Nahradí v budoucnosti OZE klasické zdroje?

Vyjdeme-li z instalovaného výkonu jednotlivých OZE v daných letech a investičních nákladů, které Energetický regulační úřad podle příslušné vyhlášky zohledňoval při stanovení ceny podpory, tak lze odhadovat, že v ČR mohlo být ve sledovaném období investováno do obnovitelných zdrojů elektřiny cca 300 mld. Kč. Kolik bylo proinvestováno z veřejných prostředků, to už si netroufám vůbec odhadovat.

To záleží na tom, co vše do toho započteme. Kromě dostavby jaderné elektrárny Temelín, lze odhadovat, že bylo do výstavby nových klasických zdrojů a jejich obnovy investováno za posledních 20 let cca 200 mld. Kč. Výstavba jaderné elektrárny Temelín, která byla započata dříve než před těmi 20 lety, ale byla ve zmiňovaném období dostavěna přišla na cca 100 mld. Kč.

Pokud pro zjednodušení budeme uvažovat, že průmysl odebírá na napěťových hladinách VVN a VN, tak za dobu existence zákona o podporovaných zdrojích energie, tedy od roku 2006 do konce roku 2016 zaplatil průmysl na dotace pro podporované zdroje energie cca 100 mld. Kč. 

V této souvislosti se nabízí otázka, do jaké míry bude společnost ochotna akceptovat tyto stále se zvyšující náklady a hradit je, ať už prostřednictvím vyšších poplatků za spotřebu elektřiny či ze státního rozpočtu. Jen letos má jít na podporu těchto zdrojů přes 45 miliard korun. Navíc dle stávajících cílů a politik má podíl OZE na energetické spotřebě do roku 2030 v EU i u nás ještě citelně stoupnout.

Samozřejmě že všechno by změnil nástup velkokapacitního a nákladově přijatelného skladování elektřiny, ale taková technologie zatím k dispozici není. Technologický pokrok a rychlost jeho uplatnění se vždycky dají předpovídat velmi obtížně. Třeba na jadernou fúzi, která by vyřešila velkou část energetických potřeb lidstva, čekáme přes 50 let.

Prozatím si troufám tvrdit, že bez využití tradičních fosilních zdrojů, včetně těch nízkoemisních či bezemisních typu jádra, se ještě pár desetiletí neobejdeme. Poučný byl v tomto nedávný komentář mého kolegy z německého průmyslového svazu BDI, podle něhož, i kdyby Německo ztrojnásobilo své stávající výrobní kapacity v OZE, v zimě stále nepokryje ani polovinu své spotřeby.

Kvůli tomu jsme svědky deformace cen elektřiny na velkoobchodních trzích, neboť dotace způsobují, že elektřina z těchto výroben je na trhu nabízena za minimální ceny.

Díky těmto nízkým nabídkovým cenám a garantovanému odkupu se první ke slovu na trhu dostává právě obnovitelná elektřina. Teprve poté se postupně uplatní další kategorie zdrojů (jaderné, uhelné či plynové), jejichž náklady a tedy i nabídkové ceny jsou s ohledem na absenci veřejné podpory vyšší. Dotované obnovitelné zdroje tak vytěsňují „klasické“ elektrárny, a to zejména ze základního zatížení do špičkového pásma.

V případě, kdy je na trhu dostatek resp. přebytek elektřiny, jsou výrobci elektřiny z klasických zdrojů nuceni nabízet elektřinu za nižší ceny, a to často i pod výrobními náklady, jen aby minimalizovali ztráty.

Tato situace má dva důsledky. Jednak negativně ovlivňuje ekonomiku provozu klasických elektráren, které jsou důležité pro zajištění stability soustavy právě pro vykrytí „hluchých“ výrobních míst OZE. S ohledem na ztrátový provoz může klasickým elektrárnám hrozit předčasné uzavření. 

Za druhé, velmi nízké tržní ceny silové elektřiny nemotivují investory k výstavbě nových zdrojů, které by měly nahradit ty stávající dožívající. Existuje proto velmi reálné riziko deficitu výrobních zdrojů. Ve středoevropském prostoru se tento deficit očekává možná už během pěti šesti let. 

Některé státy EU si jsou již tohoto rizika vědomi a motivují investory k výstavbě či udržování konvenčních elektráren různými typy kontraktů s garantovanými výkupními cenami (CfD), zaváděním tzv. „strategických rezerv“ apod., které svým způsobem nahrazují dotační politiku zavedenou v oblasti využití OZE. V zásadě se ale jedná o další deformaci trhu, která reaguje na tu předchozí. Pro skutečně liberalizované tržní prostředí, tak jak jsme si ho před lety představovali, zbývá stále méně místa.

Paradoxem je, že cena silové elektřiny díky dotovaným OZE  sice značně klesla, odběratel to na nákladech za dodávky elektřiny ale nijak nepocítí, neboť ve vyúčtování musí hradit i příspěvek, kterým se hradí právě zmiňované dotace OZE.

Jaká je budoucnost OZE v ČR a EU?
Jak už jsem uvedl, záměr EU je v oblasti energetické politiky a využití OZE celkem jasně nastaven. Klimaticko-energetický rámec do roku 2030 stanovuje závazný cíl dosáhnout podílu OZE na konečné spotřebě energie ve výši 27 %. Zároveň je zřejmá také snaha EU o úplnou eliminaci uhlíkových technologií, využívajících neobnovitelná paliva, a úplné vytěsnění uhelných elektráren z národních palivových mixů do roku 2050 (viz roadmap 2050), a to nejen z ekologických důvodů, ale zejména s ohledem na udržitelný rozvoj společnosti. Co však dosud není jasně stanoveno, je cesta, jak požadovaných cílů dosáhnout. Je jasné, že jen na dotacích udržitelná energetika postavena být nemůže.

S rozvojem OZE přichází decentralizace a energetika již nyní mění svou podobu. Určitě nelze předpokládat, že by v ČR byly budovány obnovitelné zdroje s velkými kapacitami, které známe z minulosti v případě klasických zdrojů. Trend jednoznačně směřuje k řešení v podobě menších zdrojů s úzkou vazbou na lokální spotřebu. V některých zemích EU, kde je dostatečný potenciál konkrétního zdroje energie, nelze vyloučit existenci velkých výrobních parků. V každém případě zvyšování podílu OZE na celkovém mixu vyvolá s ohledem na nižší stabilitu intermitentních zdrojů tlak na vyšší míru přeshraniční spolupráce a tento požadavek se již nyní objevuje v rámci publikovaného zimního energetického balíčku i v rámci evropských síťových kodexů, které jsou postupně přijímány.

Obnovitelné zdroje bezpochyby mají a budou mít svou roli v energetickém mixu ČR a celé EU a tato bude s postupem let nabývat na významu. S tím koneckonců počítá i platná Státní energetická koncepce a Národní akční plán pro obnovitelné zdroje. Půjde ale o pozvolný, dlouhodobý proces, na který se musí řádně připravit technologie, rozvodná soustava, právní rámec a také spotřebitelé a další účastníci trhu. Především bude třeba do budoucna ponechat více prostoru pro uplatnění tržních mechanismů, protože dosavadní model postavený na dotacích je neudržitelný.