34. zasedání

Zasedání 34. Plenární schůze Rady hospodářské a sociální dohody ČR

se konalo dne 20. března 2003 od 9.00 hodin na Úřadu vlády ČR. Mezi projednávaná témata patřily i Rozpočtový výhled na roky 2003 - 2006, Koncepce reformy veřejných rozpočtů a Rozpočtové určení daní, jakož i rozbor a výhled nezaměstnanosti v České republice.

Svaz průmyslu a dopravy ČR připravil k reformě veřejných rozpočtů a rozpočtovému výhledu 2003 – 2006 důrazné Stanovisko 29. 1. 2003 a ze dne 10. 2. 2003.

Jednání zahájil ministr práce a sociálních věcí a výkonný místopředseda RHSD ČR Ing. Zdeněk Škromach (dále jen ministr Škromach).

V úvodu vystoupil předseda ČMKOS Milan Štěch s požadavkem na dodržování Statutu RHSD ČR, konkrétně upozornil na nesrovnalosti ve složení delegací. Výkonný sekretář RHSD ČR Václav Vaněk reagoval na toto upozornění citací Statutu RHSD ČR.

Předseda ASO Bohumír Dufek přislíbil, že delegaci upraví tak, aby odpovídala Statutu RHSD ČR.

Dále vystoupil s požadavkem projednat na Plenární schůzi RHSD ČR stávku řidičů tramvají a zásah Policie ČR při této stávce.

Kontrola záznamu z 33. Plenární schůze RHSD ČR dne 11. 2. 2003.

Zástupce KZPS Jan Wiesner konstatoval, že nebyly splněny úkoly z poslední Plenární schůze RHSD ČR, které se týkaly dnes projednávaného materiálu. Měly být projednány jednotlivé připomínky v Pracovních týmech RHSD ČR a dle výsledků jednání měl být materiál dopracován.

Místopředseda RHSD ČR a ministr práce a sociálních věcí reagoval na připomínku. Vysvětlil,

že připomínky a náměty z jednání Pracovních týmů RHSD ČR by měli sloužit jako základ pro

dnešní diskusi a budou využity při konečném zpracování materiálu.

Materiály k projednání

Rozpočtový výhled na roky 2003 - 2006, Koncepce reformy veřejných rozpočtů.

Rozpočtové určení daní.

Vyhodnocení závěrů Kodaňského summitu a z nich plynoucích dopadů do oblasti veřejných rozpočtů.

Úvodní slovo k tomuto bodu přednesla náměstkyně ministra financí Ing. Yvona Legierská. Konstatovala, že výsledky dnešního jednání a jednání Pracovních týmů RHSD ČR budou vzaty v úvahu při konečném zpracování materiálu. Výsledný aktualizovaný materiál bude předložen do vlády v červnu t.r.

Za ČMKOS vystoupil její předseda Milan Štěch. Upozornil na nedostatečné zastoupení vládní strany. Dále pak hovořil již k předloženým materiálům. Očekával, že připomínky již budou vypořádány a bude se hovořit pouze o rozporech. Zajímal se o priority vlády, zda upřednostňuje fiskální rovnováhu, nebo je jejím cílem hospodářský růst.

Dále upozornil na jednotlivé problémové oblasti jako např. příjmová stránka rozpočtu, arbitrážní řízení ČR s CME a další arbitráže, politika zaměstnanosti, nedostatečná reakce na Lisabonský proces (závazky pro ČR z něj vyplývající se v materiálu dostatečně neprojevují), chybí kvantifikace dopadu reformy na jednotlivé skupiny obyvatel. Na závěr upozornil, že se dosud některá shodná stanoviska se zaměstnavateli, začínají rozcházet.

Na toto vystoupení reagoval ministr Škromach. Konstatoval, že materiál měl být projednán v pracovních orgánech RHSD ČR a Plenární schůze RHSD ČR se měla zabývat jejich závěry a rozpory. V tomto případě uvedl, že nesplnily Pracovní týmy RHSD ČR očekávání. Upozornil, že materiál nebyl předložen vládě a před jeho předložením vládě je zde prostor pro diskusi a vypořádání jednotlivých návrhů.

Za stranu zaměstnavatelů vystoupil prezident Svazu průmyslu a dopravy Ing. Stanislav Kázecký, CSc. V prvé řadě odmítl názor zástupce ČMKOS, že některá stanoviska k reformě se začínají rozcházet. Upozornil, že k uskutečnění reformy nezbývá mnoho času vzhledem k tomu, jak se již blíží projednávání státního rozpočtu na příští rok. Vyjádřil souhlas s důvody fiskální reformy a naopak nesouhlasil s cestou zvyšování přímých daní. Souhlasil s omezením mandatorních výdajů a nutností zefektivnit nemocenské pojištění. Zdůraznil nutnost zpracovat program zvýšení růstu ekonomiky. Jako základ by se měl vzít materiál Svazu průmyslu a dopravy a materiál Ministerstva průmyslu a obchodu ČR.

V rozsáhlé diskusi potom vystoupili zástupci ČMKOS, zástupci zaměstnavatelů a členové vládní delegace.

Zástupci ČMKOS opětovně upozornili, že je třeba stanovit priority reformy, zda upřednostnit pokles deficitu, nebo růst ekonomiky s tím, že upřednostňují růst ekonomiky a související zvýšení její konkurenceschopnosti. Reforma však nemůže být dělána na úkor sociálních výdajů. Základem musí být zvýšená pozornost na příjmovou stranu, kde nevidí ochotu sjednat pořádek. V této souvislosti upozornili na zdanění OSVČ. Dle jejich poznatků 89% OSVČ platí zákonné minimum. Upozornili na problémy, které mohou vzniknout s přistoupením k EMU. Zmínili též dostupnost veřejných služeb a s tím související jejich chybějící standardizaci. Důležitou otázkou jsou také závazky, dohody a povinnosti ČR vůči EU. Shodli se na tom, že v žádném případě nechtějí, aby byly zneužívány systémy sociálních dávek a podpor. Rovněž uvedli, že plně podporují reformu veřejných rozpočtů. Na závěr vyslovili požadavek, aby aktualizovaný materiál byl před předložením vládě projednán v orgánech RHSD ČR. Znovu upozornili, že ve vládě chybí koordinátor hospodářské politiky.

Zástupci zaměstnavatelů prohlásili, že plně podporují programové prohlášení vlády. Zmínili se o snížení daní, které působí efektivně na vytváření zdrojů do investic a následně i ke zvýšení zaměstnanosti. I oni upřednostňují program růstu ekonomiky a jejich připomínky jsou vedeny tak, aby byl hospodářský růst nastartován. O problémech s přistoupením k EMU vědí, ale domnívají se, že při dobré přípravě by neměly nastat problémy. Zmínili též otázku čerpání zdrojů EU. S tím, ale souvisí otázka kofinancování, na které se musí vydělat. Přislíbili pomoc při prosazování reformy v PS. Problém vidí v pozměňovacích návrzích mnohdy i poslanců vládních stran. Vyslovili souhlas s názorem ČMKOS, že za vládu by měl být stanoven koordinátor hospodářské politiky.

Na dotazy, názory a připomínky sociálních partnerů reagovali za vládní delegaci místopředseda RHSD ČR a ministr práce a sociálních věcí Ing. Zdeněk Škromach, ministr financí Mgr. Bohuslav Sobotka, minstr dopravy a spojů Ing. Milan Šimonovský, náměstkyně ministra financí Ing. Yvona Legierská a náměstek ministra pro místní rozvoj PhDr. Jaroslav Gacka.

V prvé řadě ubezpečili sociální partnery, že aktualizovaný materiál bude před jednáním ve vládě projednán v orgánech RHSD ČR. Připustili problémy, které vznikají nepřijetím některých zákonů v PS, nebo problémy, které vznikají pozměňovacími návrhy. Upřesnili, že musí být jasná koncepce, adresná na resorty. Materiál bude aktualizován dle připomínek, nových stanovisek a nových politických faktorů. Není třeba se obávat přistoupení k EMU. Jedná se o střednědobý horizont. Reforma střednědobých rozpočtů by měla znamenat určitou stabilitu. Veškerá opatření nesmí jít proti hospodářskému růstu. Zabývali se i otázkou kofinancování, kde spatřují určité problémy. Snižují se zdroje z privatizace a tím dochází ke snižování dotací do Fondu dopravní infrastruktury a do Fondu bydlení. Je nutno hledat nové zdroje. Byly zmíněny i problémy v dopravě, kde dochází k neustálému zadlužování, dluh potom ubírá ekonomice prostředky. Bude muset postupně dojít k započítávání nákladů na údržbu (mýtné). Práce na reformách pokračují, ale zdůraznili, že výsledky reforem se projeví v určitém časovém odstupu. Zmínili se též o probíhajících arbitrážních řízení, které také budou mít dopad na deficit státního rozpočtu, který je zatím 129 mld. Kč v tomto roce.

V průběhu rozpravy k tomuto bodu opustili jednání Plenární schůze RHSD ČR členové ASO v čele s jejím předsedou Bohumírem Dufkem. Ten upozornil, že se písemně ke složení delegací na Plenární schůzi RHSD ČR vyjádří.

Závěr

Plenární schůze Rady hospodářské a sociální dohody ČR po projednání materiálu „Rozpočtový výhled 2003-2006 – Koncepce reformy veřejných rozpočtů“ (dále jen "Koncepce") předloženého Ministerstvem financí ČR a záznamů z jednání Pracovního týmu RHSD ČR pro hospodářskou politiku ze dne 18. 3. 2003 a Pracovní skupiny RHSD ČR pro daně a pojištění ze dne 18. 3. 2003 k tomuto materiálu konstatuje že,

a) přijetí "Koncepce" považuje za strategický dokument, jehož naplnění zásadně ovlivní hospodářský a společenský rozvoj v dalších letech,

b) oba sociální partneři (odbory i zaměstnavatelé) jsou názoru, aby reforma nepotlačovala, ale posilovala předpoklady pro růst ekonomiky,

c) odbory se vyslovují pro nižší alternativu snižování rozpočtového deficitu (reforma I),

d) zaměstnavatelé podporují alternativu rychlejšího snižování rozpočtového deficitu (reforma II),

e) zaměstnavatelé se vyslovují pro opatření zvyšující motivaci k práci, výdělečné činnosti a dále žádají o urychlení fiskální reformy,

f) odbory trvají na požadavku nesnižovat úroveň sociálního zabezpečení občanů,

g) sociální partneři se shodují, aby byla v rámci reformy přijata opatření k zamezení zneužívání a obcházení právních předpisů, zejména daňových, sociálních, účetních apod.

Plenární schůze RHSD ČR

- podporuje realizaci společného návrhu sociálních partnerů na daňovou účinnost příspěvků organizacím zaměstnavatelů a zaměstnanců;

- doporučuje zpracování hospodářské politiky se zaměřením na růst;

- žádá vládu ČR prostřednictvím místopředsedy RHSD ČR a ministra práce a sociálních věcí ČR Ing. Zdeňka Škromacha o zabezpečení koordinační činnosti mezi příslušnými resorty při zpracování a projednávání "Koncepce";

- žádá, aby dopracovaný návrh "Koncepce" byl před jejím projednáním vládou opětovně předložen k posouzení Plenární schůzí RHSD ČR.

Plenární schůze RHSD ČR vzala na vědomí materiál „Základní přístupy k přípravě návrhu novely zákona č. 243/2000 Sb., o rozpočtovém určení výnosu některých daní územním samosprávným celkům a některým státním fondům (zákon o rozpočtovém určení daní), ve znění pozdějších předpisů“ schválený vládou dne 12. března 2003 a „Informaci o závěrech Kodaňského summitu a z nich plynoucích dopadech do oblasti veřejných rozpočtů“ předložených Ministerstvem financí ČR.

Materiály k informaci

Informace o vývoji peněžních příjmů domácností a životních nákladů za 1. - 3. čtvrtletí 2002.Plenární schůze RHSD ČR vzala předložený materiál na vědomí.

Nezaměstnanost v České republice (rozbor a výhled).Plenární schůze RHSD ČR vzala předložený materiál na vědomí.

Stanovisko Svazu průmyslu a dopravy k reformě veřejných rozpočtů a rozpočtovému výhledu 2003 - 2006

Provedení reformy veřejných rozpočtů považujeme za jeden z rozhodujících úkolů v hospodářské politice vlády. V minulosti jsme často a důrazně upozorňovali na naléhavou nutnost zásadním způsobem řešit deficit veřejných financí a na potřebu zpracovat dlouhodobý rozpočtový výhled, vycházející z celkové hospodářské strategie. Při projednávání státního rozpočtu se každoročně citelně projevovala absence rozpočtového výhledu a ochoty řešit růst mandatorních výdajů, jejichž vysoký podíl na celkových výdajích snižuje prostor pro rozhodování založené na aktivní hospodářské politice. To je jeden ze základních důvodů, proč podporujeme urychlené zpracování a realizaci reformy veřejných financí a sestavení dlouhodobého rozpočtového výhledu.

Reforma veřejných financí a snížení jejich schodku představuje jedno z kritérií pro přijetí ČR do eurozóny. Nedávný vývoj kursu koruny ukázal na potřebu urychlit splnění těchto podmínek v co možná v nekratším termínu a tím eliminovat rizika vyplývající ze spekulativních obchodů a následných dopadů na kurs koruny.

Vysoké a mnohdy neúčelně a neefektivně vynaložené mandatorní výdaje představují vysoké zatížení pro veřejné finance a navíc tyto prostředky citelně chybí při podpoře podnikání a budování potřebné infrastruktury, včetně její údržby. Neúčelně vynakládané mandatorní výdaje v sociální oblasti mají negativní dopad na výkonnost podnikové sféry, neboť na trhu práce působí jako demotivační faktor.. Kromě problému zneužívání systému státních sociálních podpor dlouhodobě upozorňujeme na nedostatečnou úroveň prostředků vynakládaných na aktivní politiku zaměstnanosti, na neřešení problémů spojených s neustále rostoucí nemocností, na nutnost zpracovat a realizovat reformu důchodového systému i na potřebu výrazněji podpořit vzdělávání zejména technické. a učňovské.

Rozhodující význam přikládáme diskusi nad charakterem reformy. Jsme hluboce přesvědčeni o tom, že řešení nespočívá pouze v omezení výdajových a hledání dodatečných příjmových položek. Reforma musí důsledně vycházet z aktivní prorůstové politiky. Musí v sobě zahrnovat tvorbu podmínek pro zlepšení výkonnosti podnikové sféry a její konkurenceschopnosti.

Z toho jednoznačně vyplývá, že jsme proti řešením, která spočívají v růstu daňového zatížení. Daňovému systému naopak přikládáme značný význam jako výraznému nástroji, ovlivňujícímu investiční a inovační aktivity podnikové sféry, které dosud jsou, jak potvrzují provedené analýzy, jednou ze slabin jejich konkurenční výkonnosti. Daňový systém by měl být zásadním způsobem zjednodušen tak, aby byla zajištěna jeho efektivní správa a kontrolovatelnost. To však v žádném případě nemůže znamenat zúžení rozsahu daňově uznatelných položek, které umožňují podnikům vytvářet prostředky pro investice, výzkum a vývoj.

Ve správě daní považujeme za nutné zrovnoprávnit vztah mezi daňovým poplatníkem a správcem daně, jasně definovat práva daňového poplatníka a povinnosti správce daně. Takováto opatření jsou důležitá pro kvalitu podnikatelského prostředí a rozvoj podniků.

Jsme si plně vědomi, jak hluboké změny jsou spojeny s reformou veřejných financí, jaké diskuse vyvolají její jednotlivé kroky, zejména v sociální oblasti. Právě to nás vede k názoru, že je třeba urychlit práce na reformě veřejných financí a za SP ČR deklarujeme připravenost zúčastnit se diskusí nad konkrétními opatřeními naplňujícími záměry a cíle reformy.

V Praze dne 17. března 2003

Stanovisko ČMKOS ke strategickým prioritám hospodářské politiky

Hospodářská politika by neměla být uskutečňována jednotlivými isolovanými kroky, reagujícími nekoordinovaně na jednotlivé problémy, které život přináší – vstup do EU, zpomalování hospodářského růstu, schodky zahraničního obchodu či veřejných financí a pod. Měla by vycházet z promyšlené komplexní strategie, jejíž hlavní opatření jsou konzistentní, vzájemně provázaná a vzájemně se podporují a doplňují.Střednědobá strategie hospodářské politiky by proto měla vycházet z analýzy hlavních tendencí dosavadního a očekávaného vývoje naší ekonomiky v širších mezinárodních souvislostech, zejména jejího růstu, konkurenceschopnosti a (ne)rovnováhy.

1. Hospodářský růst

Soudobé ochlazení růstu světové ekonomiky postihuje především vyspělé země. Nejprve (od druhé poloviny roku 2000) se projevilo v USA, výrazně postihuje EU a zejména Německo. V USA je dynamika HDP nadále kolísavá a nejistá, v EU a zejména v Německu je na rozhraní stagnace a recese. Očekávané oživení růstu „v průběhu příštích dvou čtvrtletí“ (podle odhadů mezinárodních institucí) se již třetím rokem odkládá, odhady se neustále snižují.

Podle OECD činil růst HDP v Eurozóně v letech 1999 – 2000 3,2%, v roce 2001 1,5%, v roce 2002 jen 0,7% a na letošní rok byl původní odhad 2,8% postupně snížen na 1,8%. V Německu obdobně činil růst 2,5%, resp. 0,6% a 0,2% a na letošní rok byl původní odhad 2,5% snížen na 1,4%. Nejnovější odhady (MMF) jsou ještě nižší (1,3%, resp 0,7%).

Mezi analytiky nejen v Japonsku, ale i v USA a EU rostou obavy z obdobných dlouhodobých příčin vývoje (zaostávání, resp. ztráta předstihu úrovně produktivity a deflační tendence), jaký sužuje Japonsko již třináctým rokem - vleklá recese s obtížnou obnovou ekonomického růstu.

Na druhé straně jsou velké dynamické ekonomiky, které tomuto oslabení růstu odolávají, zejména Čína (s pokračujícím ročním růstem o 7%-8%) a částečně Rusko (4%-5%).

Kromě toho jsou zcela rozdílné úvahy, jak bude dosavadní vývoj ovlivněn hrozící válkou v Iráku.

V ČR v posledních dvou letech pokračoval ekonomický růst, obnovený (od roku 1999) za vlády sociální demokracie. V roce 2001 (stejně jako v roce 2000) vzrostl HDP o více než 3% (3,3%) a v roce 2002 asi o dvě a půl procenta. Jeho zpomalení bylo mírnější než v EU a díky tomu se jí naše ekonomická úroveň začala alespoň částečně přibližovat. Přitom byla již také (asi o 5%) překročena úroveň, jaké jsme dosahovali před transformací, na počátku devadesátých let.

I když tedy růst HDP v ČR vlivu okolního zpomalování částečně odolával, nebylo tomu tak zcela. Proto se i zde v průběhu minulého roku toto zpomalování částečně projevovalo. Snížil se zejména růst vývozu, průmyslu a zastavil se růst investic (do fixního kapitálu), i když se udržel růst spotřeby domácností. Zpomalování růstu vývozu i průmyslu se přitom projevuje již od druhé poloviny roku 2001 ( v prvé polovině roku 2001 činil meziroční růst vývozu ve stálých cenách 20%, v roce 2002 podle odhadu asi 5%, růst výroby zpracovatelského průmyslu obdobně 10% a asi 5%).

Tento vývoj je výslednicí hlubších, dlouhodobějších tendencí. V ČR byl růst HDP v celé minulé dekádě pomalejší nejen než v EU, ale i než v ostatních kandidátských zemích střední a východní Evropy. Relativní ekonomická úroveň ČR (měřená HDP na obyvatele v paritě kupní síly) ve vztahu k průměru EU 15 se tím mezi roky 1990 a 2000 o celých 10 procentních bodů zhoršila (ze 70% na 60%), zatímco v Polsku se o 6 procentních bodů zlepšila a ostatní středoevropské kandidátské země alespoň obnovily svou pozici na výchozí stav před transformační krizí .

Pomalejší růst HDP a produktivity práce byl především důsledkem pomalejšího postupu restrukturalizace a modernizace ekonomiky v první fázi ekonomické transformace. Její neoliberální strategie, uplatňovaná dřívějšími pravicovými vládami, nezvládla institucionální přeměny (včetně uplatňovaných metod privatizace, které místo ke zhodnocování motivovaly k „tunelování“ existujícího kapitálu), odmítala mikroekonomickou politiku, opírala se především o restriktivní makroekonomickou politiku a vedla nejen k tzv. transformační krizi – tj. k hlubokému propadu ekonomiky – na počátku její transformace, ale i k druhé recesi v druhé polovině devadesátých let.

Uvedené obnovení ekonomického růstu v poslední fázi devadesátých let bylo založeno především na urychlení restrukturalizace a modernizace ekonomiky, a to především zpracovatelského průmyslu. Tento růst byl „tažen“ především růstem vývozu a investic do fixního kapitálu. Úroveň těchto investic – obdobně jako úroveň spotřeby domácností - byla v roce 2002 již asi o čtvrtinu vyšší než před transformací, na počátku devadesátých let. Příliv přímých zahraničních investic již přesáhl úroveň dříve preferovaného Maďarska. Bylo to umožněno především aktivní hospodářskou politikou vlády – prosazováním institucionálních změn, vytvářením předpokladů brzkého přijetí do EU, která je pro investory bezpečným přístavem, investičními pobídkami, budováním průmyslových zón apod. Obdobně i některé revitalizační programy vlády přispěly k pokroku ve snižování poměrně vysokého podílu dosud nerestrukturalizovaných, setrvale ztrátových podniků zpracovatelského průmyslu.

Příznivý vliv uvedené aktivní hospodářské politiky vlády se prolíná s retardačními vlivy oslabení růstu světové, a zejména evropské a německé ekonomiky. Záleží proto nejen na dalším vývoji těchto retardačních tendencí, ale i na účinnosti politiky, která čelí jejich důsledkům. Jedním z klíčových faktorů jsou přitom přímé zahraniční investice, resp. podniky pod zahraniční kontrolou, které však z části působí protisměrně – otvírají cestu exportu, ale ještě více dovozům. Podstatné proto bude, v jaké míře se podaří tuto protisměrnost překonávat.

Udržet růst a zabránit jeho většímu oslabení je stále naléhavější tím spíše, že česká ekonomika v průběhu předchozího období transformace ztrácela své relativní postavení v poměru k vyspělým zemím včetně EU. Je to naléhavé i proto, že růst HDP, nižší než růst produktivity práce (který přesahuje dosud 3% a ve střednědobém horizontu podle odhadu až přes 4% ročně) vede ke zvyšování nezaměstnanosti, jejíž míra již přesáhla 10%.

Hlavním východiskem k tomu je zvyšování konkurenceschopnosti české ekonomiky, a to i vzhledem k náročnosti nadcházejícího vstupu do EU.

2. Konkurenceschopnost české ekonomiky při a po vstupu do EU

Jedním z hlavních předpokladů úspěšného zvládnutí historického procesu - vstupu ČR do EU - je konkurenční způsobilost české ekonomiky. Přitom dlouhodobým základem konkurenční způsobilosti je produktivita výrobních činitelů, v tom především produktivita práce v širokém slova smyslu včetně vlivu kvalitativních faktorů Pro posouzení našich šancí je proto důležité, jaké úrovně produktivity práce dosahujeme již nyní, na prahu vstupu do EU, jaké dosáhneme v období kolem vstupu a v dohledném, poznatelném období následujícím po vstupu, v druhé polovině této dekády. Přibližnou orientaci v tom nám mohou dát i studie, které za tímto účelem iniciovala Rada vlády pro sociální a ekonomickou strategii.

Úroveň produktivity práce za celé národní hospodářství, vyjádřená hrubým domácím produktem na pracovníka ve srovnatelné kupní síle, činila na přelomu století jen asi polovinu úrovně SRN, do roku 2005 by se podle současných odhadů mohla přiblížit téměř třem pětinám úrovně SRN a do roku 2008 by se mohla přiblížit téměř dvou třetinám úrovně SRN. To je podle dosavadních empirických zkušeností blízko prahu konkurenční zralosti, kdy budou překonána rozhodující rizika tak, aby další přizpůsobování mohlo probíhat v převážně bezporuchovém pásmu dozrávání.

Hodnocení na prahu vstupu do EU – na přelomu století - ukázalo tedy značný odstup úrovně produktivity práce v ekonomice ČR za vyspělým jádrem EU. Tento odstup je způsoben především kvalitativními faktory – nejen zaostáváním užitných vlastností výrobků, ale hlavně jejich „nerovným“ oceněním na náročných trzích.

Tato současná situace je nejen důsledkem historického vývoje, ale i uvedené původně zvolené neoliberální strategie ekonomické transformace. Hodnocení potvrdilo její nepřiměřenost, vysokou nákladnost a malou účinnost defenzivní hospodářské politiky, zaměřené především na cenovou konkurenci na základě extrémně nízkých mezd i kurzu měny. Hodnocení ukázalo nezbytnost zvyšování konkurenční schopnosti založené především na kvalitativních faktorech produktivity, včetně zaměření hospodářské politiky k podpoře těchto faktorů. Hospodářská politika k tomu již nastoupila cestu zejména důrazem na nápravu institucionálních nedostatků i na mikroekonomickou politiku podpory konkurenční způsobilosti podniků.

Pro konkurenční způsobilost celé ekonomiky je přitom rozhodující zpracovatelský průmysl. Je především převažujícím exportérem zboží – na celkovém vývozu zboží se podílí čtyřmi pětinami, i když na celkovém hrubém domácím produktu se podílí méně než 30%. Odhady za zpracovatelský průmysl signalizují ještě větší odstup úrovně produktivity práce za vyspělým jádrem EU, než tomu je za celé národní hospodářství. Na přelomu století dosahovala asi 40% úrovně SRN a podle uvedených odhadů by mohla dosáhnout v roce 2005 asi 50% a v roce 2008 asi 55% úrovně SRN.

Nejde jen o tyto odhady budoucí úrovně produktivity, ale především o hlavní změny, které se za nimi skrývají. Zde se soustředíme na čtyři rozhodující skupiny otázek : je to uvedený náš odstup v úrovni produktivity, ale i jeho hlavní faktory a příčiny, jeho důsledky a konečně východiska jeho překonávání.

Za prvé, tyto problémy vyvolává především náš odstup v úrovni produktivity za vyspělou sousední konkurencí – SRN či Rakouskem. Spočívají však nejen v míře – tj. ve značné hloubce – tohoto odstupu, ale zejména v jeho nerovnoměrnosti a struktuře.

Především je míra tohoto odstupu v jednotlivých výrobách výrazně rozdílná. Velmi zjednodušeně řečeno, kdyby se produktivita ve všech našich výrobách jen málo odchylovala od dvou pětin úrovně těchto zemí, pak k tomu, aby všechny naše výrobky byly na těchto vyspělých sousedních trzích nákladově a cenově konkurenceschopné, by „stačilo“, aby i naše mzdová hladina dosahovala rovněž přibližně dvou pětin úrovně těchto zemí. Ve skutečnosti však je tomu naopak : v „nejlepším“ našem odvětví dosahuje úroveň produktivity více než poloviny a v nejhorším odvětví jen asi šestiny úrovně této vyspělé konkurence – třikrát méně než v „nejlepším“ odvětví. Mezi jednotlivými výrobami a podniky jsou ovšem rozdíly přiměřeně větší.

Navíc – tyto rozdíly nejsou náhodné,ale jejich struktura nese pečeť středně vyspělé země. Nejnižší úroveň produktivity je u nás na jedné straně v některých složitých, technologicky náročných výrobách – v tzv. high tech výrobách – zejména ve strojírenství, kde čelíme technologickému předstihu vyspělých zemí a na druhé straně v poměrně jednoduchých výrobách zejména kožedělného, textilního a oděvního průmyslu, kde čelíme nízkým mzdám rozvojových zemí. Naproti tomu poměrně menšího odstupu úrovně produktivity u nás dosahují středně složité, ale surovinově, energeticky a ekologicky vysoce náročné výroby těžkého průmyslu, jako jsou zejména základní chemické výroby, cementárny apod. Z toho pramení většina dále uvedených problémů.

Za druhé, připomeňme alespoň dva nejvýraznější faktory tohoto stavu. Spočívají jednak v přetrvávání určitého odstupu složitosti, technické úrovně a kvality našich výrobků za uvedenou vyspělou konkurencí a jednak – a to ještě více – v „nerovném“ ocenění našich výrobků na těchto vyspělých trzích. Souhrnný vliv obou těchto faktorů vyjadřují i dosahované tzv. kilogramové ceny našeho vývozu. Ty jsou téměř o 40% nižší oproti uvedené vyspělé konkurenci. Z toho největší část způsobuje právě posledně uvedený vliv – nerovné ocenění našich výrobků. Na jeho vrub připadá cenový odstup asi o 25%. To znamená – po odečtení draze dovážených, zpravidla složitějších subdodávek pro tyto výrobky - že v tuzemsku vytvořená přidaná hodnota těchto výrobků dosahuje při jejich vývozu jen asi poloviční úrovně cen oproti uvedené vyspělé konkurenci. Oba tyto faktory přitom způsobují drtivou část našeho zaostávání za vyspělou konkurencí – jeho hloubku, nerovnoměrnost i strukturu..

Ponoříme–li se ještě o patro hlouběji do „rodokmenu“ těchto faktorů, oba mají své zřetelné, převažující příčiny, ověřené průzkumy na podnicích.

Tyto příčiny přitom postihují převážně podniky ve vlastnictví domácích vlastníků, které se podílejí asi 70% na celkovém počtu pracovníků větších podniků zpracovatelského průmyslu, ale dosahují jen asi 60% úrovně produktivity podniků v zahraničním vlastnictví. Příčinou nerovného ocenění našich výrobků a cenového podbízení na náročných trzích vyspělých zemí je především obtížný přístup podniků domácích vlastníků do podnikatelských a obchodních sítí, ovládaných převážně nadnárodními společnostmi. Zaostávání složitosti, technické úrovně a kvality výrobků za světovým setrvalým, závratně rychlým procesem materializace poznatků vědy a techniky ve výrobcích je způsobeno dvojicí hlavních příčin. Je to jednak nízká míra výdajů na vědu a techniku ve zpracovatelském průmyslu – jen asi 1% v poměru k jeho přidané hodnotě – je asi o třetinu nižší než v SRN a tři až pětkrát nižší než ve Švédsku či ve Finsku. Je to obdobně i nízká míra investic do fixního kapitálu ve zpracovatelském průmyslu – na rozdíl od průměru celého národního hospodářství – která činí jen asi 27% v poměru k přidané hodnotě a je nižší i než v Maďarsku a v Polsku, navzdory vysokému podílu investic našeho průmyslu do životního prostředí.

Tyto příčiny však působí v podnicích se zahraniční vlastnickou účastí jinak, do značné míry opačně, s kladným znaménkem.Tyto podniky se sice dosud podílejí jen asi 30% na počtu pracovníků větších podniků zpracovatelského průmyslu, ale v důsledku své o dvě třetiny vyšší úrovně produktivity oproti podnikům domácích vlastníků se podílejí více než z poloviny na přidané hodnotě a ze dvou třetin na vývozu zpracovatelského průmyslu. Mají snazší přístup do sítí nadnárodních společností i k poznatkům jejich vývoje a výzkumu a podílejí se více než polovinou na investicích do fixního kapitálu zpracovatelského průmyslu. Na druhé straně však v těchto podnicích některé faktory působí protisměrně. Ve zcela zanedbatelné míře svůj výzkum a vývoj umisťují do svých tuzemských podniků a rovněž podprůměrně i své modernizační a rozvojové investice do svých dosavadních tuzemských podniků – své investice soustřeďují především do výstavby nových podniků „na zelené louce“. Stále vážnějším faktorem v těchto podnicích je jejich vysoká spotřeba dovozů, které se již podílejí čtyřmi pětinami na dovozu větších podniků zpracovatelského průmyslu, a to především dovozem technologicky náročných komponentů a subdodávek.

Kromě toho působí i širší příčiny (zejména stav péče o růst kvalifikace a rekvalifikace,podpory bytové výstavby, rozvoje dopravní infrastruktury, konkurenceschopnosti energetického sektoru). Investice do těchto faktorů nejen vytvářejí nepřímé předpoklady růstu produktivity práce, ale mají násobný účinek na růst ekonomiky (ekonomická teorie to nazývá multiplikátorem).

Za třetí,uvedený odstup úrovně produktivity a jeho hlavní příčiny mají některé důsledky, z nichž nejzávažnější zde můžeme jenom vyjmenovat :

Plošné nástroje politiky cenové a nákladové konkurence trh „nastavuje“ na úrovni odvětví, resp. výrobce s nejnižší – pro rovnováhu přijatelnou – produktivitou. Přiměřeně tomu i mzdová hladina je tak mimořádně nízká . Ve srovnatelné kupní síle sice naše průměrná mzda dosahuje reálně asi poloviny úrovně mzdy v SRN, ale v přepočtu nízkým kursem měny dosahuje nominálně jen asi šestiny úrovně SRN. Tím umožňuje, aby i uvedený výrobce s nejnižší produktivitou byl konkurenceschopný.

Tato politika vytváří všem ostatním, lepším než výrobce s nejnižší produktivitou, méně náročné podmínky včetně možnosti cenových ústupků.

Tento vývoj je vysoce nákladný. Nižší dosahované ceny našeho vývozu na vyspělé trhy včetně vlivu jeho nerovného ocenění značně snižují naše příjmy z vývozu. Ve vztahu k EU to představuje asi 10% v poměru k HDP ČR, tedy podstatně – snad až trojnásobně - více, než by mohla činit její maximální finanční pomoc. Proto dosahování vyšších vývozních cen i s využitím faktorů konkurenční způsobilosti, k nimž nám otevře cestu členství v EU, představuje podstatně vyšší přínos než zvyšování její finanční pomoci.

Tento vývoj vedl k částečnému strukturálnímu ústupu k technologicky jednodušším segmentům. V první fázi – do roku 1993 - vedl k jednodušším výrobám. Tehdy se .např.podíl strojírenství na výrobě zpracovatelského průmyslu snížil z 32% v roce1989 na 22% v roce1993.V dalším vývoji se podíl složitějších výrob nejen 1989 obnovil, ale dále zvýšil, jenže často na úkor ústupu k jednodušším výrobním fázím.

Taková mezinárodní specializace orientovaná na jednodušší výrobní fáze je spojena s rozvíjením převážně pasivních mezinárodních kooperačních vztahů, založených ve značné míře na dovozu technologicky náročných subdodávek a komponentů.

Tento vývoj byl nastartován v počátečním období liberalizace a přeorientace našeho zahraničního obchodu na náročné západní trhy, zejména EU, a byl nejrychlejším způsobem, jak zvýšit technickou úroveň a kvalitu našich výrobků. Byl prohlouben přílivem zahraničního kapitálu, jehož tuzemské dceřinné podniky jsou ve zvýšené míře zapojeny do vnitropodnikových kooperací mateřských nadnárodních společností. Domácí konkurenceschopná produkce technologicky náročných komponentů většinou není dostatečně rozvinuta, až na některé nadějné výjimky - zejména v automobilovém průmyslu. Tento vývoj je vysoce náročný na dovozpro tzv. výrobní spotřebu a vytváří další ohnisko nerovnováhy zahraničního obchodu – vedle dovozu pro investice a pro konečnou spotřebu. Ve zvýšené míře se na něm podílejí podniky se zahraniční účastí, kde dovoz se rychle zvyšuje a již dosahuje téměř čtyř pětin v poměru k vývozu ( v roce 1999 69% a v roce 2001 79%).

Tento vývoj vede k polarizaci podniků zpracovatelského průmyslu. Na jedné straně je rozvojový pól prosperujících podniků, představovaný zejména uvedenými podniky se zahraniční účastí. Na druhé straně je dosud mimořádně vysoký útlumový pól ohrožených, setrvale ztrátových podniků, který představuje zatím nerestrukturalizovanou část podniků domácích vlastníků a podílí se dosud téměř 30% na počtu pracovníků zpracovatelského průmyslu.

Za čtvrté a především, připomeňme, jaká jsou hlavní východiska překonávání uvedeného stavu, jeho příčin a důsledků tak, aby byla nastoupena cesta k dosažení konkurenční zralosti v dohledném povstupním období :

Udržení a posílení růstu ekonomiky, aby byl rychlejší než v zemích EU.

Podpora základních faktorů růstu produktivity práce, zejména vědy a výzkumu a inovačních aktivit podnikové sféry i vytváření podmínek pro zvýšení míry investic ve zpracovatelském průmyslu (zejména daňovou,odpisovou a úrokovou politikou) tak, aby napomáhaly zvyšování technické a technologické úrovně a struktury výroby při zvyšování podílu technologicky vysoce náročných výrobků (tzv.high-tech) na výrobě i vývozu.

Vytváření podmínek k tomu, aby zahraniční kapitál – jeho tuzemské podniky včetně obchodních řetězců – účinněji kooperoval s podniky domácích vlastníků a otvíral a zprostředkoval jim tak přístup do sítí nadnárodních společností. Pokračování, prohloubení a rozvíjení politiky investičních pobídek tak, aby byly vytvářeny podmínky pro dlouhodobé udržení zahraničních investorů v ČR, aby tyto pobídky byly přiměřeně dostupné i podnikům domácích vlastníků a napomáhaly ke zvýšení jejich participace na produkci a vývozu podniků pod zahraniční kontrolou, a to zejména pokud jde o rozvoj tuzemských výrob a dodávek technologicky náročných komponentů.

Pokračování v politice podpory restrukturalizace podniků tak, aby přispěla k výraznému omezení dosud vysokého podílu ztrátových podniků, a to jednak revitalizací životaschopných a jednak zánikem neživotaschopných z nich.

Pokračování v podpoře malého a středního podnikání a rozvoje problémových regionů.

Zvýšení podpory exportu zejména zvýšením kapitálového vybavení ČEB a EGAP a využitím dlouhodobých vládních úvěrů. Podpora vývozu především na dynamicky se rozvíjející trhy (zejména Čína, Rusko, rozvojové země), a to i vytvářením společných podniků.

Péče o růst kvalifikace a rekvalifikace pracovních sil se zvláštním zaměřením na obnovu a rozvoj učňovského školství a na posílení škol technického zaměření

Podpora bytové výstavby k překonání rostoucího nedostatku bytů pro domácnosti s průměrnými a podprůměrrnými příjmy (podporou výstavby obecních a družstevních, v tom přiměřeně i „startovních“ bytů, malometrážních) a k usnadnění mobility pracovních sil.

Rozvinutí dopravní infrastruktury ve vazbě na infrastrukturu EU.

Zvýšení konkurenceschopnosti energetického sektoru jako dodavatele energie za ekonomicky přijatelných podmínek.

Přitom podpora růstu ekonomiky a zvyšování její konkurenční způsobilosti by měla být prioritou i makroekonomické - rozpočtové a měnové – politiky.

Pokračování uvedené mikroekonomické i makroekonomické politiky nejen v předvstupním, ale i v přiměřeně dlouhém povstupním období je jedním ze základních předpokladů úspěšného dovršení našeho přizpůsobovacího procesu na podmínky EU dosažením prahu konkurenční zralosti.

3.Rovnováha ekonomiky

Uvedený, byť jen mírný růst ekonomiky je setrvale provázen vysokou mírou vnější ekonomické nerovnováhy i rostoucími schodky a zadlužováním veřejných rozpočtů – tzv. „dvojitým“ deficitem.

Vnější ekonomická rovnováha

Tzv. záporný netto export (schodek zahraničního obchodu zbožím a službami ve stálých cenách ) je již opět vyšší, než v kritickém období před měnovou krizí: v letech 1996 a 1997 činil téměř 8% v poměru k HDP (7,8% a 7,9%), v letech 2001 a 2002 dosahuje již dokonce téměř 9% (8,8% a 8,7%).Poměrně nízký schodek obchodní bilance v běžných cenách v roce 2002 (jen 3,2% HDP), třikrát nižší než v kritickém období (v letech 1996 a 1997 dosahoval 9,9% a 9,2%), je především důsledkem cenových , resp. kursových vlivů (zlepšení směnných relací, a to převážně relativním zlevněním dovozu ropy a plynu) a může podléhat výkyvům. I za těchto podmínek však odhadovaný schodek běžného účtu platební bilance překračuje kritickou míru 4% v poměru k HDP (v letech 2001 a 2002 dosahoval 4,6%). Obdobně je zahraniční zadluženost v uvedených letech blízká kritické míře 40% v poměru k HDP (36,5% a 34%). Schodek běžného účtu je však (v roce 2001) spolehlivě (téměř dvojnásobně) překryt přílivem přímých zahraničních investic, což dává časový prostor k překonání tohoto schodku. Jeho závažnost však spočívá v jeho struktuře – není, na rozdíl od minulého kritického období, prvotně způsoben ani dovozem spotřebního zboží, a v posledním období ani dovozem investic, ale především dovozem pro výrobní spotřebu včetně rostoucího dovozu technologicky náročných subdodávek. To je patrně nejužší místo zaostávání konkurenční schopnosti,které ohrožuje jak rovnováhu zahraničního obchodu, tak růst ekonomiky. Únosnost současné míry nerovnováhy zahraničního obchodu je proto jen křehká – hlubší příčiny jsou jen překryty soudobými deflačními tendencemi.

V teritoriálním pohledu je schodek zahraničního obchodu koncentrován především do obchodu s rychle se rozvíjejícími velkými ekonomikami, zejména s Čínou a Ruskem. Návrat našeho exportu na tyto trhy je zatím málo důrazný, přestože se zde z minulosti dosud udržely příznivé alespoň vstupní technicko ekonomické předpoklady: dožívá zde námi dodaný rozsáhlý park strojů, energetických zařízení a vozidel, který potřebuje modernizaci a rozvoj. Chybí však přiměřeně důrazná zahraničně obchodní politika, zatímco ostatní svět se v pronikání na tyto trhy předhání.

K překonání těchto varovných tendencí by měla vést uvedená východiska dosažení konkurenční zralosti. Přitom právě rozvoj tuzemských technologicky náročných subdodavatelských výrob a návrat našeho exportu na uvedené dynamické trhy by měly být hlavními cestami.

Veřejné rozpočty

Pokračuje i období zvýšených schodků veřejných rozpočtů (v roce 2002 dosáhl podle odhadu – bez mimořádných vlivů - 4,5% v poměru k HDP a do roku 2006 by se samovolným vývojem zvýšil o dalších asi 1,5bodů, tj. asi na 6%). Tím dochází i ke zrychlenému zadlužování veřejných rozpočtů (v roce 2002 činilo 20% a do roku 2006 by se zvýšilo asi na 42%).

Důsledky tohoto vývoje je proto nutno překonat konsolidací veřejných financí.

Nelze je však ani účelově démonizovat. V tisku se lze setkat s naprosto nehoráznými, účelovými argumenty, jakoby situace veřejných rozpočtů byla katastrofická, hrozilo zhroucení veřejných rozpočtů, pokud během několika měsíců nebude započata realizace autory doporučované „radikální“ varianty reformy a straší se „argentinskou“ krizí, i když takové srovnání postrádá veškerý smysl.

Argentinská krize nespočívala ve vysokých rozpočtových deficitech,ale naopak v tom, že Argentina stanovením fixního kursu měny vlastně přistoupila ke „společné“ měně s USA, aniž dosahovala vůči takto silné měně (resp. ekonomice). dostatečné konkurenceschopnosti. Zhroutil se běžný účet platební bilance a argentinská měna. Doplňující příčinou (podle analytiků OECD) bylo zhroucení soukromého kapitálového penzijního pojištění.

Důsledky uvedeného vývoje je však nutno racionálně hodnotit a analyzovat jejich příčiny, aby mohly být postupně optimálně překonávány bez narušení hospodářského růstu. Současné vykazované schodky veřejných rozpočtů jsou sice vysoké, nejsou však v mezinárodním srovnání nijak neobvyklé, zejména ne v období restrukturalizace ekonomik. Vyspělé země EU měly obdobné schodky po celou polovinu devadesátých let (kolem 5%), než zahájily přípravu na přijetí společné měny. Země s námi srovnatelné ekonomické úrovně – Irsko a Řecko – měly v období restrukturalizace schodky podstatně vyšší (přes 10%). Veřejný dluh v ČR patří dosud k nejnižším – po Lucembursku – v rámci členských i kandidátských zemí EU (v EU v roce 2001 v průměru dosahoval 58%, v Belgii a v Itálii přes 100%). Rychlému vzestupu veřejného dluhu v ČR je nutno čelit, nejde však o katastrofu.

Hlavní příčiny spočívají (blíže Pick/2001) především v příliš nízkých daňových, resp. rozpočtových příjmech v poměru k hrubému domácímu produktu v porovnání s EU (jsou asi o 4% v poměru k HDP nižší než v průměru EU 15). Dále v transformačních nákladech (v letech 2001 a 2002 dosáhly 2,4% a 3,9% v poměru k HDP), v tom zejména v ohromných nákladech na sanaci bank. Tyto náklady a dluhy byly dříve skryty v tzv. transformačních institucích a zejména v ohromných nesplatitelných úvěrech, poskytnutých komerčními bankami předluženým podnikům. Teprve od roku 1998 měly vlády odvahu tyto dluhy „odkrýt“ a postupně je promítat do veřejných rozpočtů. Rychlý růst sociálních výdajů do roku 1998 – především dávek důchodového pojištění - byl převážně způsoben nevyhnutelným postupným obnovováním jejich reálné úrovně, která byla na počátku transformace výrazně stlačena (asi o 30%).V následujících letech však byl jejich růst v poměru k HDP výrazně zpomalen zpřísněním způsobu jejich valorizace, takže reálná kupní síla důchodů z roku 1989 byla po prvé dosažena až v lednu 2003. Přesto výdaje na sociální a zdravotní ochranu zůstávají asi o 5% v poměru k HDP nižší, než v průměru EU. Na druhé straně však koncem současné dekády se začnou výrazněji projevovat zvýšené výdaje, vyvolané stárnutím obyvatelstva. Kromě toho za určitou dosud skrytou příčinu potenciálních budoucích schodků a zvyšování zadluženosti je možno považovat současné vytěsňování výdajů na podporu ekonomického růstu, včetně podpory vědy a výzkumu, vzdělávání, zvyšování konkurenční způsobilosti a restrukturalizace podniků i rozvoje infrastruktury.

Konsolidace veřejných rozpočtů je proto nezbytná, i když v případě větších turbulencí cen a kursů měn ve světě může mít zmírnění vnější nerovnováhy vyšší prioritu. Konsolidace veřejných rozpočtů ale musí být načasována, dávkována, zaměřena a provedena tak, aby neohrozila udržení ekonomického růstu, odvrácení hrozby recese. To je i hlavní podmínka našeho sbližování s ekonomickou úrovní EU a tím i bezporuchové integrace s ní. Ke konsolidaci veřejných rozpočtů do roku 2006 je reálným, a přitom dostatečně náročným cílem snížit deficit veřejných rozpočtů asi na 5% až 5,5% (resp. na 4,9% - 5,4%, jak to ukládá vládní prohlášení). To odpovídá zkušenostem zemí EU do poloviny devadesátých let, než zahájily bezprostřední, mnohem náročnější přípravu na vstup do EMU.

Ministerstvo financí však ve svém návrhu doporučuje tzv. radikální variantu snížení schodku do roku 2006 na 3,7% v poměru k HDP. To předpokládá nutnost opatření v celkovém rozsahu asi 3% v poměru k HDP (téměř 90 mld Kč), a tato opatření by byla uskutečněna především škrty výdajů v rozsahu více než 2% v poměru k HDP (přes 60 mld Kč).

Takový rozsah restrikce veřejné poptávky by se blížil rozsahu „balíčku“ škrtů veřejných rozpočtů z roku 1997, což by v podmínkách současného „podchlazení“ naší ekonomiky vyvolalo větší risiko uvržení ekonomiky do opětné recese, než tehdy.

Škrty výdajů veřejných rozpočtů v roce 1997 činily 2,3% v poměru k HDP. Spolu s restriktivními opatřeními měnové politiky uvedly ekonomiku na dráhu recese, přestože v okolním světě pokračovala konjunktura.

Obdobně v Polsku byla pod vlivem příliš ambiciózních plánů (centrální banky) na plnění Maastrichtských kriterií prosazena příliš prudká restrikce poptávky a desinflace, která v souběhu se zpomalením světové ekonomiky vedla k ostrému propadu ekonomického růstu. Inflace se snížila z 10% v roce 2000 a 5,5% v roce 2001 na 2% v roce 2002, ale růst HDP z 5% na 1%.

Přitom navržené „utahování opasků“ má být provedeno hlavně škrty sociálních výdajů, zaměřených především na sociálně slabší vrstvy. Kromě škrtů sociálních výdajů jsou navržena i vyloženě protirůstová opatření. Zejména se navrhuje urychlené ukončení činnosti České konsolidační agentury a to včetně jejích programů revitalizace vybraných klíčových ztrátových, a přesto životaschopných podniků. Dále i snižování investičních výdajů Státního fondu rozvoje dopravní infrastruktury a ukončení dotační podpory bytové výstavby ze Státního fondu rozvoje bydlení. Státní pomoc dosud neukončené restrukturalizaci zpracovatelského průmyslu je však i nadále dlouhodobě nezbytná (ve ztrátových podnicích je asi 350 – 400 tisíc pracovníků). Nezbytná je i ingerence státu ve výstavbě dopravní infrastruktury a v podpoře bytové výstavby. Návrh ministerstva financí však považuje očekávané ukončení privatizačních příjmů za dostatečný důvod k ukončení této pomoci místo k přiměřené restrukturalizaci výdajů ve prospěch financování této pomoci.

Tato varianta však není nutná ke konsolidaci veřejných rozpočtů podle zkušenosti EU z „předmaastrichtskho“ období Sleduje tedy zřejmě mnohem náročnější úkol, urychlené snížení schodku na úroveň, stanovenou „maastrichtskými“ kriterii pro zavedení společné měny – nejvýše 3% v poměru k HDP. Předčasné sledování tohoto cíle v ČR by však mohlo ohrozit ekonomický růst, který je hlavní prioritou pro sbližování s ekonomickou úrovní EU v době přípravy na vstup do ní. Proto před tím - na rozdíl od MMF i OECD – opakovaně ve svých dokumentech varuje i EU. Nejnověji komisař pro otázky hospodářství a měny P. Solbes a člen bankovní rady ECB J.C. Trichet (2.12.2002) varovali, že hlavní prioritou kandidátských zemí je dohánění ekonomické úrovně Západu, což by restriktivní měnová a fiskální politika, nutná k plnění maastrichtských kriterií, mohla komplikovat. P.Solbes výslovně varoval tyto země před předčasným přijetím společné měny a před tím, aby deficity veřejných rozpočtů byly vnímány jako přednostní problém. Tím spíše je tento náročný úkol nutno seriózně analýzovat a podrobit jej odpovědné diskusi a nikoli se jej snažit doslova „podloudně propašovat“ jako automatickou součást konsolidace veřejných rozpočtů.

Východiskem by proto měla být varianta snížení schodku veřejných rozpočtů do roku 2006 v souladu s vládním prohlášením na úroveň kolem 5% - 5,5% v poměru k HDP. Kromě toho by však měla být provedena opatření k další restrukturalizaci výdajů, resp. proti vytěsňování prorůstových výdajů, k jejich posílení asi o 0,5% - 1% v poměru k HDP. K tomu by bylo třeba provést (na příjmové i výdajové straně veřejných rozpočtů) opatření v souhrnném rozsahu asi 1,5% - 2% v poměru k HDP (asi 45 –60 mld Kč) v roce 2006.

Větší část těchto opatření (snad 1,2%, resp. 35 mld Kč) by měla být přitom provedena na příjmové straně (zvýšením příjmů) a to tak, aby se dál nezvýšil podíl nepřímých daní, které vyvolávají samovolný pokles daňových příjmů. Jednou z klíčových otázek přitom je vytvořit již střednědobou rovnováhu sociálního pojištění, a to zejména obnovením souhrnné úrovně sazeb pojistného na úrovni roku 1993, jejich restrukturalizací (přesunem pojistného z aktivní politiky zaměstnanosti ve prospěch důchodového pojištění), vyrovnáním úrovně pojistného osob samostatně výdělečně činných na úroveň pojistného zaměstnanců.

K zabezpečení výdajových škrtů v rozsahu, vyplývajícím z varianty vládního prohlášení, by stačila racionální úsporná opatření na výdajové straně veřejných rozpočtů (bez plošných škrtů) v rozsahu méně než 1% v poměru k HDP, za nimiž by v dalším období mohly následovat koncepční reformy hlavních výdajových programů. Racionalizací výdajů je účelné postihnout především jejich zneužívání a plýtvání. Reformu důchodového pojištění je nezbytné připravit tak,aby koncem současné dekády pokryla důsledky očekávaného stárnutí obyvatelstva.

Otázky přístupu ke společné měně EURO je nutno posoudit samostatně.

4.Výhledy přijetí společné měny (eura)

Vstupem do Evropské hospodářské a měnové unie přijme ČR i povinnost budoucího přijetí společné měny (eura), záleží však na rozhodnutí ČR, jaký časový horizont si k tomu určí.

Na jeho určení jsou dnes ve světě i u nás protichůdné názory: Jeden říká „čím dříve, tím lépe“, druhý naopak: „pozor, nespěchat“.

První názor vychází především z výhod, které účast na společné měně přinese: Je to především snížení risika měnových krizí a volatility (kolísání)měnového kursu. Je to dále – i když patrně v podstatně menší míře – snížení transakčních nákladů (spojených se směnou měny) a možná i úrokové míry.

V ekonomice však nic není zadarmo. Druhý názor především zdůrazňuje náklady a risika, která s přijetím společné měny, resp. již přípravy na ně, budou spojena:

Maastrichtská kriteria finanční discipliny a stability – zejména míry inflace a rovnováhy veřejných rozpočtů – jsou mnohem přísnější než odpovídá dosavadní praxi a vývoji kandidátských zemí a mohla by být dosažena jen za cenu finanční (fiskální i měnové) restrikce domácí poptávky s pravděpodobnými důsledky na přibrzdění růstu a restrukturalizace ekonomiky. Přitom právě tato dynamika je podmínkou překonávání dosavadního hlubokého zaostávání ekonomické úrovně a konkurenceschopnosti kandidátských zemí za EU a je proto nejvyšší prioritou jejich hospodářské politiky.

Přijetím společné měny ztratí kandidátské země jeden z hlavních adaptačních mechanismů přizpůsobování své konkurenceschopnosti a dohánění úrovně vyspělejších zemí – ztratí svou měnu a tím kurs měny, tj. kursový „polštář“, kterým chrání své ceny a mzdy a kursovou politiku, která jej přizpůsobuje dané situaci a podmínkám. Brutálně řečeno – kolísání kursu se zbaví tím, že přijdou i o kurs samotný. Náhradními adaptačními mechanismy bude vysoká pružnost především mezd (i směrem „dolů“) a mobilita pracovních sil (i směrem z práce „ven“), přičemž pružnosti cen i fiskální politiky budou omezeny paktem stability. Při sbližování cenových hladin a relací se přetrvávající rozdíly hladin i relací produktivity budou stále více otevřeně demonstrovat rozdílem mzdových hladin i relací, nebo ztrátou konkurenceschopnosti práce nebo práce samotné.

Toto tvrdší, prudší přizpůsobování a vyrovnávání je však únosné jen v užších mezích, tj. při vysoké míře reálné konvergence, vyjádřené hladinami a relacemi produktivity a cen. Kriteria její únosné zralosti podle dosavadních zkušeností „slabších“ zemí EMU odhadujeme pro kandidátské země nejméně na 70% – 75% ekonomické úrovně (resp. úrovně produktivity) průměru EU a obdobně na 60% - 65% úrovně cenových hladin průměru EU. Přitom odhadujeme, že ČR může této úrovně zralosti dosáhnout kolem roku 2010 (Fassmann, Klvačová, Pick, Ungerman, Vintrová/ 2002).

Předčasná ztráta uvedených dosavadních adaptačních mechanismů předčasným přijetím eura by naopak mohla vést k ekonomickým a sociálním otřesům a turbulencím, které by dosažení uvedené zralosti naopak mohly bánit či ztěžovat.

Tyto obecné úvahy je nutno konkretizovat hlubšími analýzami situace u nás i v jednotlivých kandidátských zemích souběžně s vyhodnocováním zkušeností dosavadní eurozóny a jejích členů. Tyto analýzy by měly být podrobeny zevrubnému posouzení a diskusi v průběhu tohoto roku.

5. Závěrem

Řešení těchto otázek má nejen ekonomické a sociální rozměry a důsledky, ale je i politicky mimořádně citlivé.Je proto dobře, že k nim byla otevřena veřejná diskuse.

Taková diskuse dává větší naději na prohloubení poznání a na věcné přístupy než kabinetní postupy. V politice přitom nejde jen o komplexnost poznání, ale konec konců o vyjádření a prosazování zájmů. Bylo by dobře, kdyby ve výsledném řešení převládly dlouhodobé, celospolečenské zájmy – dohodnuté sociálními partnery - nad krátkodobými, prosazovanými mocnými lobbystickými skupinami.

Tento podklad může být jen vstupním příspěvkem k takovému poznání a dohodě.

Hlavní prameny

Českomoravská konfederace odborových svazů: „Stanovisko k materiálu Ministerststva financí :Rozpočtový výhled 2003 – 2006, Koncepce reformy veřejných financí, ČMKOS“, Praha, 2003

Fassmann M., Klvačová E., Pick M., Ungerman J., Vintrová R.: „Sociální a ekonomické dopady integrace ČR do EU“ ,VŠE Praha ,2001

Fassmann M., Klvačová E., Pick M., Ungermann J., Vintrová R. :“Sociální a ekonomické souvislosti integrace ČR do EU“, RASES Praha, 2002

Ministerstvo financí ČR: „Rozpočtový výhled 2003 – 2006, Koncepce reformy veřejných financí“,MF , Praha 2002

Ministerstvo práce a sociálních věcí: „Připomínky Ministerstva práce a sociálních věcí k materiálu Rozpočtový výhled 2003 – 2006, Koncepce reformy veřejných financí“, MPSV Praha, 2003

Pick M. „Sociální stát a veřejné rozpočty“,Program 21, Praha 2001

Svaz průmyslu: a dopravy České republiky: „Náměty pro hospodářskou politiku“, Sp, Praha 2002

Vintrová R. „Je ekonomika zralá k přijetí eura? “, Hospodářské noviny 13. 11. 2002

Vintrová R. „Reálná konvergence, předpoklad plynulé integrace do EU“, Politická ekonomie, 1/2003

ČMKOS 18.3. 2003