Výběr z monitoringu médií 1.3.2010

Pokusy na zvířatech

Euro | 1.3.2010 | rubrika: Report | strana: 32 | autor: KAREL ZAORAL

Některé návrhy na snížení deficitu směřují proti zotavení ekonomiky

HLAVOU DO ZDI

Některé návrhy směřují přímo proti zotavení ekonomiky a jejich krátkodobý přínos převažují dlouhodobé negativní efekty. Jde například o srovnání daní pro osoby samostatně výdělečně činné na úroveň zaměstnanců či zvýšení sociálního pojištění zaměstnanců, které hradí zaměstnavatel. „Jedno procento navýšení pojistného by šlo na vrub zaměstnavatelů,“ nechal se slyšet předseda ČSSD Jiří Paroubek. „Připouštím pouze jednoprocentní zvýšení sociálního pojištění na straně zaměstnavatele. Já nechci, aby se zvýšení daní a odvodů dotklo lidí s průměrnými a podprůměrnými příjmy,“ doplnil jej místopředseda Bohuslav Sobotka. Je až úsměvné, jak oba socialisté „nevědí“, že zaměstnavateli je z hlediska nákladů úplně jedno, jakou část ceny pracovní síly „nacpe“ do bezedné státní pokladny a jakou pošle zaměstnanci na účet. „Vyšší pojištění zvýší náklady na pracovní sílu, firmy budou hledat úspory a první, co udělají, je, že se začnou zbavovat lidí,“ říká viceprezident Svazu průmyslu a dopravy Jaroslav Hanák. Cena nových nezaměstnaných, další propad spotřeby a výběru přímých daní spolehlivě smáznou „navíc“ vybraných deset miliard.

Amerika je jiná liga

Euro | 1.3.2010 | rubrika: Report | strana: 34 | autor: MICHAL KUČERA

Linet nemá ani korunu dluhu, konstatuje jeden z nejúspěšnějších českých podnikatelů

ZBYNĚK FROLÍK

Zbyněk Frolík (56), spolumajitel a šéf společnosti Linet, která patří k největším světovým dodavatelům zdravotnických lůžek, je metodický člověk. Přístup někdejšího kybernetika, který mu pomohl na zelené louce vybudovat firmu s obratem přes 1,5 miliardy korun za rok, se projevuje v detailech. Jedním z nich je obrovské puzzle z mnoha tisíců dílků, jež mu zdobí kancelář. Na obrázku je panoráma New Yorku s velkými modrými plochami řeky a nebe. Na dotaz, jak se mu podařilo složit tisíce stejnobarevných součástí, odpovídá: „Všiml jsem si, že ta skládačka má systém. Je složená ze sedmi základních typů dílků, které se jen trochu obměňují. Tak jsem si je roztřídil podle struktury, a už to šlo.“ Podobně přistupuje i k podnikání.

* EURO: Patříte zřejmě k nejdéle podnikajícím lidem v Česku. Od kterého roku se vlastně pohybujete v byznysu?

FROLÍK: S prodejem řezaných květin jsem začal v roce 1980, ale to byl spíše vedlejšák. Nastoupil jsem do Akademie věd, dělal jsem inženýra výpočetního střediska, a když jsme právě neopravovali počítač, tak jsme neměli co dělat. Hledal jsem nějaký zdroj, jak si přivydělat, a zemědělská malovýroba byl asi jediný obor, který byl podporován. Tak jsme začali pěstovat růže a pak je prodávat na tržištích nebo před nemocnicí. A vzhledem k tomu, že jsme mohli uplatňovat v podstatě kapitalistické metody práce, naše produktivita a výnosnost byly v obrovském kontrastu oproti tomu, jak to fungovalo ve státním sektoru. Když jsem vypěstoval nějaké růže a šel je prodat před nemocnici, za hodinu jsem vydělal 3000 korun. Můj plat ve výpočetním středisku byl přitom 1800 korun za měsíc. Dělali jsme to dobře, zisk z růží byl enormní. Jednou jsme utržili i 300 tisíc korun.

* EURO: Za rok?

FROLÍK: Za den! Víte, co to tehdy bylo za peníze? Tento byznys ale začal postupně fungovat skoro automaticky, takže jsem hledal novou možnost uplatnění a začal jsem dělat technického ředitele motolské nemocnice. Jako kybernetik jsem totiž nebyl až taková hvězda, náš počítač díky ruským technikům už bez problémů fungoval, a potřeboval jsem proto novou výzvu. Velká nemocnice, to je jako malá jaderná elektrárna, technicky a energeticky velmi složitá věc. Motol byl navíc výkladní skříní východního bloku, takže to byla náročná práce. Po revoluci přišli obchodníci z Nizozemska a během jednoho roku ovládli celý trh s květinami. Tak jsem si řekl, že nemocniční postele, tedy pár ohnutých trubek, není tak těžké udělat. Měl jsem z růží několik milionů a privatizovat jsem nic nechtěl, proto jsem založil firmu na zelené louce.

* EURO: Do kolika zemí dnes vyvážíte?

FROLÍK: Kolem osmdesáti. Vyvážíme přes 80 procent našich výrobků, hodně v rámci Evropské unie. Dobře se nám daří i v Latinské Americe. Nedávno jsme udělali velkou zakázku pro ministerstvo zdravotnictví v Brazílii v hodnotě přes sto milionů korun. Dost vyvážíme do Mexika, máme dceřinou firmu v Severní Karolíně v USA, ve Švédsku, v Anglii, Itálii, na Dálném východě a v dalších regionech.

* EURO: Jak velký rozdíl je dělat byznys v USA a v Evropě?

FROLÍK: Extrémní. Jiná liga, jiné hřiště, jiná pravidla hry. Všechno je tam posunuté, bezpečnost, zákony i představy zákazníka, co musí produkt vydržet, jak má vypadat. Američtí zákazníci jsou schopni zaplatit dvojnásobek ceny, ale mnohem více vyžadují, takže rizikovost je výrazně větší. Buď můžete opravdu hodně vydělat, nebo vás to zničí.

Dohled nad zdravotními lůžky například vykonává úřad Federal Drug Administration, který má tuto kategorii zboží zařazenou mezi nebezpečnými přístroji. Dívají se tak na ně jako na potenciálně nebezpečný elektrický přístroj. Jejich představa o bezpečnosti, řízení provozu a podobně je proto nepředstavitelně náročnější. Získat certifikát ISO je oproti tomu procházka růžovým sadem.

Ale americký trh je na druhé straně obrovský, má 300 milionů lidí, a například počet špičkových obchodníků, kteří pracují v tomto specifickém oboru, je mnohem větší. Za pět let tam chceme dosáhnout takových obratů, jaké jsme tady získávali 20 let.

* EURO: Jak se Američané dívají na české výrobky?

Nebývají stále ještě podezřívaví vůči „východní Evropě“?

FROLÍK: S tím jsem se vůbec nesetkal. Česká republika jim stejně moc neříká. Pro ně je to Evropa a Evropská unie. Z Česka znají maximálně Prahu, jež pro ně dnes má z turistického hlediska stejnou hodnotu jako Paříž nebo Londýn. Američané to už nerozlišují, prostě je to z Evropy.

* EURO: Jak se vám daří konkurovat levnějším firmám například z Číny, jež vaše produkty často kopírují?

FROLÍK: My jsme kopírováni tak 50 firmami. Ale byznys naštěstí není jen o produktu. Výrobu máme sofistikovanou díky tomu, že nakupujeme hodně součástek, dostáváme dobré ceny a pravidelné dodávky. A tak umíme vyrábět čtyřikrát rychleji než Číňané, i když oni mají nižší náklady na pracovní sílu. Navíc vyrábějí menší počet kusů než my, protože o jejich trh se dělí velké množství firem. Nemůžou tedy výrobu zautomatizovat tak jako my. Navíc kdyby to chtěli dopravit do Evropy, stála by je doprava velké částky. Dalším faktorem je, že nedokážou udržet konstantní kvalitu. Oni to okopírují, ale u řady věcí ani nevědí, proč to tam je. Pak to můžou prodat jen jako produkt, zatímco my nabízíme i story, přidanou hodnotu například v podobě informací, o kolik tato konkrétní postel snižuje počet úrazů zad nebo počet bakteriálních infekcí. Umíme jim říci, kolik díky nám ušetří. A třetí věc je, že když prodáte 40 tisíc postelí, máte obrovskou síť kontaktů.

* EURO: Jak velký propad poptávky po zdravotnickém vybavení přinesla krize?

FROLÍK: Loni byl propad poptávky v případě Linetu do pěti procent. Ale menší firmy jsou na tom mnohem hůř. Vlastně nám to pomáhá, protože se čistí trh. Jak už to bývá – silní jsou v krizi ještě silnější, slabší ztrácejí.

* EURO: Útlum ale může trvat léta. Jste na to připraveni?

FROLÍK: My jsme firma, jež nemá ani korunu dluhu, ani korunu leasingu a která má připraveny řádově stovky milionů korun na akvizice. Ze zisku jsme schopni za rok zdvojnásobit kapacitu výroby. Navíc dáváme velké peníze do vývoje a inovací, což si můžou v tomto oboru dovolit tak tři nebo čtyři největší firmy na světě. I kdyby trh klesl, odpadnou spíše menší firmy. Letošní a příští rok bude ale mnohem horší, protože vlády už nemají peníze a musejí vrátit to, co zatím projedly. A když chce vláda šetřit třeba v nemocnicích, bude šetřit na postelích, protože na platech lékařů, rentgenech nebo lécích nemůže.

* EURO: Není tajemstvím, že vybavení nemocnic je často politickou záležitostí, image si tak vytvářejí regionální i celostátní politici.

Jak tohle ovlivňuje vaše podnikání?

FROLÍK: Je pravda, že když se blíží volby, je tendence nakupovat věci, které jsou vidět. Pro lidi v nemocnicích je to vylepšení, jemuž rozumějí. Když koupíte nové CT za 60 milionů, nikdo z laiků to neocení, protože tomu nerozumí. Když nakoupíte za 60 milionů elektrické postele, tak celá nemocnice najednou vypadá jako v Americe. A podle toho potom voliči hodnotí kvalitu péče. Ale tím, že se tato rozhodnutí dělají před volbami a je to narychlo, je to pro nás obchodně zajímavější. Ceny totiž nebývají tak stlačené, jako když nemocnice tři roky vybírá nejlevnějšího dodavatele.

* EURO: Setkali jste se při těchto zakázkách s korupcí?

FROLÍK: Samozřejmě že se s tím setkáte. My se tomu ale snažíme vyhýbat, nikomu peníze v obálkách nenosíme.

* EURO: A stává se často, že si někdo řekne o úplatek?

FROLÍK: To víte, že ano. A je to stále horší, podle mě je to srovnatelné s Itálií. Je ale otázka, co už je úplatek. Když vezmete sestrám kytku a bonboniéru, tak se to jako úplatek nebere, ale setra vás pak spíše vezme přednostně. Takže už by to asi úplatek byl. Spolupracujeme s řadou klinik, zveme je na různá sympozia, sponzorujeme jejich knihy, nabídneme sponzoring nějakých přístrojů. Nebo dáme sponzorský dar třeba na ples. Je otázka, jestli to už je úplatek. Rozhodně se ale vyhýbáme jakýmkoli specifickým službám nebo darům pro konkrétní lidi. Jistě jsme ale kvůli tomu přišli o nějaké zakázky. Nás navíc hodně odfiltruje třeba to, že nemocnice chtějí naše výrobky nakupovat přes stavební firmy.

* EURO: Proč stavební firmy?

FROLÍK: Protože soutěže se často vypisují na kompletní dodávku zařízení do nemocnic a často vyhrávají právě stavební firmy. Jak to dělají, to se mě neptejte. Jsou v tom obrovské peníze. Ale my už máme standardní dodavatelský vztah s řadou stavebních firem.

* EURO: Uživateli vašich lůžek jsou nemocní nebo staří lidé, tedy osoby závislé na systému zdravotního a sociálního pojištění. Jste spokojen s fungováním těchto systémů v ČR?

FROLÍK: Chci zdůraznit, že naše lůžka nejsou jen pro staré a nemocné. Obecně pokud jde o nemocnice, vybavení je všude v Evropě na podobné úrovni. Pokud jde ale třeba o domovy důchodců, tam jsou rozdíly obrovské. Například v jižní Evropě tyto domovy skoro nenajdete, a když, tak je to hrůza. A přitom společnost se tam také mění, bohatne, mladí už se tolik nechtějí starat o rodinu a vzniká potřeba vytvářet kvalitní domovy důchodců.

* FROLÍK: Jste bývalým vítězem a dnes porotcem soutěže o Podnikatele roku. V čem vidíte přínos podobných akcí?

FROLÍK: Rád bych více zdůraznil rozdíl tohoto typu soutěže od manažerských soutěží. Zde jde totiž o to, že podnikatel má velkou zodpovědnost kvůli tomu, co ve firmě vlastní. U manažerů, i když řídí velké firmy, jde jejich míra odpovědnosti do výše měsíčního platu. Protože když selžou, dostanou výpověď, přijdou o plat a tím to končí. Míra zodpovědnosti podnikatele je v tom, že může přijít třeba až o sto procent firmy. Pocit zodpovědnosti za firmu, kterou jste vybudovali nebo třeba zdědili po rodičích, je mnohem větší. A jak vidíme na minulých vítězích, ať už je to například Radim Jančura ze Student Agency nebo Vladimír Kovář z UNICORN, daří se vybírat lidi, kteří jsou nejen profesně velmi úspěšní, ale i poctiví a nebojí se upozorňovat na nešvary ve společnosti, i když tím třeba přijdou o nějaké zakázky.

***

ZBYNĚK FROLÍK (56) Generální ředitel společnosti Linet a člen předsednictva Svazu průmyslu. Vystudoval kybernetiku na ČVUT v Praze. V roce 2003 byl zvolen Podnikatelem roku. Je ženatý, má tři děti. Za pět let chceme v USA dosáhnout takových obratů, jaké jsme v Evropě získávali dvacet let, říká spolumajitel a šéf společnosti Linet

USA není třeba dohánět

Euro | 1.3.2010 | rubrika: Report | strana: 45 | autor: MARTIN JAHN

Nová strategie EU bude muset definovat, jak měřit úspěch

MARTIN JAHN

Každý politický, hospodářský nebo ekonomický „celek“ by měl mít vizi rozvoje a strategii k jejímu naplnění. Proto je v pořádku, že v roce 2000 Evropská unie přijala Lisabonskou strategii (LS). V podmínkách tehdejšího vývoje globální ekonomiky bylo zvyšování evropské konkurenceschopnosti na základě znalostí správným rozhodnutím. Na LS neshledávám ani po deseti letech nic špatného. Bylo jasné, že Evropa nebude mít ani surovinovou základnu, ani levnou pracovní sílu, na nichž by mohla dlouhodobě budovat růst.

ZNALOSTNÍ EKONOMIKA

„Znalostní ekonomika“ se stala jakýmsi zaklínadlem, přestože si pod ní každý představoval něco jiného. Určitě však neznamená extrémní posun od zpracovatelského průmyslu ke službám. Nelze totiž vše vyrábět v Číně a dovážet z ní. Navíc se přílišná závislost na službách ukázala za finanční krize slabinou. Státy s vysokým podílem služeb, jako je Irsko, Velká Británie nebo Island, měly značné problémy. Znalostní ekonomika znamená, že ve všech oblastech hospodářství – v těžbě a zpracování surovin, průmyslu, službách i v zemědělství – je třeba zvyšovat efektivitu a zisk na základě znalostí a know-how. Stručně řečeno, maximalizovat inovační potenciál. V tom je jedna z největších slabin Evropy ve srovnání s USA. Nikdy nemělo smysl – a ani dnes nemá – považovat USA ve všem za absolutní vzor. Není třeba nikoho dohánět ve výši HDP na obyvatele. Tento ekonomický ukazatel sice nadále považuji za nejjednodušší a nejobjektivnější, pokud jde o vyspělost ekonomiky, ale určitě není ideální. A neměl by být jediným měřítkem rozvoje evropské konkurenceschopnosti a kvality života. Proto by měla nová Strategie 2020 definovat, čeho chce EU dosáhnout a jak to bude měřit. Není třeba někoho dohánět. Je však nutné maximalizovat potenciál na základě tradičních evropských hodnot.

ČESKÁ REPUBLIKA

Česká republika se za posledních deset let posunula kupředu. Ze vstupu do EU profitovala a dlouhou dobu byla jednou z nejúspěšněji se rozvíjejících evropských ekonomik. Její HDP rostl, nezaměstnanost poklesla a mnoho odvětví vykazovalo růst efektivity a přidané hodnoty. Zvyšovaly se i investice do výzkumu a vývoje. Životní úroveň rostla natolik, že to mnoho lidí začalo považovat za samozřejmost. Navzdory tomu však nelze říct, že by ČR plně využívala svůj potenciál. Využití fondů EU brzdí byrokracie, politikaření při přípravě operačních programů a nekompetence hodnotitelů.

Na hodnocení LS je nejsmutnější, že se poskytovatelům při rozdělování těchto fondů v podstatě nedaří plně se soustředit na její cíle. Nezbytná reforma školství postoupila jen nepatrně. Zpracováváme nové bílé, zelené a jiné knihy, ale v praxi se děje málo. Reforma podpory výzkumu a vývoje se zadrhává na emocionální a iracionální debatě o hodnocení výsledků. V ekonomické realitě se rozhoduje o budoucích výsledcích vývoje a výzkumu v praxi i o tom, které zemi to přinese zaměstnanost, zisky a daně. V tom není ČR příliš úspěšná – navzdory svému velkému manuálnímu i duševnímu potenciálu. Pro překonání „údolí smrti“ mezi výzkumem a inovacemi a zahájením výroby jsme učinili málo. Dle mých zkušeností se to děje jen díky nadstandardní píli lidí ve výzkumných ústavech, na univerzitách a ve firmách.

Zpracovatelský průmysl je a zůstane tahounem české ekonomiky, přesto nejsme schopní posílit kvalitu a povzbudit zájem o technické vzdělávání a výzkum. Totéž platí o rozvoji služeb s vysokou přidanou hodnotou, například v oblasti informačních a komunikačních technologií.

SVĚT SE MĚNÍ

Při hodnocení LS je třeba si uvědomit, že se svět mění. Dnes by nás nemělo zajímat, jak dohnat USA, ale jak konkurovat Číně a Indii. Před deseti lety se o jejich růstu a potenciálu jen mluvilo. Dnes už o nich nikdo nepochybuje. Z Evropy by se neměl stát skanzen, v němž se budou rekreovat bohatí Číňané. Nová strategie musí nastínit východiska, pokud jde o ekologii, energetickou nezávislost a evropskou bezpečnost, a naznačit možnosti regulace finančních systémů, která by zmírnila opakování finančních krizí. A měla by také zdůrazňovat fiskální disciplínu, jež je nezbytná pro úspěšné fungování evropské měny.

Ať už bude nová strategie EU vypadat jakkoli, její realizace a úspěch budou záviset na chování jednotlivých vlád, regionů, firem a koneckonců i na každém z nás.

***

Na Lisabonské strategii neshledávám ani po deseti letech nic špatného. Bylo jasné, že Evropa nebude mít ani surovinovou základnu, ani levnou pracovní sílu, na nichž by mohla dlouhodobě budovat růst. Názor z ankety Problémem Evropy v příštích deseti letech nebude soupeření s USA, ale přežití v konkurenci mladých rozvíjejících se ekonomik, zejména Číny. Ta pracuje systematicky na vlastní budoucnosti v 21. století.

O autorovi| MARTIN JAHN, viceprezident Svazu průmyslu a dopravy a šéf prodeje koncernu Volkswagen v Rusku

Lobbisté a vize pro českou vědu

Právo | 1.3.2010 | rubrika: Publicistika | strana: 6 | autor: Martin Krummholz

Dnes by mělo být zveřejněno 17 jmen členů nové vládní Rady pro vývoj, výzkum a inovace, kterou se premiér Fischer zavázal jmenovat do konce února. Spíše než „nová“ lze říci obměněná, neboť je zřejmé, že značný počet dosavadních členů v Radě setrvá.

Její složení a způsob fungování sleduje akademická obec s velkým napětím a pozorností. Přestože se jedná o „pouhý“ poradní orgán, jsou důsledky jejího působení dalekosáhlé. Rozhoduje totiž o vědní politice tohoto státu, a to včetně jejího financování. Nanejvýš sporné jednání a postupy Rady vyvolaly v loňském roce veřejné protesty akademické obce.

Atmosféru v současné Radě přirovnal jeden z jejích členů ke „rvačce smečky psů o flák masa“. Co je příčinou toho, že v poradním odborném orgánu převážilo nad odbornou a věcnou debatou handrkování se o peníze?

Nešťastným je sám statut poradního orgánu, který Radě umožňuje volit nestandardní postupy, jež není možné dostatečně kontrolovat a vyvazuje ji ze žádoucí zodpovědnosti. Rada připravuje závazné podklady pro alokaci veřejných finančních prostředků na vědu a výzkum, jejichž objem během uplynulých let výrazně narůstal.

Úměrně tomu stoupal zájem politiků a zájmových skupin o členství v Radě. K prosazování politických a lobbistických zájmů tu jsou ideální podmínky: nafukovací pravidla a jednání za zavřenými dveřmi.

Premiér Fischer v lednu předložil návrh, podle něhož měla být součástí procedury jmenování nové Rady veřejná slyšení všech navrhovaných kandidátů.

V demokratickém systému zcela přirozený postup kategoricky odmítli předsedové Svazu průmyslu a dopravy, České konference rektorů a Rady vysokých škol, kteří měli spolu s Akademií věd předložit nominace. Premiér poté od svého návrhu ustoupil.

Kdo a proč si přeje, aby jednání o složení tak významného orgánu, rozhodujícího o veřejných penězích pro veřejnou vědu a výzkum, probíhala za zavřenými dveřmi?

Svaz průmyslu se dle mluvčího Mostýna dohodl s vysokými školami. Ačkoli jde Svazu průmyslu „o věcnou diskusi“, odsuzuje myšlenku, aby složení Rady bylo „otázkou nějaké obecné a živelné debaty na úrovni veřejnosti“. Je smyslem přítomnosti zástupců Svazu průmyslu v Radě víc než podíl na rozdělování veřejných financí na vědu a výzkum? Nechce změnu, protože nyní soukromé subjekty – na rozdíl od veřejných institucí – vykazují chabé výsledky své výzkumné práce financované z veřejných zdrojů zcela nedostatečně?

Demokratické principy by měli ctít všichni. Transparentní rozhodování a zodpovědné nakládání s veřejnými prostředky je legitimním a společnosti prospěšným požadavkem. Kdo toto zpochybňuje, stává se podezřelým. Překvapujícím je proto hlas reprezentantů vysokých škol, kterým se Svaz průmyslu zaštiťuje. I v jejich případě převážil zájem udržet za každou cenu status quo a bez jakýchkoli skrupulí si pojistit svou „malou domů“.

Fakt, že veřejně financované vysoké školy odmítají otevřenou debatu a legitimní požadavek transparentnosti, je zneklidňující. Odkdy nejsou demokratické a etické principy pro akademické prostředí imperativem? Podlehly snad univerzity – tradiční centra ideové plurality svobody a otevřenosti – v této zemi politickým tlakům?

Začal na půdě, pronikl do celého světa

Profit | 1.3.2010 | rubrika: Story - Dalibor Dědek | strana: 10 | autor: PETR KORBEL

Ředitel jablonecké společnosti Jablotron Dalibor Dědek podniká už dvacet let. Patří mezi nejúspěšnější české byznysmeny, ale nemá rád naboby. Jeho firmu táhnou chytré inovace. „Zákazník však nesnáší, když se elektronika tváří, že je inteligentnější než její uživatel,“ tvrdí.

Společnost Jablotron se stala pojmem. Doma ji proslavila zabezpečovací zařízení, v zahraničí proslula díky „velkému mobilu“ pro důchodce. Zakladatel, vlastník a ředitel Dalibor Dědek se řadí k předním českým podnikatelům. Mimo jiné je spolumajitelem společnosti Albumteam, jež vyrábí elektronické fotoalbum (druhou majitelkou je designérka Dominika Nell Applová).

„Pana Dědka si vážím hlavně proto, že dokázal vybudovat úspěšnou českou firmu,“ říká Dagmar Kuchtová, zástupkyně generálního ředitele Svazu průmyslu a dopravy ČR. „Společnost začala od nuly a investovala zisky nikoliv do platů managementu a firemní flotily vozů Audi, nýbrž do vývoje a inovací, a to se zúročilo,“ dodává.

Do roku 1990 pracoval mladý inženýr mikroelektroniky v automobilce LIAZ. Pak vznikla společnost Jablotron, kterou kromě Dědka založili jeho kamarádi Petr Heinl, Zdeněk Holek a Jiří Eršil. V té době české elektrotechnice nikdo nevěřil.

Pracovníci v bankách nabádali novopečené podnikatele, ať si přečtou noviny a nedělají takové hlouposti, vždyť skoro všechny Tesly se potápějí. Do podnikání proto bylo třeba vrazit rodinné úspory. Dědek však věřil, že se úspěch dostaví. Technické znalosti ze školy byly solidní, jen státní podniky poněkud ustrnuly.

První dva pokusy

Firma začínala na pronajaté půdě rodinného domku. Logicky se zaměřila na automobilový průmysl. A přišla pohroma. Jmenovala se Československé automobilové opravny a šlo o mamutí podnik, pro který Dědek a jeho kolegové vyvíjeli řídicí systém zařízení pro testování motorů nákladních aut. Zakázka měla hodnotu milionu korun. Jenže poměry se překotně měnily, odběratel skončil v platební neschopnosti.

„Když se v noci budíte s myšlenkou, jak rodičům vysvětlíte, že jim sebrali barák, který kvůli vám dali do zástavy, je to vynikající motivace, abyste něco vymyslel,“ vzpomíná Dědek. A tak přišel druhý pokus. Hranice se otevřely teprve nedávno. Z Německa se valily barevné televize a videorekordéry. Jen málokdo tušil, že zde platí odlišná norma, takže mnohá dovezená zařízení tu hrála bez zvuku a černobíle. Jablotron vyvinul řešení - jednoduchý konvertor.

„Měli jsme dům od sklepa až po půdu přecpaný televizory,“ líčí Dědek. Jablotronu pomohlo, že zdaleka nešlo jen o občana Nováka, který si koupil jednu televizi. Marky měli hlavně různí veksláci. Byli podnikaví, ale nepříliš chytří. Spotřebičů přivezli plná auta. Jenže lidé prozřeli, výrobci se přizpůsobili, a nakonec se změnila i norma.

Úspěch přinesly alarmy

Jablotronu vyšel až třetí pokus.

I v tomto případě dokázal využít dobovou příležitost. Přišla malá privatizace a majetek začal mít cenu. Dřívějšímu vedoucímu samoobsluhy bylo celkem jedno, zda prodejnu někdo vykrade, ale jakmile se stal majitelem, do podnikání dal všechny rodinné úspory a ještě se zadlužil, šlo mu o existenci. Po amnestii se navíc na svobodě ocitla spousta malých zlodějů. Jablotron v správný čas nabídl jednoduché alarmy. Byly mnohem levnější než dovážené, a pro začátek stačily. Příležitost pochopila i Česká pojišťovna, první instituce, která firmě poskytla větší půjčku.

Křičící panáček není ředitel

Jablotron má ve znaku křičícího panáčka. „Lidé si dělají legraci, že tak hulákám na podřízené. Ten panáček však symbolizuje alarm,“ vysvětluje Dědek.

Jak šel čas, výrobky se zdokonalovaly. Dávno již nejde o prosté zařízení, nýbrž o ustavičně zdokonalované alarmy s mnoha funkcemi. Jablotron se stal průkopníkem a technologickým vůdcem, avšak ředitel, který už je jediným majitelem firmy, stále zdůrazňuje, že v jednoduchosti je krása. Výrobek má sloužit svému účelu a nesmí spotřebitele ponižovat. Když se konstruktérům nechá volná ruka, mají tendenci předvádět se, ukázat bohaté technické znalosti. Jenže jen oni by pak dokázali využít všechny funkce navrženého výrobku. Spotřebitel nestojí o zařízení, k němuž je nutné nastudovat tlustý manuál. „Návrháři potřebují nějakého cenzora, který jim říká: tohle ne, tohle také ne, toto tam může být, ale musí to zůstat skryté a nesmí to urážet,“ tvrdí Dědek. Jen tak lze zabránit snaze konstruktérů „integrovat do zařízení vodotrysk“.

Ředitel brzy pochopil, že domácí trh nestačí. Snažil se proniknout i do ciziny, ale tam se na výrobce elektroniky z postkomunistické země dívali skrz prsty. „Jako bychom byli z Nigérie a nabízeli stíhačky,“ shrnuje.

České zboží z Tchaj-wanu

V módě byli asijští tygři. Ředitel odjel sbírat zkušenosti na Tchaj-wan a přivezl si klíčový poznatek: „Zjistil jsem, že se tam podniky daleko více zaměřují na marketing.“

Tchaj-wan byl světovým centrem obchodu s elektronikou. Aby prolomil nedůvěru k českému zboží, zřídil tam Dědek pobočku (pomohl mu k tomu Američan českého původu, který předtím studoval v Číně). Byl to mistrovský tah. Dokonce i někteří čeští zákazníci chtěli výrobky přímo z Tchaj-wanu.

Společnost se rozrůstala. Dala se dohromady s mobilním operátorem a představiteli předních bezpečnostních agentur. Společně vytvořili projekt Oko 1, celostátní službu centrální ochrany. V Jablonci se Jablotron soustředil na vývoj, prototypy a nejsložitější výrobu, běžná montáž přešla do Asie.

„V roce 1998 jsme založili Česko-tchajwanský společný výbor pro hospodářskou spolupráci,“ vzpomíná Dagmar Kuchtová. „Na jeho zasedání jsme chtěli pozvat i zástupce českých firem s aktivitami na Tchaj-wanu, aby se podělili o zkušenosti. Pan Dědek přijel, vysypal na překvapené Tchajwance kritiku za přebujelou byrokracii a další problémy, a zase se odjel věnovat své firmě.“

Masová výroba v ČLR

Dnes už Jablotron na Tchaj-wanu nepůsobí. Hlavní výrobní základnu přenesl na pevninskou Čínu, do továrny Pro Soyo. Problém byl s konsolidací hospodářských výsledků, neboť český a tchajwanský systém byly naprosto nekompatibilní. „Začíná to tím, že letopočet počítají od roku 1911, od první čínské revoluce,“ podotýká Dědek.

V Čínské lidové republice je zase potíž s s otevřeným i umně skrytým vykrádáním duševního vlastnictví.

Jablotron tam však proti pirátským kopiím docela úspěšně bojuje právní cestou. A hlavně tím, že ustavičně přichází s novými výrobky. Tempo inovací je tak rychlé, že napodobovatelé zůstávají vždy o krok vzadu.

Konkurenci pro alarmy Jablotronu představují zejména výrobky amerických společností Tyco, Paradox a Honeywell. Dále jde o polský Satel a izraelské společnosti Visonic a Crow. Ředitel umí obstojně anglicky, mizerně rusky a několik slov čínsky. Čte anglické knihy v originále, zajímá ho fyzika, marketing, sci-fia životopisy. Filmy má rád od Svěráka.

Straní se kolektivu

Podle Dagmar Kuchtové příběh Jablotronu dokazuje, že základem úspěchu menší nebo střední firmy je chytře zvolená strategie pro výrobu a marketing. Klíčový byznys jsou zabezpečovací zařízení; bonbonky jako velký mobil zajišťují firmě publicitu. „Těším se na jejich nové nápady. Mrzí mě jen, že se nám nepodařilo Jablotron zlákat ke členství ve Svazu průmyslu a dopravy ČR,“ říká Kuchtová.

V roce 1994 Dalibor Dědek zvítězil v soutěži o titul Podnikatel roku. „Jediným důsledkem bylo, že za mnou pořád někdo chodil, abych poskytl sponzorský dar,“ hodnotí tehdejší úspěch Dědek.

Ač sám patřil k nejúspěšnějším, chování řady tehdejších podnikatelů neschvaloval. „Když jsem měl někde vystoupit jako ředitel a podnikatel, necítil jsem se nejlépe,“ připouští. „Lidé si slovo ředitel spojovali se slovem blbec a k podnikateli dávali rovnítko zloděj.“

Díky slušným podnikatelům a chytrým ředitelům se toto nazírání změnilo, Dědek ale stejně nechápe například okázalou zálibu v luxusních autech. „Je lepší být chudý manažer v bohaté firmě než bohatý v krachující společnosti,“ zdůrazňuje.

„Měl jsem mnohokrát možnost vidět, že když někdo ve svém podnikání zpychnul a začal projevovat sklon k přehnané honosnosti, časem na to doplatil,“ podotýká Dědek, který sám jezdí vozem Škoda Octavia, běhá na lyžích, plave, je nadšeným cyklistou a při sledování televizních zpráv šlape na rotopedu. „Loni jsem si koupil chatičku na vrcholku Jizerských hor a tam jsme si naplno užívali kolo, les a borůvky,“ líčí majitel dvou kocourů.

Nelíbí se mu ani chování bank.

Považuje za nemravné vnucovat obyčejným lidem úvěry, ponoukat je, aby si na dluh kupovali spotřební zboží, a pak na ně posílat exekutory. Podobně je to třeba s budováním obrovských skladovacích hal, které pak zejí prázdnotou. Lidem chybí střídmost, domnívá se.

Otevřel nekuřáckou restauraci

„Když se v místní nóbl restauraci skácel našemu obchodnímu partnerovi opilý číšník do klína, došla mi trpělivost,“ popisuje Dědek, proč otevřel vlastní restauraci a hotel Epocha v nedalekém Janově nad Nisou. „Dlouho nás totiž trápilo, že v Jablonci nemáme kvalitní a nekuřáckou restauraci,“ dodává ředitel, který rád bramborové šišky s povidly, ryby a čaj s mlékem.

Do povědomí světové veřejnosti pronikla firma zejména díky stolnímu mobilu. V Jablonci si všimli, že pevných linek ubývá. Lidé stále více používají mobily, a tyto aparáty jsou najednou mnohem menší než ty původní. Spoustu starší lidí však miniaturizace vůbec netěší. Když na tlačítka mobilního telefonu najednou potřebujete kromě brýlí ještě lupu, zasteskne se po klasickém aparátu.

Alarm schovaný za telefon

Byl zde ovšem ještě jeden důvod. Alarm je účinnější, informuje-li pult centrální ochrany prostřednictvím technologie GSM, neboť pevnou linku mohou zloději zneškodnit.

Jenže alarm je něco, proti čemu se podvědomí zákazníka bouří: Kdyby nebylo zlodějů, nemusel bych investovat do zabezpečovacího zařízení a nemusel mít doma nějaké krabičky. Proto se Jablotron snaží funkci GSM alarmu schovat za telefon, záznamník, dálkovou regulaci topení či informační systém, který ohlásí, že děti přišly ze školy a přijela babička. Velký mobil původně patřil do této kategorie, ale pak se i jako samostatný výrobek stal obrovským hitem zejména v Německu a ve Skandinávii. V Česku ne, protože zde se k této myšlence postavili operátoři poněkud macešsky.

V tuzemsku Jablotron těží z toho, že nevnucuje zákazníkům za každou cenu něco nového. Nedodává elektroniku na jedno použití a opravuje stará zařízení. „Snažíme se vytvořit z našich klientů jakousi rodinu těch, kteří jsou na značku hrdí. Dnešní trh je hrozně anonymní, my se mu snažíme dávat lidskou tvář,“ zdůrazňuje Dědek, otec dvou dětí.

„Právě uvádíme na trh novou GSM kameru,“ vysvětluje Dědek poslední počin své firmy. Kamera pozná, pokud dochází k něčemu podezřelému, a na mobil zašle varování a záznam toho, co se děje.

Potřebujeme více úředníků

Lidové noviny | 27.2.2010 | rubrika: ORIENTACE / VĚDA | strana: 25 | autor: JOSEF MATYÁŠ

Zřízení nového centrálního úřadu navrhují kandidáti do nové Rady pro výzkum, vývoj a inovace

Dračí loď je velká kánoe s hlavou ještěra. Na zádi kormidelník, před ním dvacet lidí s pádly v rukou. Rada pro vědu, výzkum a inovace, poradní orgán české vlády, tak trochu dračí loď připomíná. Šestnáctičlenná „posádka“ má mj. pomoci premiérovi smysluplně rozdělit okolo 25 miliard korun; částku každoročně poskytovanou ze státního rozpočtu na základní a aplikovaný výzkum. Doposud loď se zkratkou RVVI směřovala k tomuto cíli dost klikatě. Část „posádky“ pádlovala v jiném rytmu, a občas dokonce v protisměru. Během března ale premiér jmenuje novou radu. Vybírat bude nejen podle vlastního uvážení, ale pravděpodobně také z kandidátů navržených Akademií věd, vysokými školami a Svazem průmyslu a dopravy. Bude mít nová „posádka“ šanci dospět k cíli efektivněji než předchozí?

Leccos naznačilo veřejné slyšení začátkem týdne v pražském Divadle Archa. Akci připravilo občanské sdružení Věda žije. Jeho organizátoři se netajili tím, že jde o náhradu za slyšení, o němž původně uvažoval premiér Fischer a na které kromě Akademie věd ostatní kandidáti nepřistoupili.

Proč? „Představa, že je zkoušen ze své kvalifikace rektor či děkan univerzity či fakulty, je scestná. Stejně to platí pro ředitele ústavu Akademie věd či ředitele firem,“ vysvětlil e-mailem svoje odmítnutí jeden z kandidátů Jaroslav Míl, prezident Svazu průmyslu a dopravy.

On ani ostatní zástupci podnikatelů a vysokých škol nepřišli ani na akci v Divadle Archa. „Otázka nominací do rady vyžaduje věcnou a odbornou argumentaci, nikoliv nátlakové pouliční akce. Naše názory neskrýváme a jsme si vědomi toho, že věda je nákladnou oblastí, dotovanou z prostředků daňových poplatníků. Proto usilujeme o efektivnější využívání vložených prostředků,“ zdůraznil Míl.

Další centrální úřad?

Vraťme se ale do suterénního sálu Archy. Jiří Chýla z Fyzikálního ústavu AV ČR navrhuje zřídit ústřední orgán pro výzkum, vývoj a inovace. Převzal by všechny základní funkce rady, zároveň by zajišťoval mezinárodní spolupráci ve vědě i výzkumu a koncepce pro velké infrastruktury. Takže další centrální úřad na obzoru? Chýla podporuje svůj návrh argumentem, že odborně i časově náročné činnosti nemůže vykonávat orgán složený z člena vlády a 16 zástupců různých zájmových skupin, kteří kvůli svým pracovním povinnostem nemají čas se těmto úkolům věnovat. „V praxi tak roli správního úřadu supluje sekretariát rady. A to je špatně,“ zdůrazňuje Chýla. Domnívá se proto, že aspoň někteří členové nové rady by se na začátku svého funkčního období měli stát dobrovolnými profesionály. V kuloárech mi pak řekne, že svoje plné pracovní nasazení by považoval za povinnost vůči mladším kolegům, aby jim vytvořil příznivou atmosféru pro bádání.

Podobný názor má i Zbyněk Frolík, kandidát průmyslníků a jeden z nejúspěšnějších českých podnikatelů. „Pro přípravu podkladů je nutné posílit úřednický aparát o dobře zaplacené kvalitní lidi, protože členové rady nemohou dokonale rozumět širokému spektru oborů v rozpětí od automobilek přes obranu až po zemědělství.“

Ostatně, jakou představu mají nominovaní o tom, kolik času zabere práce v radě? Petr Kužel, prezident a zároveň kandidát Hospodářské komory ČR, odpovídá e-mailem, že podle náročnosti agendy je potřeba času méně či více. Od absolventa dopravní průmyslovky by člověk čekal přesnější odpověď. Jaroslav Míl uvádí pět až patnáct hodin měsíčně včetně zasedání.

Zakázku na registr kvalifikací získala hospodářská komora

euro.cz | 26.2.2010 | rubrika: Školství, Práce a sociální věci | strana: 0 | autor: jak

Hospodářská komora České republiky vyhrála veřejné výběrové řízení na zapojení zaměstnavatelů do tvorby a aktualizace národní soustavy kvalifikací. „Praktickým výsledkem pětileté zakázky bude vytvoření jedenácti set kvalifikací, které nejvíce poptává pracovní trh. Konkrétně bude nastaven systém standardizace, přezkušování a certifikace nejžádanějších kvalifikací,“ prohlásil prezident komory Petr Kužel.

Zakázku Národního ústavu odborného vzdělávání za 120 milionů korun komora získala spolu se Svazem průmyslu a dopravy a Treximou, která se specializuje na poradenství v oblasti lidských zdrojů. Uskutečňuje se v rámci ministerského projektu rozvoje a implementace národní soustavy kvalifikací, který je spolufinancovaný Evropskou unií a státním rozpočtem.

„Projekt reaguje na fenomén současnosti – na potřebu celoživotního učení. Průmysl i služby se totiž rychle mění. Některá odvětví prakticky zanikají nebo se přemisťují jinam. Lidé, pokud si chtějí udržet zaměstnání nebo získat novou práci, již nevystačí s tím, co se naučili ve škole. Musí se učit – někdy v kurzech, častěji však přímo při vykonávání práce,“ vysvětlil viceprezident komory Zdeněk Somr.

Národní soustava kvalifikací definuje požadavky na odborné způsobilosti jednotlivých kvalifikací bez ohledu na způsob jejich získání. Rozhodující vliv na obsah kvalifikací mají přitom zaměstnavatelé. Soustava, její struktura, způsob vytváření a schvalování i procesy jejího využívání jsou stanoveny zákonem o ověřování a uznávání výsledků dalšího vzdělávání.

Stávka dopravních odborů

ČRo 1 - Radiožurnál | 26.2.2010 | 12:00 | pořad: Ozvěny dne

Jan BUMBA, moderátor

--------------------

No, a teď už ke stávce dopravních odborů. Včera večer se s odborovými předáky sešel premiér Jan Fischer. Řekl jim, že kabinet schválil novelu zákona o DPH, díky které by zdanění zaměstnaneckých výhod zůstalo na dřívější úrovni. Dnes tedy odboráři rozhodovali o tom, zda stávku v pondělí uskuteční, či nikoli. Jednání odborářů sledoval kolega Jan Herget, dobré poledne.

Jan HERGET, redaktor

--------------------

Dobré poledne. Tak já mám aktuální informaci o tom, že odboráři odložili stávku v dopravě na čtvrtek. Reagují tak na to včerejší jednání s premiérem a na postup vlády, která na ní schválila tu novelu zákona o DPH. Odboráři teď čekají na to, jestli novela projde sněmovnou hladce, nebo ne. Podle toho zvolí konkrétní podobu stávky a časový rozsah. Někteří odboráři dnes silně tlačili na to, aby ta stávka v pondělí byla nebo aby protest ve čtvrtek trval celý den. Výsledek je podle neoficiálních informací jakýmsi kompromisem, na kterém se shodlo všech 20 odborových svazů.

Jan BUMBA, moderátor

--------------------

Dodává aktuálně z jednání odborů kolega Jan Herget, děkuji za informace. Takové byly polední Ozvěny dne. Ve studiu Odpoledního Radiožurnálu už je Jiří Chum. Co mimo jiné uslyšíte dále v našem vysílání. Na jak vysoké platy mají nárok vrcholní manažeři státních či polostátních firem? Ve Dvaceti minutách Radiožurnálu položí Helena Šulcová i tuto otázku předsedovi Svazu průmyslu a dopravy Jaroslavu Mílovi. Poslouchejte po půl šesté. Pražský magistrát podpoří zadlužené Kongresové centrum stomilionovou injekcí, opozice protestuje. Ve večerních Ozvěnách dne po půl sedmé budeme o budoucnosti Kongresového centra diskutovat s náměstkem pražského primátora Milanem Richterem a opoziční zastupitelkou Janou Ryšlinkovou. A pokud vás zajímá, v jakém stavu jsou silnici po zimě, nenechte si ujít Motožurnál, ten začíná už po 13. hodině. Dobré odpoledne a dobrý poslech přeje Jan Bumba.

Rozhovor s předsedou Svazu průmyslu a dopravy Jaroslavem Mílem

ČRo 1 - Radiožurnál | 26.2.2010 | 17:30 | pořad: Dvacet minut Radiožurnálu

Helena ŠULCOVÁ, moderátorka

--------------------

Energetický gigant ČEZ, lidem hodně leží v žaludku. Firma se v minulosti blýskla třeba enormně vysokými odměnami pro své manažery nebo v poslední době takzvaným komandem, které mělo být speciálně vycvičeno na vymáhání pohledávek. Jedna věc se ale ČEZu musí nechat. Vydělává. A dobře. Podle dnes zveřejněných čísel zvýšil loni ČEZ čistý zisk o 9,5 % na bezmála 52 miliardy korun. To je nejvyšší zisk v historii společnosti. Co by ze zisku ČEZu mohli mít občané Česka? Mohlo by se z jeho dividend třeba pomoci důchodcům? I na to se budeme ptát. Hostem 20 minut Radiožurnálu je předseda Svazu průmyslu a dopravy a také bývalý generální ředitel ČEZu Jaroslav Míl. Vítejte u nás, dobrý den.