Výběr z monitoringu médií 17.1.2012

Teplárny jako ostrovy života
PRO-ENERGY | 15.12.2011 | Rubrika: Teplo / plynárenství | Strana: 38 | autor: Milena Geussová

Rozhovor s předsedou výkonné rady Teplárenského sdružení Mirkem Topolánkem o zachování zdravého rozumu i v prostředí EU, které nás omezuje.

* Je teplárenství v krizi nebo teprve bude?

Teplárenství je v problémech, ne v krizi. Opakovaně však říkám, že souběh všech negativních vlivů, ať jsou to daňové, dotační, či další nejrůznější ekonomické vlivy, udělá v nejbližších pěti letech z teplárenství ohrožený druh. Role Teplárenského sdružení a mne jako předsedy jeho výkonné rady tedy spočívá v komunikaci s autoritami, které ovlivňují všechny důležité parametry, aby se teplárenství do krize nedostalo. Pokud se nic nestane, tak v krizi bude.

* Teplárenství ovšem není jeden jediný homogenní celek, i v něm se promítají různé zájmy vlastníků. Který negativní vliv se týká všech?

Nejistota. To je problém teplárenství, ale i celé energetiky. Není vůbec jasné, jaká bude regulatorní zátěž, jak se zachová politická reprezentace, jak jsou vlastně nastavené parametry. Nikdo neví ani neumí v tak krátkém čase říci, do čeho se bude investovat a jestli se to vrátí. Nejistota v investicích včetně volatility prostředí v energetice je vysoká a přitom se loď potápí a voda stoupá. Je to dáno pološíleným postupem Evropské komise a evropských autorit v otázkách ochrany životního prostředí – souboj s CO2, záchrana planety, panika z očekávaných klimatických změn. To Evropu přivede do situace, kterou už zažila: jmenuje se to „Pád říše římské“ a nebudeme to znát jen z učebnic, ale z reality. To, o co se EU snaží, zatíží evropskou ekonomiku neproduktivním směrem takovým způsobem, že svoji nekonkurenceschopnost proti rozvíjejícím se zemím ještě zvýší. Stejně tak zastavování jaderného programu v některých evropských zemích je další ranou efektivnímu a rozumnému způsobu výroby energie.

* Teplárenství označila za problém už Pačesova komise, souhlasí s tím Ministerstvo průmyslu a obchodu, popsaly se stohy papíru. Nastal nějaký posun?

Problém teplárenství můžeme definovat ve třech balíčcích. Prvním je palivo. Ať již jde o uhlí, ale také o plyn, jehož cena jde nahoru a nevypadá to, že by se tento trend otočil. Když sledujete vývoj na světovém trhu, je zřejmé, že země tzv. BRIC – Brazílie, Rusko, Indie a Čína, země s velkým počtem obyvatel a dosud poměrně nízkou spotřebou energie na hlavu a samozřejmě proto i nízkými emisemi na jednoho obyvatele, začínají ekonomicky velmi rychle růst a vyluxují v podstatě všechny zásoby světového paliva. Budou využívat jak ta fosilní, tak všechny typy obnovitelných zdrojů i jadernou energetiku. Vysoká poptávka povede ke zvyšování ceny, zvláště ropy, a dokud bude plyn vázán v přepočtu na cenu ropy, tak cena plynu také poroste. Plyn je navíc surovinou, kterou dovážíme, která je citlivá strategicky, zvyšuje naši závislost na importech, je citlivá také cenově. Teplo vyrobené v teplárenských zařízeních z plynu je dnes dražší než výroba z uhlí. Uhlí je svým způsobem jednodušší. Situaci jsme si však zkomplikovali sami přijetím řady bariér k jeho využívání. Kdybychom nechali fungovat zákony, v tomto případě horní zákon, tak bychom si nepřipravili takové trauma. Máme přitom uhlí dostatek na šedesát let. Jistě, je též problematické, zatěžuje životní prostředí, ovlivňuje život v těžebních regionech, ale je doma.

* Budou limity těžby uhlí zrušeny?

Do té lahve se ten špunt, když už je venku, bude vracet velmi složitě. Proto nevěřím na prolomení limitů, nebo jsem aspoň velmi skeptický. Politici nenajdou odvahu tohoto typu. Prolomení limitů by přitom odvedlo tenzi v energetice, která nyní nastává. Limity se ovšem hodně démonizují. Je to jistě citlivé z hlediska lidí, kteří tam žijí, není také možné narušovat soukromé vlastnictví. I ve veřejném zájmu by to bylo velmi složité. Byl jsem navíc dost dlouho pravicovým politikem, než abych vítal vyvlastňování majetku ve veřejném zájmu. Tento parametr je totiž velmi pružný, takřka gumový, který však všichni používají jako klacku, když chtějí prosadit nějakou sociální externalitu. Když se jedná o skutečný zájem České republiky a jejích občanů, tak už tak pružný ten parametr není. Odstranění limitů těžby je složité také z hlediska evropského kontextu a evropských autorit na ochranu životního prostředí. Přesto bych to udělal.

* Jak tedy zajistit uhlí pro teplárenství, abychom zachovali naši velkou přednost, centrální zásobování teplem?

Jsem přesvědčen, že ve skutečnosti toho uhlí máme dost, pokud však bude splněno několik dalších podmínek. Jde o narovnání pokřivených cenových vztahů v celém oboru. Jestliže se zvýhodní kombinovaná výroba elektřiny a tepla a přestane se o tom jen plácat a začne se to realizovat, tak teplárny nebudou muset vyrábět elektřinu v kondenzační výrobě. Spotřebují méně uhlí, a když se ho ještě bude méně exportovat v podobě z uhlí vyrobené elektřiny, pak to množství, které je třeba pro kombinovanou výrobu v teplárnách, bude k dispozici v dostatečném objemu.

* To už je ale určitá regulace?

Ne, to je náprava regulace. Můžeme hovořit spíš o deregulaci prostředí. To, že dnes pro malé kogenerace existuje dotace 1 450, 1 750 atd. a pro velkou je to jen 45 korun na megawatthodinu, je velká diskvalifi kace, jsou to rozevřené nůžky. Druhá velká nespravedlnost je mezi velkými teplárnami ve srovnání s lokálními topeništi, decentralizovanou výrobou a různými výtopnami. Velké teplárny jsou zatíženy jak platbou za emise, tak nákupem povolenek, tak i ekologickou daní. Do budoucna by to mohla být uhlíková daň, která tuto nerovnost srovná a vyřeší tak permanentní rozevírání nůžek. Dnes se pořád teplárnám vyplácí vyrábět elektřinu v kondenzaci a proto exploatují naše zásoby uhlí víc, než je třeba. Druhým balíčkem problémů jsou lokální topeniště, na která se často zapomíná. Je to problém, který vyřeší jedině silný politik nebo silná politická garnitura. Pokud by fungoval mechanismus uhlíkové daně tak, že by byly zatíženy daní z paliva také ti, kteří dnes neplatí za emise, neplatí ekologickou daň, nekupují emisní povolenky, tak by lidé omezili spotřebu uhlí. V dolech by zbylo více uhlí pro efektivnější využití v kombinované výrobě ve velkých teplárnách, ať už se to bude míchat s čímkoli. Jsem přesvědčen, že pokud by byly naplněny podmínky nediskriminace velké kogenerační výroby, tak by uhlí opravdu mohl být dostatek. Bez takového zásahu se nezlepší ani životní prostředí, ani vztahy v teplárenství a dokonce to bude mít i neblahý vliv na fungování ekonomiky.

* Další oblastí, nebo jak říkáte balíčkem, jsou daně?

Povolenky a nákup povolenek představují dodatečnou speciální daň za znečišťování životního prostředí. Stihli jsme jako stát podat včas žádost o výjimku, kterou vyjednala moje administrativa v době projednávání třetího klimatického balíčku. Ty peníze však nejsou zadarmo, teplárny musí dát recipročně prostředky na investice do ekologizace, modernizace energetických zdrojů a nebude je snadné získat. Schvalování nás čeká jak doma, tak v Bruselu, ale může to znamenat také velkou pomoc při naplňování závazných cílů ČR vůči EU v otázce emisních limitů a snižování emisního zatížení, ke kterému povede případná substituce paliva, či modernizace zařízení. Vypadá to dobře, ale emisní povolenky nakupují pouze někteří. Už jsem o tom hovořil, ale jestli nemohou být zatíženi všichni, tak ti, kteří emisní povolenky nakupovat nemusejí, by měli podléhat jiné penalizaci. Ta může využít stávajícího instrumentu ekologické daně a přidat k němu druhou složku, uhlíkovou daň. Nebyl jsem nikdy přítelem zdanění, ale když už jsme členy EU a nemůžeme se žádným způsobem vyzout z ekologické daně a z obchodování s emisními povolenkami, tak bychom se měli snažit, abychom podnikatelské prostředí deformovali co nejméně. To znamená, že jestliže už existují velmi rozevřené nůžky mezi lokálními topeništi a většími výrobci, kteří opravdu vyrábějí efektivněji, investovali mnoho prostředků do ochrany životního prostředí, tak to uhlíková daň může narovnat. Vidím v tom zcela klíčový problém.

* Jak je příprava této daně daleko?

Je to historická situace – spolupracují na ní tři ministerstva, financí, životního prostředí a průmyslu a obchodu. Problém je, že jak se o tom nyní hovoří, tak by uhlíková daň měla zatížit všechna fosilní paliva kromě plynu, a to bez rozdílu velcí – malí. To jde přímo v protisměru proti původní myšlence narovnání dnešních vztahů. Navíc to může mít jen omezený fiskální dopad, v žádném případě to nebude napravovat pokřivené vztahy. Snažíme se o tom jednat, vysvětlovat podstatu a hrozby.

* Jak se připravujete na snižování limitů průmyslových emisí?

Ano, od roku 2016 naběhnou nové emisní limity průmyslových emisí, to se týká zase jen velkých zdrojů. Pokud jde o polétavý prach, není v ČR situace tak dramatická jako u těch zbývajících polutantů, protože většina zdrojů se pohybuje významně pod stávajícími emisními limity. Situace v oxidech síry a dusíku není vůbec dobrá, což bude představovat významné investice u celé řady hráčů, jak velkých, tak malých, právě do denitrifikace a odsiřování, případně jiných opatření, která povedou až k omezování výroby, případně zastavení zdroje. V této chvíli zkoumáme možnosti přechodných období, abychom mohli našim členům doporučit nejlepší možný postup.

* Platí obecně fakt, že teplárenství v poklidu fungovalo, těžilo z levných zdrojů a odepsaných výrobních zařízení a nyní bude postaveno do zcela jiné situace, se kterou se vždy neumí vyrovnat. Platí to obecně?

Po nástupu do funkce jsem objel celou řadu zařízení. Je pravda, že řada z nich je na konci své životnosti, počítají s vynucenými investicemi, je ale zbytečné bourat zařízení a stavět nové v době, kdy ještě jeho životnost neskončila. Už jsem ale hovořil o tom, že investoři mají problém hlavně v tom, co vlastně stavět. V mnoha teplárnách se dnes využívají alternativní paliva, biomasa, spaluje se odpad, připravují se projekty na využívání tepla přivedeného horkovody z jaderných elektráren. Myslím si, že ten systém, který je u nás, tj. padesát procent výroby tepla se vyrábí víceméně centrálně a zbytek je decentralizovaný, je nastaven velmi zdravě. Umožní nám to v budoucnu řešit havarijní stavy v elektrizační soustavě, které zcela určitě nastanou s tím, jak se bude zvyšovat výroba z obnovitelných zdrojů. Severní vítr je krutý a větrníky na severu Německa se u nás v sítích promítnou i v podobě, kterou si určitě nepřejeme.

* Co mohou teplárny konkrétně dělat?

Po dobu blackoutu je možné zásobovat určité celky, napojené na větší teplárny a vytvářet ostrovní soustavy. Říkáme jim ostrovy života, které zabezpečí základní funkce lokality po dobu blackoutu. Teplárny mohou do budoucna zabezpečovat také takzvaný start ze tmy. Jsou toho schopny už dnes, ale chybí zde součinnost v distribučních soustavách, kde v případě náhlého poklesu frekvence v síti musí automatika během milisekund vydělit ostrov života, který teplárna utáhne a připojit k ní ty spotřebitele, kteří společně dosáhnou jen minimální kritické spotřeby elektřiny. Toto vydělení teplárna udělat sama neumí. Jinou možností je využít je pro skladování elektřiny z obnovitelných zdrojů – vyrobená elektřina se akumuluje v teple a využívá se ve špičkách – energie z obnovitelných zdrojů je tak využitelnější a i při nízké efektivitě slouží ve chvílích, kdy ji potřebujeme a ne když fouká vítr. Nebudeme pak muset stavět tolik špičkových či záložních zdrojů.

* Jak dopadá v návrhu nové státní energetické koncepce teplárenství?

Řekli jsme své, připomínky jsme poslali prostřednictvím Svazu průmyslu a dopravy. Připadá mi, že je ten materiál zatím moc rozsáhlý a ze začátku je hodně proklamativní, chybí mi tam více o nástrojích, jak dosáhnout deklarované cíle. Teplárenství z toho vychází dobře, je podporováno, alespoň v proklamativní podobě. Zatím jsem tam ale nenašel odpovědi na klíčové otázky, jak se bude tento stát chovat k plynu, jak k ropě, jak k uhlí. Je to víc politický dokument, než jsem od něj čekal. Když už saháme do materiálu z roku 2004, tak bych předpokládal, že půjdeme víc do hloubky. V zásadě bylo nutné řešit dva nové problémy, které od té doby vyvstaly, což je především energetická bezpečnost ve vazbě na plyn a další paliva a nová legislativa EU, která energetiku posunula někam úplně jinam. Tyto dvě otázky by měly být zodpovězeny, to ostatní tam nebylo napsáno tak špatně, přestože to tehdy dělali sociální demokraté. Koncepce se nemusela přepisovat z gruntu. Ale směr to dává, což je pro naši zemi nezbytné, zvlášť proto, že v sousedních zemích nastane v budoucnosti nedostatek výkonu, takže určitě budeme chtít budovat energetiku s převisem výkonu. Otázkou je, jak má být velký. Nemusíme být přece v Evropě druzí v exportu elektřiny. Měli bychom využívat teplárenství, protože nám to dává komparativní výhodu, a určitě bychom měli umět racionálně a efektivně využívat obnovitelné zdroje, které tu k využití jsou a naplňovat tak závazné cíle EU. Měli bychom však být velmi opatrní s radikálním nárůstem spotřeby plynu, myslím si, že nějaký prostor tu ovšem je. Nevidím u plynu takový problém jako u ropy, je otázkou, zda zůstaneme petrochemickou velmocí nebo budeme jen obchodovat s palivy. Je to spousta otázek, na některé ani nemůžeme odpovědět, protože nebudeme mít tak úplně na ty věci vliv. Břidlicový plyn společně s LNG kapacitou vytvořil vysokou míru nezávislosti USA na importech plynu a Poláci mají šanci je následovat. Břidličný plyn, i dosud netěžený, přidrží ceny plynu, sníží cenovou volatilitu a snižuje závislost na ruském plynu či ruském tranzitu přes střední a východní Evropu. Tyto věci je třeba v koncepci akcentovat a uvidíme, jak se to bude vyvíjet.

* Vyřeší koncepce prolomení či neprolomení limitů?

Nevypadá to na to. Toto rozhodnutí přece nevystačí s větou ve smyslu, že vláda ukládá ministerstvu, aby zabezpečilo nástroje, které umožní teplárnám využívat disponibilní uhlí. Takové usnesení nic neřeší. Limity je třeba prolomit v roce 2012, protože později to už ztrácí smysl. Uhlí je možné v zemi nechat, ale je otázka, zda po dvou generacích ho ještě někdo bude potřebovat a bude ochoten investovat do nové těžby. To je složité a drahé, jak odborníci dobře vědí. Lehce se řekne, nechejme si tam strategickou rezervu, a když se něco semele, tak si pro něj sáhneme. Na přípravu a skrývku je ale třeba celé desetiletí času. Jak teplárny, tak těžební společnosti ale potřebují konečně jasné slovo státu. Stávající situaci, kdy stát s uhlím za limity počítá v energetických bilancích, ale současně nedělá nic pro jeho reálné vytěžení, nelze dál prodlužovat.

* Mezi cenami tepla v ČR jsou velké lokální rozdíly. Odběratelé to nemohou ovlivnit jinak, než že se odpojí a hledají levnější způsob vytápění. Jak by to mělo správně fungovat?

Existuje určitá psychologická hranice, kdy se lidé začnou od centrálního zdroje odpojovat. Teplo však již nikdy nebude levné, ani když si ho budou vyrábět sami nebo z nějakých decentralizovaných zdrojů. Role státu je v tom, aby to lidem ukázal – to může udělat jedině tak, že výroba tepla v lokálních topeništích bude srovnatelná nebo dražší než výroba centrální. Když nebude mít odvahu zasáhnout, tak se lidé skutečně začnou odpojovat, sněhová koule se bude nabalovat a za jakousi hranicí už fixní náklady teplárny budou takové, že se nevyplatí ten zdroj dál provozovat. V daném území se systém zásobování teplem už nikdy neobnoví. To nemůže nikoho těšit. Brzy se začne ztrácet cenová výhoda výroby tepla z uhlí, což se plynařům líbí, ale dlouhodobě to postihne také je. Obyvatelstvo se začne odpojovat i od plynových rozvodů, už dnes se lidé vrací zpátky ke kamnům na uhlí, což je pro ovzduší katastrofa. Zopakuji, že tady může pomoci jedině uhlíková daň pro všechny dosud nezdaněné, nikoli jen pro „velké a bohaté“. Cena si musí aspoň trochu uchovat parametr informace. Měli bychom si zachovat zdravý rozum a v prostředí, které nás velmi omezuje, nastavuje nám parametry z hlediska evropských pravidel, využít až na samý práh to, co je možné a chovat se racionálně, s ohledem na budoucí generace, nejen proto, že jsme členy nějakého spolku, a že nám někdo říká, jak to máme dělat dobře.