Výběr z monitoringu médií 17.10.2011
Není práce? Lidé budou doma
Brněnský deník | 17.10.2011 | Rubrika: Česká republika | Strana: 16 | autor: (jak)
Návrh na zavedení takzvaného kurzarbeitu je téměř hotov, mzdu by vyplácel stát i firma
Firmy, které se v budoucnu dostanou do problémů, budou moci nechat své zaměstnance částečně či úplně doma za nižší mzdu, na kterou jim přispěje stát.
Počítá s tím zavedení takzvaného kurzarbeitu, jehož podrobnosti nyní finalizuje ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV).
Hlavně nepropouštět
Princip kurzarbeitu se osvědčil hlavně v Německu při nedávné hospodářské krizi. Vláda kancléřky Angely Merkelové uvolnila několik miliard euro na dotace platů pro podniky, které neměly odbyt. Firmy tak nemusely propouštět zkušené zaměstnance kvůli odbytovým problémům. Po odeznění problémů pak firmy lidi opět zaměstnaly na plný výkon. „Uvědomili jsme si, že nemůžeme nechat zpřetrhat vazby mezi zaměstnanci a zaměstnavateli v ekonomicky obtížném období,“ vysvětlila kancléřka.
Přestože výsledná podoba kurzarbeitu v ČR zatím není známa, některé podrobnosti se už dostávají na povrch.
Předně jde o to, že firmy by své zaměstnance nemohly poslat na kurzarbeit kdykoliv, ale jen za krizové situace. K tomu bude potřeba ještě vymyslet jasnou definici – například, jak bude muset poklesnout výroba, aby šlo kurzarbeit použít.
Druhou věcí je pak poměr, jakým by firmy a stát přispívaly na plat člověka ve zkráceném zaměstnání. Zatím je nejpravděpodobnější, že si náklady na mzdy v kurzarbeitu rozdělí stát a podniky napůl.
Navržené řešení počítá s využitím paragrafu 209 zákoníku práce. Ten stanoví, že zaměstnavatel může až po dobu jednoho roku v případě dočasného omezení výrobků nebo poptávky po službách poskytovat náhradu mzdy. Ta musí činit nejméně 60 procent průměrného výdělku. „Následně požádá krajskou pobočku Úřadu práce ČR o poskytnutí příspěvku na mzdu v době uplatňování částečné nezaměstnanosti,“ píše v návrhu, který by už ve čtvrtek měla vláda projednat s podniky a odboráři. „Zatím se přitom zdá, že jak zaměstnavaté, tak odbory budou se zavedením kurzarbeitu souhlasit. Letmo jsem materiál prošel a zdálo se mi, že nemá zásadní chybu,“ řekl hlavní právník odborářské centrály Vít Samek.
„V zásadě s tím souhlasíme,“ reagovala ředitelka zaměstnavatelské sekce Svazu průmyslu a dopravy Jitka Hejduková.
Například šéf ČMKOS Jaroslav Zavadil už dříve uvedl, že držet pracovníka doma na kurzarbeitu je ve výsledku dvakrát levnější, než kdyby byl propuštěn a stát mu platil dávky v nezaměstnanosti. V praxi možná kurzarbeit použijí firmy už brzo. Podle nedávného průzkumu svazu průmyslu čekají podniky stagnaci zakázek, to se odrazí i na počtu pracovních míst.
Lék na nezaměstnanost: Být doma za polovinu mzdy
parlamentnilisty.cz | 16.10.2011 | Rubrika: Monitor | Strana: 0 | autor: afk
Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV) vypracovalo návrh na to, jak řešit dočasnou nezaměstnanost způsobenou krizí. Řešením by byla tvz. Kurzarbeit, kdy by firmy nechávaly své zaměstnance doma a vyplácely jim pouze nižší mzdu, na kterou by přispíval stát. O použití se uvažuje pouze v nárazovém případě, rozhodně by to nemělo sloužit ke snížení sezónní nezaměstnanosti.
Server E15.cz o tom informovala Táňa Švrčková z tiskového oddělení MPSV. Nový návrh počítá s využitím paragrafu 290 zákoníku práce. Ten umožňuje firmám, že mohou po dobu jednoho roku dočasně vyplácet náhradu mzdy, ale pouze v případě nedostatku poptávky, nebo omezení výrobků. Výplata by měla být nejméně 60 procent průměrného výdělku. Podle neoficiálních informací by se měl stát a firmy podílet na náhradě zhruba každý polovinou.
MPSV zatím odmítlo podat podrobnější informace. Ke zveřejnění dojde až bude návrh po konečné dohodě se zaměstnavateli a odbory. Kam byl již materiál zaslán. „V zásadě s tím souhlasíme," uvedla ředitelka zaměstnavatelské sekce Svazu průmyslu a dopravy Jitka Hejduková pro E15.cz
Kurzarbeit je již hojně využívaný v Německu. Pozitivně to podporuje kancléřka Angela Merkelová. Uvolněné miliardy eury zde pomohly firmám, že nemuseli propouštět zkušené zaměstnance a přitom vyplácet snížené mzdy. Následně po odeznění krize mohly jet na plný výkon.
Kurzarbeit má pomoci proti krizi. Náklady si prý stát a firma podělí
e15.cz | 16.10.2011 | Rubrika: Domácí politika | Strana: 0
Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV) vypracovalo první návrh na řešení takzvaného kurzarbeitu, kdy podniky v krizi nechávají své zaměstnance zčásti nebo úplně po nějaký čas doma za nižší mzdu a na tu jim přispívá stát. Předpokládá použití tohoto nástroje jako protikrizového opatření, nikoliv při běžné či sezonní nezaměstnanosti. Uvedla to Táňa Švrčková z tiskového oddělení MPSV. Podle neoficiálních informací by se firmy a stát měly podílet na náhradách mzdy každý polovinou.
Navržené řešení počítá s využitím paragrafu 209 zákoníku práce. Ten stanoví, že zaměstnavatel může až po dobu jednoho roku v případě dočasného omezení výrobků nebo poptávky po službách poskytovat náhradu mzdy. Ta musí činit nejméně 60 procent průměrného výdělku. „Následně požádá krajskou pobočku Úřadu práce ČR o poskytnutí příspěvku na mzdu v době uplatňování částečné nezaměstnanosti,“ píše se v podkladovém materiálu na čtvrteční jednání tripartity.
MPSV odmítlo podrobnosti návrhu upřesnit s tím, že je zveřejní, až se na konečné podobě dohodne se zaměstnavateli a odbory. Podle informací by se měli na 60procentní náhradě mzdy stát a zaměstnavatelé podílet každý jednou polovinou. V materiálu jsou také nastavená pravidla, za jakých podmínek podnik může vstoupit do kurzarbeitu, například výše propadu výroby.
Materiál již ministerstvo poslalo odborům a zaměstnavatelům. „V zásadě s tím souhlasíme,“ uvedla ředitelka zaměstnavatelské sekce Svazu průmyslu a dopravy Jitka Hejduková. Upozornila však, že materiál ještě nebyl projednán. Podrobněji se vyjádří, až tomu tak bude.
Podobně návrh okomentoval i vedoucí legislativního oddělení Českomoravské konfederace odborových svazů Vít Samek. „Letmo jsem materiál prošel a zdálo se mi, že nemá zásadní chybu,“ řekl Samek.
Kurzarbeit je využívaný například v Německu. Německá kancléřka Angela Merkelová se o něm vyjádřila pozitivně. Miliardy eur uvolněné pro program „kurzarbeit“ umožnil v době krize společnostem snížit vyplácené mzdy a přitom nepropouštět zkušené zaměstnance, aby po odeznění krize mohly firmy opět najet na plný výkon.
Sousedé a kamarádi Martina Romana
Hospodářské noviny | 17.10.2011 | Rubrika: Názory | Strana: 11
Komentáře
Dlouhé roky dozrávala kauza, která může nakonec poodhalit o české politice a byznysu mnohem více, než se dnes na první pohled zdá. I tak lze nyní nahlížet na nová fakta a dokumenty, které ve věci možného konfliktu zájmů Martina Romana coby generálního ředitele ČEZ a zároveň možného beneficienta plzeňské Škody, zveřejnila MF Dnes.
Martin Roman přirozeně vše jednoznačně popírá tvrzením, že nikdy neměl nic společného s ničím, co by se týkalo vlastnictví nebo profitování ze Škody. K dokumentům, které určité spojení naznačují, opakuje dokola podivně znějící větu: „Dokumenty, které by hovořily o opaku, nemohou být pravdivé.“
Dá se předpokládat, že tato citace je stejně dobře promyšlená jako sterilní a právně nezávadná, a proto ji nemá smysl ani rozvádět. Snad jen krátká dedukce: ony dokumenty nemohou být pravdivé, leč pravé být zřejmě mohou. Zbytek už se stejně velmi pravděpodobně nikdo nikdy nedoví a už vůbec ne na základě jakéhokoli vyšetřování, které budou iniciovat politici. Dokonalý plán Za zamyšlení nakonec nestojí ani tak fakt, zda Martin Roman v rámci oněch dávných transakcí udělal nějaké administrativní chyby, které ho dnes doženou jako samotný kontext a okolnosti oněch „dávných“ událostí až k současnému vývoji. To totiž mluví samo za sebe, a to i za předpokladu, že Martin Roman před nástupem ČEZ veškeré vazby se Škodou zpřetrhal. Stát kdysi aktivně napomohl určité skupině lidí získat kontrolu nad zkrachovalou Škodou Holding, aby prostřednictvím zakázek jiných státem kontrolovaných firem její hodnotu násobně zvýšil. Příkladem je pouhá jedna část plzeňského holdingu – Škoda Power, která byla po uzavření zakázkové náplně na obnovu české hnědouhelné energetiky velmi dobře prodána do zahraničních rukou.
Pokud se ona kauza spojí s vlivem na politiku, který se bývalému generálnímu řediteli ČEZ podařilo získat, včetně jeho angažovanosti v dozorčí radě státem ovládaných Českých drah, které opět disponovaly a disponují zakázkami více než důležitými pro hodnotu jiné významné části Škodu Holding – Škoda Transportation, nelze než žasnout nad plánem, který jakoby o krok vždy předbíhal rozhodnutí státu.
Politici i úředníci z veřejných informací dobře věděli, kdo jsou kamarádi a sousedé Martina Romana a odkud do ČEZ přišel, přesto na tuto kartu evidentně sázeli. Stačilo k tomu formální a prosté konstatování Martina Romana, že před nástupem ukončil veškeré vazby se Škodou stejně jako Appianem, i když je to fakticky nekontrolovatelné (pokud nenastala chyba).
Vše evidentně fungovalo ke spokojenosti tehdejší politické garnitury stejně jako i těch následujících, dnešní zřejmě nevyjímaje. Stačí si totiž připomenout nedávné výroky ministra zahraničí ohledně skrytého sponzoringu politických stran společností ČEZ a vše do sebe zapadá. Konstatování politika s tak vysokým morálním kreditem, i když bez důkazů, totiž nelze brát na lehkou váhu. Kde se tedy berou informace, které musejí dělat i politikům vrásky na tváři? Je zdrojem nezávislé švýcarské vyšetřování kauzy už přes deset let staré privatizace Mostecké uhelné nebo aktivity konkurentů ČEZ na trhu? Možná obojí.
Těžař hnědého uhlí Mostecká uhelná se k nevoli politiků vrací na českou scénu jako bumerang a zdá se, že dokud nebude došetřena samotná privatizace Mostecké uhelné, která dle zjištění MF Dnes založeného na vyšetřování finančních transakcí ve Švýcarsku, proběhla manažery Mostecké uhelné za peníze Mostecké uhelné, nebude klid. Obdobně to platí i o řešení urputného boje trhu současných vlastníků Mostecké uhelné na domácím energetickém trhu, kteří reálně zainventovali do vlastnictví této společnosti nemalé prostředky a usilují o zvýšení jejich návratnosti. Nejde o nic jiného než o velký vliv v české energetice a velké peníze. Takto se dá s určitou nadsázkou zasadit do širších kontur i aktuální dění a zájem o bývalého ředitele ČEZ Martina Romana, aniž by to jakkoli snižovalo závažnost sdělení a dokumentů, které se nyní dostávají na povrch.
Kolo štěstí se znovu roztáčí V podrobnějším a širším mapování této kauzy lze začít tím, že současný vlastník Mostecké uhelné Czech Coal vede na jedné straně vleklý spor s ČEZ o dodávky uhlí pro jeho hnědouhelné elektrárny a snaží se na našem trhu prosadit výrazné zdražení uhlí, protože mu chybí integrace s vlastní elektrárnou. A tomu, jak tvrdí Czech Coal, nebrání nikdo jiný než zase státem ovládaný ČEZ. Do tohoto bilaterálního sporu už se nechala zatáhnout prostřednictvím stížností i Evropská komise. Kromě toho se významná část hodnoty této společnosti také nachází za tzv. limity pro těžbu. O jejich prolomení nerozhodne nikdo jiný než politici, a pokud prolomeny nebudou, hrozí zdražení uhlí.
S Mosteckou uhelnou potažmo jejím původním privátním vlastníkem Appian Group je ale spojen i úplný začátek kauzy Martina Romana. Přestup Martina Romana ze Škody Holding do ČEZ je totiž zasazen do období, kdy se společnosti Appian Group – viděno četností významných obchodů – na domácí scéně mimořádně dařilo, a to i přes pochybnosti ohledně samotné privatizace této společnosti, které tu byly. Appian Group nejdříve dokončila na jaře 2003 koupi Škody Holding, aby pár měsíců poté ministerstvo průmyslu zveřejnilo návrh energetické koncepce do roku 2030, který Škodovce doslova nahrál očekávanou masivní obnovou uhelných elektráren po roce 2010.
Na přelomu let 2003–2004 byl pak Appian i kousek od získání kontroly nad největším těžařem uhlí u nás – Severočeskými doly. V soutěži, která mu byla ministerstvem průmyslu ušita doslova na míru a za cenu nižší, než jaká byla čistá hotovost této společnosti, nakonec neuspěl díky aktivitě finančních skupin, které se do připraveného scénáře vlomily, a tendr byl zrušen.
A jako náhodou na přelomu roku 2003 a 2004 odešel z vedení Škody Holding nedávno ovládnuté Appianem do vedení ČEZ mladý manažer Martin Roman, když předtím byl odvolán zkušený bývalý ředitel ČEZ Jaroslav Míl, který neuposlechl vládu a do soutěže o 55% podíl Severočeských dolů celkem logicky přihlásil ČEZ i přes odpor tehdejších vládních politiků a dnešních poslanců. ČEZ totiž vlastnil už v té době v Severočeských dolech 37% podíl a navíc měl na základě ministerstvem preferované energetické koncepce platné do roku 2030 do uhelných elektráren zainventovat počínaje obdobím kolem roku 2010 přes 150 miliard korun.
Vůbec nepochybuji, že časem vyplavou i další informace, které ve svém důsledku ukáží, jak je nebezpečné spojení státu jako vlastníka vůbec nejziskovější obchodní společnosti podnikající na reálném trhu, kontrolované/nekontrolované politiky. A to jsme možná svědci okamžiku, kdy se roztáčí nové mnohamiliardové kolo štěstí –investice do jaderné elektrárny Temelín, proti kterému se zdvihl odpor v zahraničí a který nebudou podporovat ani domácí konkurenti ČEZ.
O autorovi| Michal Šnobr
Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript
Autor je analytik společnosti J&T
Čeká nás boj dobra se zlem
Revue Sondy | 13.10.2011 | Rubrika: Náš rozhovor | Strana: 14 | autor: Nataša HYBLEROVÁ
Na straně dobra vidím odbory
S Lubošem POMAJBÍKEM o protestech i generální stávce, strachu i odvaze a nových kampaních
Koalice dopravních odborových svazů, v níž jedním z představitelů je předseda Odborového svazu dopravy Luboš Pomajbík, dala před čtvrt rokem jednodenní stávkou najevo nespokojenost s vládními reformami. Podle dopraváků to byla, pominou-li generální stávku 27. 11. 1989, největší stávka od listopadu. Desetitisíce zaměstnanců setrvaly bez nároku na mzdu na pracovištích, stála celá železnice, nejezdilo metro v hlavním městě a městské autobusy v Brně i Praze. Lidé si uvědomili, že je možné se bránit zvůli. V médiích se měsíc před a měsíc po stávce diskutovalo o její potřebnosti v souvislosti s tzv. reformami. Výsledkem byla vysoká podpora veřejnosti. Tím se potvrdilo, že veřejnost je lačná informací, kterých by se jí ovšem bez stávky nedostalo. O tom, co se děje u dopravních odborů nyní, jsme hovořili s Lubošem Pomajbíkem.
* Jaká je aktuální situace ve vašem odvětví a jaké vyhlídky mají zaměstnanci v autobusové, nákladní, mezinárodní kamionové či vodní dopravě?
Situace je špatná. V roce 2008 Topolánek s Kalouskem tvrdili, že jsme ostrov stability a žádná krize nebude, přičemž např. nákladní doprava poklesla o 80 %. Firmy se raději domluvily se zaměstnanci na snížení mezd, než aby svoje profesionály propouštěly. Dnes, když jsou výkony téměř zpátky, mzdy zpátky nejsou. V autobusové dopravě je situace daná společenskou objednávkou obcí, zakázky v nákladní dopravě, resp. v mezinárodní kamionové dopravě se odvíjejí podle toho, jak si stojí ekonomika, kolik vyrábíme a exportujeme. Odhad na příští rok však není skvělý. Zaměstnanci vodní dopravy v českých firmách nepracují, jezdí do Německa.
* Důvody pro protesty zůstaly, či nikoli?
Odboráři v dopravě na svých postojích nic nezměnili. Vláda vznikla podvodem na voličích, a místo aby bojovala s korupcí, vytváří podmínky pro její růst. Místo aby se chovala rozpočtově odpovědně, navrhuje rozpočet na rok 2012 s nesmyslnými směrníky o růstu HDP, o němž i ministr Kalousek ví, že nebude naplněn. Nestávkovali jsme jen za dopraváky, ale za všechny zaměstnance proti všem reformám, které z lidí dělají chudáky. Řekli jsme, že příští stávka by měla být generální, ale Koalice dopravních odborových svazů ji nemůže vyhlásit. To musí udělat minimálně odborová centrála. Ideální by bylo, aby tak učinily všechny odborové subjekty. Jsme připraveni ke všem legálním i časově neomezeným protestům.
* Podle některých předáků není správné stávkovat proti zaměstnavatelům, s nimiž kolektivně vyjednávají…
Pro mě je to alibizmus a falešný argument. Pouze odbory chtějí řešit problémy, které vláda způsobuje všem, tedy i zaměstnavatelům. Ale ti nechávají vládu v klidu. Vláda může takto asociálně vládnout jen díky tomu, že se lidé bojí. Zdraví se bojí být nemocní, pracující se bojí být nezaměstnaní… Vím, že všichni takoví nejsou, ale kdyby se zaměstnavatelé nepodíleli na korupci, která ubírá zhruba desetinu ze státního rozpočtu, tedy 150 miliard, měli by jednodušší vyjednávací pozici, peníze by zůstaly ve firmách, které by mohly investovat, a zaměstnanci by byli spokojenější. Zaměstnavatelé ale aktivně nevystupují a dočkají se toho, že zaměstnanci bez ohledu na ně razantně vystoupí proti vládě a zaměstnavatelů se to dotkne. Mnohokrát jsme varovali, ať si vláda rozmyslí, zda chce čelit organizovaným akcím nebo živelným. Od živelných protestů dáváme ruce pryč. Šluknovský výběžek varuje, kam až od tzv. reforem či škrtů a xenofobie dojdeme. Pochybuji, že budou policisté nastavovat krk za minus dvacet procent ze mzdy, nebo že se přetrhnou škrty postižení hasiči a záchranáři. Nepohrnou se tam ani učitelé, protože jim tam hrozí nebezpečí. Stávku nelze udělat jinak, než že bolí i zaměstnavatele. Oni mají také možnost protesty podpořit, nebo jim snad nejde o narovnání podmínek pro podnikání, po kterém tak volají? Ani stávka v dopravě nebyla namířena proti zaměstnavatelům, přesto se jich dotkla. Nešlo to jinak.
* Co bude s horkým podzimem, který jste slibovali?
Osobně jsem horký podzim nesliboval a dávám stejnou otázku těm, kteří o něm mluvili. Přesto si myslím, že podzim bude muset být horký, pokud se na něm domluví všichni představitelé odborových svazů. Koalice dopravních odborových svazů je připravena pokračovat v protestech. Naše existence má smysl, jedině když jsme aktivní, ale rozhodně nejsme schopni spasit všechny, navíc bez jiné než verbální podpory.
* V červnu jste ale ubezpečovali, že na generální stávku jste připraveni. Platí to ještě?
Jsme připraveni se jí zúčastnit minimálně jako v červnu, netýkala by se ovšem jen velkých měst a šli bychom do toho i se silniční, příměstskou, meziměstskou a nákladní dopravou. Poučili jsme se z chyb některých kolegů, takže budeme mnohem razantněji a s informacemi budeme nakládat úsporněji.
* Na generální stávku není prý nálada a také je potřeba větší podpory veřejnosti.
Podle mne veřejnost stávkovat nebude. Budou stávkovat zaměstnanci. Ostatní je mohou podporovat např. účastí na demonstraci, na to má každý právo, stejně jako má právo účastnit se stávky. Ve skutečnosti ale do stávky půjdou pouze zaměstnanci. Že na to není nálada? A kdy bude? Až Sněmovna schválí nesmyslný rozpočet nebo až všechny reformy dopadnou na lidi? Myslím, že v ČMKOS nemáme stejný názor na to, zda je nebo není vhodná doba na stávku. V Koalici dopravních odborových svazů jsme přesvědčeni, že je lepší dopadům tzv. reforem předcházet než tahat horké kaštany z ohně. Spousta věcí je nevratných. Např. tzv. druhý důchodový pilíř je sice nepovinný, ale z průběžného systému vytáhne 20 miliard ročně, které tam nikdo nikdy nevrátí! Za vším je zájem velkých finančních skupin. Reformy nejsou v zájmu ani většiny občanů, ani odborářů a nejsou ani v zájmu středních vrstev. Pokud by existovalo něco jiného, než je generální stávka, co by přimělo vládu, aby odešla, kam patří, tak prosím, realizujme to. Ale já o ničem lepším nevím. Zatím jednáme v tripartitě, kde zaměstnavatelé a odbory jednoznačně vystoupí proti návrhu státního rozpočtu na rok 2012, rozcupují ho, odmítnou jako nereálný a závěr je tento: Kalousek řekne, že diskuze ho obohatila a druhý den vláda rozpočet schválí. To je sociální dialog? To je ztráta času. Vláda si dělá alibi, že s námi něco takzvaně projednala.
* Někteří předsedové argumentují, že lidé do generální stávky nepůjdou, protože se bojí ztráty zaměstnání.
Naši členové se přece také bojí! Hrozí jim stejné riziko jako lidem v jiných firmách, úřadech, ve fabrikách, všude je to stejné. Ale čím víc se lidé bojí, tím víc si vláda dovoluje. Když proti zvůli nevystoupí, bude jim hůř a hůř a stejně o práci přijdou, dokonce mohou přijít o víc. Práci a důstojné životní podmínky si zachovají, jen když se o ně budou prát. Prát ve smyslu kolektivního vyjednávání a kolektivního vystupování, jinak to prov stě nejde. Nejhorší je nechat na sobě štípat dříví, protože pak člověk ztratí kromě práce i sebeúctu. Naši lidé mají stejný důvod k obavám, nepožívají žádné výsady nebo větší ochrany než jiní odboráři, jenom si myslím, že jsme jim situaci asi lépe vysvětlili a oni ji asi lépe pochopili. Pracovali jsme s nimi při přípravě stávky, protože nemůžeme nikomu nařídit, aby stávkoval, jen jsme vysvětlovali, proč je to třeba. A jestliže to nedělají předsedové svazů nebo odborových organizací, kteří mají mnohem víc informací než řadoví členové, tak to je chyba. Člověk sám od sebe neřekne - jdu do stávky. Proto uvnitř i mimo Koalici dopravních odborových svazů vystupujeme otevřeně.
A navíc, členové nás platí za to, že se při protestech dobrovolně vystavujeme obrovským mediálním a jiným tlakům. Je to naše práce. Naši lidé mají také obavy, že mohou přijít o práci, ale nehodlají se s tím smiřovat.
* Vědí vlastně odbory jak dál? Máte vizi o budoucnosti?
Kdybychom neměli vizi, nemá cenu, abychom existovali. Teď máme navíc starost o podobu demokracie v České republice. K čemu nám budou zaměstnavatelé, firmy a odbory ve státě, kde není vymahatelnost práva, kde se nedá slušně podnikat, a tudíž slušně platit zaměstnancům? Obáváme se, že po přijetí státního rozpočtu klesne spotřeba domácností a zvýší se počet nezaměstnaných. Na snižování kupní síly obyvatel a spotřeby doplatí OSVČ, klesne poptávka po službách, přičemž doprava je typická služba, lhostejno zda jde o dopravu osobní, nákladní, leteckou, silniční nebo železniční. Podaří-li se, že vláda skončí, tak vize našeho odborového svazu je jednoznačná: budeme tvrdě a přitom kultivovaně prosazovat zájmy našich členů, kteří se za tímto účelem v našem svazu sdružují.
* V kolika organizacích působí váš OS dopravy a kolik máte členů? Jaký je jejich věkový průměr?
Odborový svaz dopravy působí ve 130 organizacích a má 15 tisíc členů. Věkový průměr se snižuje jednak přirozeným úbytkem členů, ale i tím, že k nám vstupují noví, mladší zaměstnanci. Odbory už pro ně nejsou sprostým slovem jako před 15 lety, takže věkový průměr odborářů odpovídá věkovému průměru zaměstnanců v dopravě. Na VI. sjezdu OS Dopravy dne 20. října chceme předložit návrh kampaně na získávání nových členů. Myslím, že je zajímavá, a jsem zvědav, jak ji delegáti přijmou. Na rozdíl od některých odvětví, která jsou v Česku skutečně na ústupu, protože byla zruinována, v dopravě máme potenciál deseti tisíců nezačleněných odborářů, kteří nemají možnost se organizovat, neboť jakmile ve firmě organizace vznikne, zaměstnavatelé nebo majitelé ji likvidují. Řešíme obrovskou poptávku po existenci odborů ve firmách, kde však nikdo nechce být jejich reprezentantem z obav o vlastní existenci. Chceme vyzkoušet nové formy získávání členů. Jde o model sdružování, při kterém zaměstnavatel nemůže po odborářích dupat.
* Jaké máte zkušenosti s kolektivním vyjednáváním?
S pětatřiceti partnery, členy Svazu průmyslu a dopravy, jsme uzavřeli kolektivní smlouvu vyššího stupně. Podle zákona jsme ji začali rozšiřovat na dalších 1300 firem, které nejsou ani členy vlastní organizace, natož aby se chovaly slušně k zaměstnancům. Rozšíření kolektivní smlouvy vyššího stupně brali někteří zaměstnavatelé jako obrovskou potupu. Koneckonců objednávku na novelu zákoníku práce podali také zaměstnavatelé a vláda jim vyhověla. Ministr Kocourek si dokonce na tripartitě liboval, jak lidé ochotně mění zaměstnanecký poměr za OSVČ. Přitom v praxi zaměstnavatel řekne zaměstnanci: buďto si uděláš živnosťák, nebo máš padáka. Zaměstnavatel posléze přestane platit zdravotní a sociální pojištění, OSVČ také a doplatí na to veřejné rozpočty. Je to legalizace švarcsystému. Neznám nikoho, kdo by stejnou práci u toho samého stroje dělal raději jako OSVČ než jako zaměstnanec.
* Nebude mít legalizace švarcsystému velké dopady do základen českých odborů?
Ano, dopady budou velké. Čeká nás nekonečný boj dobra se zlem. Na straně dobra vidím odbory a na straně zla kořistníky. Od roku 2008 nejen v ČR, ale i v okolní Evropě mnohonásobně vzrostl počet dolarových milionářů, ale současně významně stoupl počet chudých a dále roste. Ztrácí se střední třída, která vždycky táhla státní rozpočet, ale milionáři mají stropy v odvodech do státní kasy a vyvážejí svoje zisky do daňových rájů. Takhle se nedá dlouho žít. Určitě to musí směřovat k nějakému řešení.
* Z čeho máte vy největší obavy?
Nikdo nemůže vyloučit, že nezačne-li se vláda chovat zásadně jinak, nepřevládnou živelné akce. Byl bych tomu nerad. Neúčastnil bych se jich a účast v nich bych nikomu nedoporučoval. V tom je i riziko výroků kolegů, kteří si myslí, že není na generální stávku čas ani nálada. Jen aby náhodou nečekali moc dlouho a situace nedospěla jinam než ke generální stávce. Do situace, jaká je na Šluknovsku, se mohou dostat lidé v jiných lokalitách, to není jen o Romech, kteří nemají práci, ale o ostatních lidech, kteří také nemají nic. Sociální vyloučení tam vzniklo tím, že lidé ztratili práci, přesto vláda podle návrhu státního rozpočtu plánuje, že budou další nezaměstnaní. Přibudou lidé, kteří ztratí příjmy a exekutor jim všechno sebere. Z těchto lidí se stanou neorganizované deklasované živly, které počkají na svého guru, aby jim slíbil jednoduchý recept, a oni za ním pak půjdou. Toho bych se obával.
Škrtat už nebudu tupě, ale ostře...
Revue Sondy | 13.10.2011 | Rubrika: Editorial | Strana: 3 | autor: Mgr. Jana KAŠPAROVÁ
… prohlásil ministr Kalousek na posledním jednání tripartity, když od představitelů Svazu průmyslu ČR dostal „nakládačku“ za to, že státní rozpočet na příští rok postavil na nereálných číslech. Rychle se z toho otřepal, když si vzápětí převzal v USA cenu pro nejlepšího ministra financí rozvíjejících se ekonomik eurozóny. Snaha se oceňuje, hodnotí se výsledky, praví známé přísloví. Americký časopis Emerging Markets, který cenu našemu ministrovi udělil, se touto pravdou asi příliš neřídí. Ocenil pseudosnahu člověka, který ve své politické kariéře už počtvrté reformuje veřejné finance, aby je zachránil, a výsledkem je letošní historicky největší dluh ČR. Miroslav Kalousek je jedním z mála politiků, který má svérázný smysl pro humor, rád sbírá kreslené vtipy, i ty o sobě, a rád je vypráví. Veškerý humor mu ale dochází, když kdokoliv připomene, jak státní rozpočet 2009 sestavil s odhadem ekonomického růstu 4,8 % a výsledek byl minus 4,7 %. Takže místo naplánovaného schodku 39 miliard se mu najednou „okotilo“ 192 minusových miliard korunek českých. Experty ČMKOS, kteří tento propad přesně prognózovali, označil za šiřitele poplašných zpráv. Jaká je vůbec odpovědnost politiků za špatná rozhodnutí? Žádná, jenom taková, zda budou opět zvoleni. Proto za nejlepší fór své kariéry musí Miroslav Kalousek považovat vlastní předvolební kotrmelec, kdy všechny ostatní označil za ty, co zadlužují, ze sebe udělal jediného poctivého hospodáře, který umí šetřit i snižovat daně, a každému Čechovi a Moravanovi poslal složenku, na kterou rozepsal „svůj“ gigantický dluh. A oni ho za to zvolili. On na oplátku pěkně škrtá a škrtá a hlavně tam, kde se lidé nemohou bránit. Na peníze elit si netroufne. Lidé přicházejí o práci, snižují se jim platy, zdražují se základní potraviny, léky, bydlení, životní potřeby. Náš finanční mág na velmi vážné kritické argumenty odborů i podnikatelů k výhledu státního rozpočtu 2012 reaguje s úsměvem, že ho diskuse obohatila a jednou na něj náš národ bude vzpomínat jako na finančního spasitele. Obávám se, že teď už se asi opravdu půjdeme pást.
Učňák jménem Česko
Respekt | 17.10.2011 | Rubrika: společnost | Strana: 37 | autor: HANA ČÁPOVÁ
V krajích vítězí myšlenka, že většina dětí toho nemá nějak moc vědět
Má škola pomáhat našim dětem k úspěchu a spokojenému životu? Nebo je to servis pro zaměstnavatele, kterým dodává na míru šitou pracovní sílu? Úřední odpověď v Česku se v poslední době výrazně naklání ke druhé možnosti.
Před časem dostal Zdeněk Pikous ze Sdružení automobilových dopravců Česmad Bohemia úkol. Měl zařídit, aby vznikl nový učební obor – řidič kamionu. Začátkem nového tisíciletí totiž z trhu práce skoro zmizeli mladí lidé s průkazem na kamion. „Kdysi si každý mohl udělat řidičák typu C na vojně,“ vysvětluje toto tajemství Pikous. „Vojna nám vychovávala řidiče.“ Jenže povinná vojna skončila a málokterému mladíkovi se chce do řidičského a profesního průkazu investovat padesát tisíc korun. „Naši členové, dopravní firmy, začaly volat: Platíme daně, tak proč nám stát nevychová řidiče? Chceme nový učební obor,“ říká Pikous.
Dopravci vyrazili na ministerstvo školství a do Národního ústavu odborného vzdělávání. „Říkali, že automobilová doprava je pro rozvoj ekonomiky naprosto zásadní,“ vzpomíná tehdejší ředitel ústavu Miroslav Procházka. „My jsme oponovali, naučit se dopravní předpisy, trochu zeměpisu a trochu jazyka, to je tak na několikaměsíční kurz, ne na samostatný obor.“ Ředitel Procházka si pochvaluje, že tlak na příliš úzkou specializaci, která se hodí zaměstnavatelům, ale je nevýhodná pro mladé lidi, se v tomto případě podařilo odrazit. Její rizika jsou jasná. Co bude dělat vyučený řidič, když přijde o řidičák nebo ztratí zdravotní způsobilost? Práce to navíc není příliš atraktivní, ani peněz za ni není mnoho. Řidič většinou nemá ani průměrný plat, přilepší si leda na dietách při cestách za hranice.
Zdeněk Pikous připouští všechny tyto handicapy, přesto se do úkolu pustil s vervou. Nejdřív chtěl, aby stát pomocí učebního oboru zajistil deset tisíc řidičů ročně. Odborníci z ústavu ho však vrátili zpět na zem, z nejpočetnějšího oboru kuchař a číšník ročně vyjde zhruba osm tisíc lidí, druzí nejpočetnější jsou automechanici, každý rok jich školu dodělá něco přes tři tisíce. Když Pikous neuspěl u státu, zkusil to jinak, začal jednat přímo se školami. Výsledkem je celkem rozumný kompromis. Některé školy, jež vychovávají automechaniky, jim nabízí kurz řidiče kamionu navíc. Zájemci si ho musí zaplatit, vyjde je na polovinu částky, za kterou školí soukromé firmy. Stát na tento kurz peníze nedává. Proč je ale nedají dopravci, když o řidiče tolik stojí? Podle Pikouse nechce žádná firma investovat ani korunu bez jistoty, že řidič nastoupí právě k ní.
Dopravci po nezdaru s „řidičským učňákem“ usoudili, že jejich slova budou pádnější, když jich bude víc. Ti automobiloví se spojili s železničními, leteckými a vodními a chtějí státu diktovat, jak má vypadat školství. „Jako platforma zaměstnavatelů si nadiktujeme, kde chceme jaké pozice a jak vzdělané chceme absolventy,“ říká Pikous. „Školský systém by na to měl reagovat, přizpůsobit našemu zadání osnovy.“
Bezbranní roboti
Fakt, že podnikatelé prosazují svůj zájem na speciálně pro ně vyškolenou pracovní sílu, nepřekvapí. Politici a úředníci by jim ale v zájmu dětí a potažmo celé společnosti měli být schopni čelit. Snaha dopravců prosadit si nový obor přišla v době, kdy se Národní ústav odborného vzdělávání vydal právě opačným směrem. Rozhodl se sloučit někdejších více než sedm set úzce specializovaných učňovských oborů do nějakých dvou stovek. Cílem bylo, aby mladí lidé měli co nejširší základ a díky tomu se mohli na pracovním trhu volněji pohybovat. Speciální dovednosti, které někdy dokonce odpovídají práci v konkrétní firmě na jejím stroji, stačí přidat v posledním ročníku nebo je může doplnit firma sama poté, co mladého člověka zaměstná.
Jenže snaha vychovávat lidi, kteří si mohou práci svobodně vybírat, narazila na odpor podnikatelů. Podle tehdejšího ředitele ústavu Procházky se nad námitkami průmyslníků nedá jednoduše mávnout rukou. Právě napětí mezi širokým základem a konkrétními dovednostmi je totiž v odborném školství neustále přítomné. „Na jedné straně má škola připravit člověka co nejšíř, měl by být schopen měnit povolání, být flexibilní. Ani zedník dnes nevystačí s tím, co se naučil v učňáku. Objevují se nové technologie, musí se s nimi naučit pracovat,“ vysvětluje Procházka. „Na druhé straně by ale ten, kdo vyjde ze školy, měl rychle zvládnout konkrétní práci.“ Jde tedy o to najít rozumný kompromis. Je zřejmé, že řidič kamionu je za přijatelnou hranicí. Automechanik s oprávněním řídit kamion je na tom jistě lépe. Stejně tak je zřejmé, že pro majitele dopravní firmy je naopak výhodné, když rok co rok opouští školy masa lidí, kteří míří právě k němu, může si vybírat a ještě ušetří na mzdách. Dopravci sice neuspěli, jiní lobbisté však byli u ministerských úředníků úspěšnější. Například vedle obecného oboru mechanik opravář zůstaly zachované také úzké obory opravář zemědělských strojů a opravář lesnických strojů.
Poptávce zaměstnavatelů po pracovnících na míru může vyjít vstříc také samotná škola. Ředitelé mají v tom, co děti naučí, do značné míry volnou ruku. Musí sice naplnit státem dané vzdělávací minimum, část hodin je ale „volná“ a záleží jen na škole, zda je naplní všeobecnou přípravou, praxí v co nejširším spektru provozů, nebo naopak v jediné fabrice. Před časem Respekt popsal překotnou vstřícnost ředitele strojírenské školy v Kolíně Jaromíra Kratochvíla k automobilce TPCA (Toyota, Peugeot, Citroën Automobile), která právě stavěla výrobní haly (viz Respekt 50/2002). Stát tehdy lákal investora do kolínské průmyslové zóny vším možným – levnými pozemky, daňovými úlevami, městskými byty a také levnou, na míru fabriky střiženou pracovní silou. Poloprázdná škola ředitele Kratochvíla dostala od státu šedesát milionů korun a ředitel vyšel investorovi ochotně vstříc s plným vědomím, že úzká kvalifikace je sice lákavá pro firmu, ale smrtící pro žáky. „Pro zaměstnavatele je výhodné, když člověk umí jen určitou specifickou práci a není moc samostatný,“ přiznal před devíti lety. „Má pak velmi malou možnost odejít pracovat jinam.“ Plánoval zároveň, že škola bude továrně dodávat především montážní dělníky.
Vstřícnost ředitele nakonec zchladila sama automobilka. Podle mluvčího TPCA Radka Kňavy není montážní dělník práce, na niž by byla potřeba nějaká škola. Zájemce o ni si automobilka dokáže zaškolit během dvou týdnů. Továrna chce od školy kvalifikovanější lidi, kteří umí udržovat, programovat a opravovat její roboty. Žáci se s jinými roboty než těmi, které používá TPCA, nesetkají a továrna zároveň mluví do toho, co se mají učit. Výměnou za jednostrannost ale mladí lidé nedostávají žádnou jistotu. Z každého ročníku si továrna vybere podle mluvčího Kňavy jen pár nejšikovnějších a těm nabídne práci. Podobnou cestou se vydávají také další školy. Například učiliště a odborná škola v Kutné Hoře plánuje úzkou spolupráci s výrobnou cigaret Philip Morris. Zatímco dnes je maturant v oboru mechanik elektronik veden k tomu, aby uměl navrhnout a udělat elektronickou ostrahu jakékoli budovy, a učeň elektrikář k tomu, aby zvládl rozvod v domě, napříště by se maturant měl učit, jak obstarat několik strojů „tabačky“, od učně by se čekalo, že zvládne jeden nebo dva. „Máte pravdu, že univerzální vzdělání, které dává možnost se po škole rozhodnout, co chci dělat, je nejlepší,“ přiznává zástupce ředitele Josef Vavřinec. „Tak jako vy uvažují často také rodiče. Ale na druhou stranu má pro nás spolupráce výhody – škola by dostala od firmy nejnovější technologie a počítačové programy, na které nikdy nebude mít peníze.“ Takže vedení školy má sice pochyby o pozitivních dopadech tak specializovaného oboru a bojí se, že o něj tak jako tak děti nebudou mít zájem, nicméně kvůli zmíněným lákadlům přece jenom zvažuje, že ho bude nabízet aspoň každý druhý rok.
Průmyslníci volají
Další cestu, jak vyjít vstříc průmyslníkům, objevily kraje. Snad každý už omezil nebo se chystá omezit místa na gymnáziích a lyceích. Krajští politici si od toho slibují, že pak na víc dětí nezbude nic jiného než odborná škola nebo učiliště. Unisono se přitom odkazují na to, že zaměstnavatelé volají: Máme málo učňů.
Například Liberecký kraj, kde je radním pro školství Radek Cikl (ČSSD) – zároveň předsedá školské komisi asociace všech krajů –, příští rok zavře tři gymnaziální třídy. Jeho hlavním rádcem v tom, jak by měla vypadat síť škol, je předseda krajské hospodářské komory a daňový a ekonomický poradce Vladimír Opatrný. „Lidé z hospodářské sféry poukazují na to, že jim chybí kvalifikovaní pracovníci v jednotlivých oborech,“ vysvětluje radní Cikl, proč chce víc dětí na učilištích a méně na gymnáziích. Jenže návštěva ve firmách, které podle radního a podle hospodářské komory hynou nedostatkem řemeslné síly, přináší překvapení.
Frýdlantská pobočka nadnárodní firmy TRW, která vyrábí autopříslušenství, nemá o lidi pro práci na úrovni vyučených nouzi. Personální vedoucí Hana Čápová zmiňuje, že jisté obtíže jsou pouze při shánění vysokoškoláků. „Nejsnáze se hledají lidé do výroby, když někdo odejde, není problém místo obsadit hned druhý den,“ říká. „Na Frýdlantsku je vysoká nezaměstnanost, takže lidé z okolních vesnic tu stojí frontu. Máme deset žádostí o práci ve výrobě denně.“
Ani Petr Morávek, majitel firmy Atrea, která staví nízkoenergetické domy, si na nedostatek učňů nestěžuje. Zato mu vadí, že absolventi, od učňů po vysokoškoláky, nejsou takoví, jak by si představoval. Především si neváží toho, že jim nabízí práci. Morávek se sentimentem vzpomíná, že v 70. letech minulého století, když on studoval stavební fakultu, hned v prvním ročníku „na matiku a deskripci vyletěla třetina lidí“. „Tehdy fungoval přirozený výběr,“ říká s dodatkem, že k „přísnosti“ a „selekci“ by bylo záhodno se zase vrátit. Dnešní školství podle něj vychovává děti leda k „nadutosti“. „Představte si, nedávno mi jeden vysokoškolák, uchazeč o práci, podal ruku vsedě,“ uvádí příklad.
Právě na takovém stesku po době minulé spíš než na faktech jsou založeny také postoje radního Cikla a šéfa hospodářské komory Opatrného. Čísla totiž mluví jasně. Pokud jde o počet učňů, patříme v Evropě – spolu s Německem, Rakouskem, Švýcarskem a Slovenskem – mezi ty země, které jich mají nejvíc. Zároveň právě učni jsou ti, kdo mají na trhu práce největší problémy. Jenže na takové argumenty podnikatel Opatrný neslyší. Statistika o počtu učňů bez práce podle něj lže. „Nedovedu si představit, že by elektrikář, tesař, truhlář nebo zedník byl nezaměstnatelný,“ říká. Skutečnost je podle něj taková, že učni jsou bez práce jen naoko. „Mladí lidé pochopili, že nejvýhodnější je být nezaměstnaný a pracovat načerno,“ vysvětluje svou teorii.
Asi jsme blázni
Radní Cikl reaguje na fakt, že si žádná z oslovených firem na nedostatek učňů nestěžovala, emotivně: „Pak jsme asi my blázni, když něco děláme. Když průmyslové svazy podnikatelů ve stavebnictví, dopravě, energetice říkají, že jim budou chybět kvalifikovaní dělníci, asi si vymýšlejí. Někdo umře, půjde do důchodu, ti lidé se musí nahrazovat.“ Také radní Cikl, stejně jako podnikatelé, kteří ho obklopují, teskní po době omezených šancí. „Před padesáti lety byla gymnázia pro čtyři procenta nadaných. Buď budeme popírat biologii, nebo se shodneme, že nadaných je pořád stejně,“ argumentuje. To, kolik dětí dostane všeobecné vzdělání, ale přece nesouvisí s biologií, je to politické rozhodnutí. „Na slova o tom, že když budeme všichni chodit na vysokou školu, budeme národ vzdělaný, nedám,“ nesouhlasí Cikl. „Přesně to se děje a výsledek? Národ chudne a blbne.“ Jedinou cestou, jak zlepšit situaci, je podle něj donutit děti omezením šancí k výkonu. Když budou odmalička vědět, že na vysokou, stejně jako na střední, ale dokonce i do učiliště, se nedostane každý, začnou vyvíjet úsilí.
Ministr školství Josef Dobeš (VV) si příliv dětí do učilišť slibuje pro změnu od státní maturity. Po zářijovém opravném termínu je bez vysvědčení více než čtrnáct procent studentů, sedmkrát víc než loni. Ministr se ale neděsí toho, co s lidmi bez ukončeného vzdělání bude, ani se nezamýšlí, zda zkouška byla opravdu dobře nastavena. Naopak spokojeně říká: „Maturita prostě není úplně pro každého.“ A slibuje si, že se děti a rodiče leknou a raději zvolí učební obor než nejistou maturitu.
Odborníci z Národního ústavu odborného vzdělávání nicméně Dobešovo nadšení mírní. Z výzkumů vyplývá, že už dnes krátce po škole dělá něco úplně jiného třetina vyučených Čechů. V Německu, které má ještě více učňů a snaha firem připoutat si mladé je tam také ještě větší, je to dokonce polovina. Téměř polovina učňů si stěžuje, že by znovu do učení nešla a raději by se pokusila o maturitní obor. Jsou nespokojeni hlavně s tím, že si vydělají málo peněz či mají problém se sháněním práce. Třetině učňů se v nástavbovém studiu nebo při zaměstnání opravdu podaří si maturitu dodělat. A víc než deset procent vyučených se nakonec přes různé obtíže a okliky probojuje na vysokou školu. „Můžeme děti nahnat do učňáků,“ říká Procházka. „Ale když tu práci nebudou chtít dělat, tak ji prostě dělat nebudou.“ Q
