Výběr z monitoringu médií 8.3.2010

Politikům chybí odvaha

Profit | 8.3.2010 | rubrika: interview | strana: 26 | autor: LIBUŠE FRANTOVÁ

prezident Svazu průmyslu a dopravy Jaroslav Míl

Bezhlavé nalévání peněz do krachujících bank, některých odvětví průmyslu, mamutích podniků nebo států je ukázkou slabosti a absence odvahy politiků. „výsledkem těchto opatření nebude návrat do normálního stavu, ale silná nestabilita,“ varuje prezident Svazu průmyslu a dopravy Jaroslav Míl.

* Zvedá už se český průmysl ze dna?

Už koncem roku 2008 jsem říkal, že si nemyslím, že se ekonomika zvedne rychle. Už tehdy jsem mluvil o roce 2011. My můžeme jakékoli oživení na dlouhodobém základě očekávat teprve ve chvíli, kdy nastane třeba v Německu. Podle mého názoru udělala Evropa několik systémových opatření, která nepovedou k návratu do vlastních kolejí a k prosperitě, prostě k normálnímu stavu. My jsme uskutečnili v rámci řešení finanční krize řadu opatření, která měla zabránit nastupující recesi, ale jejich výsledkem bude docela silná nestabilita. Ta způsobí, že růst bude na vratkých základech, nebo dokonce dojde ke zhoršení.

* Myslíte v celé Evropě?

Celoevropsky a celosvětově. Ve chvíli, kdy státy nalijí dohromady tisíce miliard do hospodářství s tím, že nejdříve zachraňují banky, ale nevytvoří podmínky pro to, aby banky dál půjčovaly průmyslu, malým a středním podnikům, tak to znamená, že jsme jen jako daňoví poplatníci sanovali ztrátové počínání a nekompetentní chování některých bank. To se týká USA a západní Evropy.

Co se týče recese, tak jsme opět implementovali něco, o čem všichni věděli, že je to nesmysl. Jako příklad za všechny – šrotovné. Všichni ve Francii věděli, že šrotovné je nesmysl, protože tam bylo šrotovné zavedeno před pár lety a ukázal se razantní pokles prodeje poté, co šrotovné doběhlo. Svaz průmyslu a dopravy ČR byl zásadně proti šrotovnému i ve chvíli, kdy jeden z našich nejvýznamnějších členů za něj vehementně bojoval.

* Co se ještě podle vás udělalo špatně?

Neudělali jsme nic pro to, abychom vytvořili prostor pro zvýšení zaměstnanosti, tedy menšího tlaku na státní rozpočty.

Naproti tomu jsme se svými evropskými a domácími opatřeními učinili vše pro to, aby nezaměstnanost neklesala. Proto jsme zavedli tak rigidní trhy práce, že každý zaměstnavatel, pamětliv toho, že ho před třemi měsíci náklady na propuštění lidí stály neuvěřitelné peníze, si teď bude říkat, že by byl blázen, kdyby začal někoho nabírat, když se mu chvíli daří. A tahle historická zkušenost bude přetrvávat dva, tři, čtyři roky.

* Myslíte tedy, že i když dojde k většímu oživení ekonomiky, na zvýšení zaměstnanosti se to hned tak neprojeví?

Jednoznačně. Další věc – ve chvíli, kdy se peníze nalily do hospodářství, byly to peníze, které se natiskly. Buďme realisty. To se někde musí projevit. Buď v reálné, nebo skryté inflaci, prostě v nějakém znehodnocení peněz. A tyto peníze navíc budou dalším zdrojem nestability.

Banky nikdy neprohrají, protože nebudouli vydělávat na podnicích, budou vydělávat na státních dluhopisech. A státy, vlády a politici se ukázali jako slabí, protože ve chvíli, kdy měli možnost vůči bankovnímu sektoru v Evropě a USA vystoupit velmi tvrdě a říci – vy jste udělali chybu, tak musíte platit – to neudělali.

* Myslíte, že stát měl jen přihlížet, jak banky padají a obyčejní lidé přicházejí o naspořené peníze?

Stát měl pomáhat, ale velice omezeně. Například tím, že by se stal většinovým akcionářem a diktoval si. Neměl to řešit tím, že bance pomohl a získal třicet procent. Měl jednoznačně říci: Já vám pomohu, dám vám tuto částku, ale budu tady mít rozhodující majoritu. A když se vám to nelíbí, tak běžte. Jako každý soukromý investor měl stát vyjednávat tvrdě. Ať už to byly Belgie, Nizozemí, Anglie nebo Spojené státy. A potom mohl pochopitelně po dvou třech letech banku se ziskem prodat. Takhle jde jen o odkoupení toxických aktiv a daňový poplatník to má platit. Problémy nezmizely, zůstaly, jen se přelily do jiné formy, která se dnes bude nazývat státní dluhopisy. Ale i ty musí být něčím kryty. A protože jsme nevytvořili základ pro stabilitu, ale spíš jsme vytvořili prostředí pro budoucí nestabilitu, vývoj moc optimisticky nevidím. Malá země, jako je Česká republika, to bude mít hodně složité.

* Podobně se státy chovaly i k některým velkým firmám kvůli obavám z velké nezaměstnanosti… Upřímně řečeno, kdyby například General Motors zbankrotoval, tak se v USA vůbec nic nestalo. Výsledkem toho, že vláda dnes vlastní General Motors, nebude profitní firma, ale skutečnost, že se problém jen odložil. Náklady na každého Američana ale budou brutální. Přitom to nebyl takový problém. Stačilo jen se postavit a říci pravdu. V USA jsem našel v předvolebním období jediného, kdo takovou odvahu měl, a to byl John McCaine. Když to zjednoduším, mně je jedno, jestli vládne politik levicový nebo pravicový, já mám jediné skromné přání: Ať vládne politik, který nekrade a posouvá zem dopředu, nebo ji neposouvá zpátky, když budu minimalista.

* Myslíte si, že státy těmi různými opatřeními, která měla rychle pomoci, si dlouhodobě zadělaly na problémy?

V podstatě jsem nenašel vládu, která by našla sílu chovat se racionálně. A musím říci, že v tomto případě česká vláda tím, že kvůli politickému patu mohla udělat málo, udělala vlastně dobře. I to málo bylo naštěstí v rozumném směru. To je naše velká výhoda. Ale ukázalo se, že nedostatky z minula, kdy se zvesela zadlužovalo, nás dostihly.

* Příkladem toho, co nás dostihlo, je problém důchodového systému. Někteří politicimysleli, že bude ještě léta fungovat, a on už byl vloni v propadu…

Problémy kolem důchodů nastaly už před pěti lety, proč si něco nalháváme. Není pravda, že se nás to někdy bude týkat. Nás už se to dotklo. Vždyť to, k čemu už dochází, je postupná nivelizace důchodů. Jestli někdo dělal 40 nebo 20 let a měl příjem velký nebo malý, se na výši důchodu projeví jen minimálně. Důchodci už jsou postiženi nyní. Stát potichu zvedl věk odchodu do důchodu i počet let nutných k tomu, abyste mohli dosáhnout penze. Máme důchody na 40 až 50 procentech příjmů? Nemáme. A budeme mít? Nebudeme.

* A to sociální demokraté mluví o dalších možných parametrických změnách, protože opt-outy odmítají. Třeba se ještě zvednou odvody na sociální pojištění.

Odvody jsou už u nás vyšší než jinde. Ale věk odchodu do důchodu se určitě ještě posune a předpokládám, že z 35 odpracovaných let se udělá 40, nebo se přestane započítávat celá doba studia, případně se důchody začnou počítat od 25 let věku. To vyjde nastejno. Jsem přesvědčen, že se to stane a je chybou politiků, že nedokáží říci, že už na to doplácíme dneska. Chybí tady obecně odvaha nazývat věci pravými jmény. Politik má obavy, že občané to nepochopí a že chtějí být zkorumpováni nějakými krátkodobými sliby a dárky. Myslím, že se čas od času ve společnosti najde okamžik, kdy lidé chtějí slyšet pravdu a jsou ochotni ji podpořit. Ve chvíli, kdy tuto příležitost politická reprezentace mine, tak nenaplnila svou šanci.

* Nyní se ukázala nestabilita i v zemích eurozóny. Řecko a další země se potýkají s velkým zadlužením. Nepovede to k nestabilitě v celé Unii?

Vždycky jsem věřil tomu, že když země eurozóny udělají dohodu o jednotné měnové a hospodářské politice, ale hlavně rozpočtových pravidlech, tak je budou plus minus dodržovat. Jestli dnes země eurozóny nenajdou odvahu vymoci, aby členské země dodržovaly dohody, a místo toho dospějí k typickému bruselskému kompromisu, tak celou myšlenku eurozóny z dlouhodobého hlediska diskreditují. Není podstatné, jestli máme euro nebo nemáme. Poškodí nás to tak jako tak. To se nás nemůže nedotknout. A podle mě se teď diskuse otevře. Malá odvaha politiků povede k tomu, že se dostanou pod větší a větší tlak domácích střadatelů, obyčejných voličů a občanů, což povede k určitému nárůstu, nechci říci extremismu, ale výrazně vyhraněných názorů. Ty budou mít v celé společnosti silnou odezvu a výsledkem bude minimální společenská soudržnost. Pokud politici nenajdou odvahu dnešní problémy rychle řešit, tak to bude jedna z dalších příčin ohromné nestability, protože bez stabilní měny se neobejdete. Peníze jsou krev oběhu hospodářství.

* Uvědomí si politické reprezentace tato rizika včas?

Uvažují o tom, co se děje dnes, zítra, pozítří, ale neuvažují systémově o tom, co se bude dít dál. Jeden příklad za všechny: Od roku 1998 jsem kritizoval všechny programy na podporu obnovitelných zdrojů. Říkal jsem politikům: Je to „blbost“, nedělejte to, ale oni tvrdili, že je správné podporovat tyto zdroje a žádný jaderný Temelín.

* To bylo v době, kdy jste šéfoval ČEZ?

Když jsem byl v ČEZ, ale i předtím, když jsem od roku 1995 vysvětloval v parlamentu atomový zákon, když jsme řešili jadernou energetiku a když vláda hlasovala jen tak tak o tom, že se nezastaví Temelín. Mne by zajímalo, kdyby Temelín neběžel, co by dnes ti politici, kteří byli proti, vyprávěli. Tvrdili by, že neměli informace? To je nekvalifikovanost, neschopnost, manažera, který nemá informace, byste jako majitel firmy propustil. To nemluvím o tom, že všechny informace měli. Proč to tak rozebírám? Protože po roce 2003 jsme všem vládám jako Svaz průmyslu a dopravy říkali, aby nepřipravovali tak rozsáhlé programy na podporu obnovitelných zdrojů, že je to špatně, protože to nikdo nebude schopen odfinancovat. A nejde jen o dnes tak populární fotovoltaiku, vždyť stejně se podporují malé vodní elektrárny, zcela pochybný program biomasy nebo vítr. Celá slavná fotovoltaika vynesla pouze ten problém na světlo, a to ještě podle mne hodně účelově.

* Ale Česká republika přece přijala podmínku, že bude mít určité procento energie z obnovitelných zdrojů?

Když jsme politikům říkali, že toto opatření je nesmysl, odvolávali se na tyto závazky. Ale byl to stát, který přijal závazek, že bude mít osm procent energie z obnovitelných zdrojů. Byl to stát, který hlasoval pro to, abychom měli dvacet procent z obnovitelných zdrojů do roku 2020. To jsme nebyli my, podnikatelé, občané. Dneska se nikdo nemůže tvářit překvapeně, když stát zcela záměrně vytvořil prostředí pro vznik nových podnikatelských aktivit, že se podnikatelé diví tak náhlé změně směru. Nyní bude státní správa celkem logicky toto prostředí korigovat, protože došlo ke změnám v cenách technologií. To je naprosto správný postup. Jen mi vadí hysterie a pokrytectví, které se okolo toho vytvořilo.

* Jste proti podpoře obnovitelných zdrojů?

Když něco dotujete, tak vždycky někomu jinému berete. Budujeme nový obor, který z hlediska možných výsledků technologického rozvoje má perspektivu. Začalo se s vědomím, že to nebude zadarmo. Je zarážející, že se teď ti, kteří pro podporu obnovitelných zdrojů zvedali ruku, zase tváří, že je to špatně. Ale vždyť jsme jim říkali, jaký bude vývoj, tak proč to překvapení? Je to stejné, jako když velká část ekonomů od počátku varovala, že systém poskytování hypoték ve Spojených státech povede ke zhroucení finančních trhů. A také se to nakonec stalo.

* Kdo nese podle vás větší vinu? Banky, nebo politici, kteří na ně vytvářeli tlak, aby poskytovaly hypotéky i sociálně slabým?

Banky se chovaly přirozeně. Stát vytvořil prostředí a k něčemu je motivoval. Ale pak to přerostlo nějakou mez. To, kam se to až dostalo, byl už problém bank. Začaly zakrývat skutečnou situaci vytvořením mechanismů, které měly dluhy a rizika rozmělnit. V souvislosti s energetikou máme podobnou situaci. Stát vytvořil prostředí pro obnovitelné zdroje a ČEZ celkem logicky staví obnovitelné zdroje a bude tady největším provozovatelem fotovoltaiky v zemi. To by manažer firmy ČEZ obnovitelné zdroje s.r.o. musel být neschopný, kdyby na to nereagoval. Stejně tak další podnikatelé, nezapomeňme, že jedno z hlavních mott podpory zelené energie byla vize vytvoření nových pracovních míst v novém odvětví. Stát se teď nemůže tvářit, že je to špatné chování.

* Svaz průmyslu a dopravy v minulosti hodně tlačil na přijetí eura. Změnil se po problémech v Řecku váš postoj ke vstupu Česka do eurozóny? Politici se zavázali, že do eurozóny vstoupíme. My jsme vždycky považovali euro za prostředek k tomu, aby se udělaly nutné reformy, protože bez nich bychom do eurozóny nemohli vstoupit. Šlo o určitou formu nátlaku. Když se podívám na Slovensko, jsem přesvědčen, že kdyby nemělo euro, tak je na tom podstatně hůř, než když ho má.

* Čelili bychom s eurem i my lépe hospodářské krizi?

Slováci potřebné reformy udělali, my ne, v tom je ten rozdíl. Pro ně je lepší mít euro už z prostého důvodu, že kdyby ho neměli, tak by se problémy z Maďarska nepřímo přelily na Slovensko a svět by pohlížel na Slováky jako na „Horní Uhry“. My jsme nebyli připraveni na přijetí eura. Eurozóna teď prochází testem. Ještě v roce 2008 jsem věřil tomu, že eurozóna najde odvahu čelit krizi jako celek. Když slyším dnes argument, proč pomoci Řecku, že na tom některé banky tratí, protože nakoupily řecké dluhopisy, a proto musíme najít 25 miliard, je stejný, jako se uplatňuje vůči bankám při jejich toxických aktivech. Proč by s tím měl daňový poplatník v Německu souhlasit? Měla by se velice rychle vytvořit atmosféra k řešení. Buď to eurozóna zaplatí se vším všudy a stejný způsob najdou vůči Španělsku a dalším zemím, což ovšem povede k velkým problémům v Německu a Francii ve volbách, vyhrají euroskeptici a velice extrémní názory, nebo politici řeknou, milí zlatí přátelé, my to částeně odepisujeme a vy v té eurozóně končíte. To je podle mne jediná cesta, protože potom je šance, že se ve Španělsku najde politická síla a odvaha řešit vlastní deficit. Ve chvíli, kdy Evropská unie někoho zachrání na něčí úkor, vytvoříte pocit zmaru. Za prvé u těch, kteří se chovali poctivě a racionálně, že to byla hloupost. A u těch, kteří se chovali iracionálně, vyvoláte pocit, že se vždycky najde někdo, kdo pomůže.

* Měli bychom rychle přistoupit k reformám, abychom se nedostali do podobných problémů?

Nic jiného nám nezbývá než reformy udělat. Měli bychom mít daleko lepší rozpočtovou stabilitu, než jaká jsou kritéria pro přijetí eura. I kdyby kritéria nebyla nebo se změnila, měli bychom fiskální opatření dělat kvůli sobě. Jestli dojde v Evropě k nestabilitě, tak ekonomika, jako je naše, bude velmi rychle dotčena. My musíme být o dvě třídy lepší, abychom se s problémy dokázali vyrovnat. A pokud nepřijmeme potřebné změny, tak se nás ty nestability budou týkat víc a víc. Už proto, že dojde-li k pesimistickému vývoji v eurozóně a neschopnosti problém řešit, dopad bude fatální.

* Co musíme udělat, abychom byli lepší?

Náš problém tkví v tom, že k pokrytí běžných výdajů rozpočtu se musíme zadlužit. Máme problém ve struktuře rozpočtu. USA se zbaví války v Iráku a najednou jí zmizí zátěž. Zbaví se jednorázové podpory bankám a zmizí jí zátěž. To znamená, že na rozdíl od nás měla vytvořený systém i předpoklady si s deficitem státního rozpočtu poradit.

* To bude běh na dlouhou trať. Pomohou i nějaké kroky, které je možné udělat hned?

My jsme navrhovali opatření, která jsou kompromisní, okamžitá a vedou k odblokování některých rozhodnutí. Podnikatelé byli třeba ochotni vloni akceptovat zvýšení daní, a to dočasně na letošní rok, protože je krize. Nakonec se z toho stane trvalé opatření. To je věc, kterou bychom nikdy neodsouhlasili, protože stát měl slíbit, že bude šetřit, a nešetří. Další věc, na niž jsme nikdy nepřistoupili, je zvýšení daní pro osoby samostatně výdělečně činné. Když přišel požadavek na analýzu, tak jsme řekli, dobře, pojďme udělat analýzu daní OSVČ a zaměstnanců. Máme neideologickou a nestranickou vládu a analýza může být objektivní. To neznamená, že jsme pro zvyšování daní OSVČ. Já si to nedovedu představit. Stát by tím podnikající fyzické osoby okamžitě vyhnal do zaměstnaneckých poměrů nebo na pracovní úřad. Čemu by to pomohlo? Obecně zvyšování jakýchkoli daní je špatně. Čím víc státu dáte, tím neefektivněji bude hospodařit. Spíš je třeba daně snižovat, zjednodušit daňový systém a začít spořit.

* Na čem by měl podle vás stát šetřit?

Musí udělat základní věc – zvýšit efektivitu státní správy a samosprávy, protože to je rozhodující faktor rozvoje. Zároveň musí snížit náklady na její činnost. Úředníci mají dělat, co je potřebné. Ale bohužel řada z nich dělá věci zbytečné, vymyšlené, umělé. Bavme se o tom, co je třeba z jejich agendy vyškrtat. Společnost spěje pod diktaturu úředníků – novodobé elity. Měli bychom se vrátit na začátek a říci, že stát bude spravovat jen takovou a takovou veličinu a je oprávněn vybrat od lidí jen takovou část peněz ve formě jakýchkoli daní.

***

Každý zaměstnavatel, pamětliv toho, že ho před třemi měsíci náklady na propuštění lidí stály neuvěřitelné peníze, si teď bude říkat, že by byl blázen, kdyby začal někoho nabírat, když se mu chvíli daří.

Jaroslav Míl

Vystudoval na Elektrotechnické fakultě ČVUT řízení energetiky a při postgraduálním studiu se zaměřil na jaderné elektrárny. Absolvoval britskou Sheffield Hallam University. Velkou část svého života pak spojil s elektrárnami. Od roku 2000 byl předsedou představenstva a generálním ředitelem ČEZ. Krátce poté, co ho z vrcholového postu v ČEZ odvolala vláda Vladimíra Špidly, stanul v dubnu 2004 v čele Svazu průmyslu a dopravy. Je také členem správní rady Slovenských elektráren. Je ženatý, má dospělého syna a malou dceru. Je mi jedno, jestli vládne politik levicový nebo pravicový, já mám jediné skromné přání: Ať vládne politik, který nekrade a posouvá zem dopředu, nebo ji neposouvá zpátky, když budu minimalista.

Flám skončil, platíme!

Euro | 8.3.2010 | rubrika: Report | strana: 42 | autor: KAREL ZAORAL

...

Investoři si už nyní nechávají za riziko bankrotu řecké ekonomiky zaplatit přibližně dvojnásobnou rizikovou prémii, než je průměr EU

Samá špatná řešení Jak vytáhnout z ohně souseda a sám neshořet na popel. Tak by se dalo charakterizovat současné dění kolem Řecka. Sama řecká krize však není tím nejdůležitějším. Podstatné není ani to, jak dlouho bude Řekům trvat, než se vzpamatují, či kolik to bude stát. Tím hlavním na současném dění je to, jaké řešení se k sanaci peloponéského problému přijme. „Já vidím tentokrát jako nejsprávnější tu nejjednodušší cestu. Řekové by měli okamžitě opustit eurozónu a na jejich ministerstva spojená s veřejnými prostředky by měli nastoupit úředníci z Mezinárodního měnového fondu. Ti nařídí kruté šetření a úspory, přestavějí tragické zvyklosti ve státním aparátu a nastaví Řecku cestu ven z krize. Jakékoli jiné řešení bude pro Řeky sice méně bolestivé, o to však nebezpečnější pro budoucnost eurozóny,“ říká prezident Svazu průmyslu a dopravy ČR Jaroslav Míl. Tato cesta je vskutku lákavá. Předešlo by se tomu, čeho se obávají všichni ekonomové napříč západním světem, tedy nataženým rukám ostatních členů spolku. Řecká ekonomika tvoří pouhá tři procenta výkonu Evropské unie. Proto je i nominální částka k její záchraně relativně nízká, hovořilo se o třiceti miliardách eur. Jenže ostatní státy už mají jinou váhu a společně vyslovené nároky na finanční pomoc by eurozónu mohly zničit. Na druhé straně jednoduchá řešení v sobě často skrývají zamaskované komplikace. Pokud se Evropa rozhodne pro MMF, bude to z hlediska prestiže a dlouhodobých zájmů škodlivé. Už nyní musí fond sanovat Maďarsko, Rumunsko a Pobaltí. Je ostudné, že Evropská unie, která si hýčká ambice nejvýkonnější ekonomické zóny na světě, neumí o své členy pečovat sama a podobným situacím předcházet. Vstupem MMF by také mohly evropské firmy odepsat veškeré pohledávky v Řecku. Jen u bank jde téměř o padesát miliard eur. V dobách míru na finančních trzích by šlo o směšnou expozici, jakou by banky skously sice kysele, ale bez větších problémů. Dnes, v době doznívání krize, může být z psychologického hlediska ztráta padesáti miliard eur plus odpisy úvěrů z investic firem výrazným problémem. Financovat řecké „ejchuchů“ z peněz evropských daňových poplatníků nejspíše nepůjde. Tam, kde zrovna nejsou volby, funguje ústavní soud či přímo politici, kterým je článek 103 maastrichtské smlouvy milejší než článek 122 lisabonského paktu. Skutečnost, že by se v Aténách proháněli Číňané či Arabové s kufry naditými rezervními dolary či petrodolary, také není zrovna představou, nad kterou by v Bruselu někdo jásal nadšením. Zbývá již zmíněná klausovská „nepomoc“, čili „od nás peníze nečekejte, ale budeme vám fandit, abyste se vzpamatovali co nejdřív“. Samozřejmě podpořená mohutným lobbingem západních politiků směrem k bankám, aby peníze, které Řecko formou dluhopisů dostane, zůstaly pěkně evropské.

Prohra v Bruselu

Respekt | 8.3.2010 | rubrika: Politika | strana: 16 | autor: KATEŘINA ŠAFAŘÍKOVÁ

Neschopná? (Vicenová) Českou politickou elitu nebaví evropský svět a dobrovolně se vzdala výchovy lidí, kteří by zajistili, že země venku uspěje.

Pod českou velvyslankyní při Unii se povážlivě kýve židle. Ministr zahraničí Jan Kohout se ji podle informací Respektu rozhodl odvolat. Příslušný návrh chce předložit vládě už nyní na přelomu března a dubna. Důvod stažení Mileny Vicenové z Bruselu je poměrně neobvyklý: její údajná „neschopnost“.

Kohout odmítl věc komentovat, jeho záměr ale potvrdily ČSSD a ODS, hlavní garanti vlády. Od socialistů, stejně jako od premiéra Jana Fischera, už dostal Kohout neoficiální zelenou. ODS je proti. Strana to - slovy Alexandra Vondry, který Vicenovou do Bruselu vybíral - považuje za „vendetu“. Právě Kohouta totiž Milena Vicenová na bruselském postu vystřídala poté, co jej Topolánkova vláda v roce 2007 stáhla. Šéf Černínského paláce je nicméně podle lidí ze svého okolí rozhodnut a rád by, aby ještě před volbami vláda schválila vyslání jiné ženy do Unie - stávající velvyslankyně v Řecku Hany Mottlové.

Celý příběh by nestál než za krátkou zprávu, jenže… Ilustruje širší fenomén zdejší scény. A sice „porodní bolesti“, které provázejí výběr českých pák do Bruselu.

Nesepínalo to

Úloha ambasády při Unii nespočívá v dobrých vztazích s hostitelskou zemí, krajanských plesech a pomoci turistům v nesnázích. Funguje spíš jako druhý Úřad vlády a velvyslanec jako druhý premiér. Tady se totiž předjednává, co poté ministři a skuteční premiéři schvalují jako příští evropský zákon nebo společnou politiku: jeden den jsou to kvóty na výlov tuňáků, druhý dotace Palestině a třetí víza do Ameriky. Z tohoto titulu je Brusel nejvlivnější, ale také nejnáročnější z velkých ambasád, vedle Washingtonu a Moskvy. Žádá si orientaci v širokém záběru témat, znalost procedur a také cit pro psychologii místa - který stát spíš půjde s jiným do koalice a proč, co před kým říct a jak atd.

Milena Vicenová byla ministryní zemědělství, předtím úřednice, a s tímto prostředím měla minimální zkušenosti. A ačkoli se dnes brání kritice (s odkazem na „úspěšně zvládnuté předsednictví“, „tvrdou práci poté“, „komunikaci s novou komisí“ nebo „podporu českých podnikatelů“), podle mínění řady lidí v Bruselu se stále nezorientovala. Uznávaný bruselský politolog Peter Ludlow veřejně označil Vicenovou za „slabý článek“ českého řetězce v Unii. Její řeč rychle ztrácela souvislosti, a protože s většinou věcí přišla v Bruselu do styku poprvé, na dotazy kolegů nebo novinářů zhusta reagovali její podřízení. Podle lidí z Kohoutova okolí neudělala aktuálně nic špatně, narostla však nespojenost s jejím výkonem „ze všech stran“.

Milena Vicenová nebyla první na seznamu. Před ní Vondra oslovil sedm dalších lidí a všichni řekli ne. Do Bruselu se zjevně nikomu nechce, a tudíž je menší výběr kandidátů.

„Je fér říct, že o Brusel je obecně menší zájem ve srovnání s ostatními velkými ambasádami,“ potvrzuje náměstkyně ministra zahraničí a bývalá šéfka personální politiky úřadu Helena Bambasová. „Na Washington nikdy není problém mít řadu kandidátů, o ten stojí každý,“ dodává. Důvod podle ní tkví ve zmíněném rozptylu a objemu práce a také v tom, že je to „úředničina“.

Mluví o tom i Jaroslav Míl, prezident Svazu průmyslu a dopravy ČR, který byl jedním ze sedmi oslovených. „Odrazovalo mě to sezení nad papíry a minimální okamžitý výsledek práce,“ říká Míl a pokračuje. „V Bruselu proti sobě máte šestadvacet států a svádíte bitvy často o každou čárku ve větě. Já dávám přednost větší autonomii.“

I přes omezený počet zájemců o evropskou židli posílali Češi do Bruselu až do nynějška ty lepší z nich. Předchůdci Vicenové byli však v oboru kovaní profesionální diplomaté. Ona sama a také lidé jako Míl jsou výsledkem lovení primárně ve vodách mimo Černín, protože ODS chtěla mít v Bruselu „svého“ člověka. A právě pohled na „jejich“ lidi, tedy do evropských líhní politických stran, mnohé vysvětluje.

Firmy šetří i na propouštění

Lidové noviny | 8.3.2010 | rubrika: Byznys | strana: 13 | autor: PAVLA FRANCOVÁ

Nemáme pro vás práci.

A odstupné taky nedostanete, s takovými slovy se setkává stále víc lidí. PRAHA Firmy, které nemají dost zakázek a práce pro své zaměstnance, se snaží šetřit i na propouštění. Pod pohrůžkou výpovědi za hrubé porušení kázně pak nutí své zaměstnance podepsat nevýhodné dohody.

„Tyhle situace se dějí skutečně poměrně často. Zaměstnavatelé se snaží zaměstnance zastrašit nebo je prostě dotlačit k tomu, aby podepsali dohodu o ukončení pracovního poměru bez uvedení důvodu. Vyhnou se tak vyplácení odstupného a propuštění je nevyjde draho,“ vysvětluje Lucie Pilousová z karlovarského poradenského centra pro zaměstnance. Tuto praktiku potvrzují i pracovníci dalších regionálních poraden. Shodují se přitom, že se to děje kvůli hospodářské krizi, kdy podniky nemají peníze a snaží se šetřit, kde se dá.

Takové chování některých zaměstnavatelů potvrzují i inspektoráty práce, které se setkávají se stížnostmi na tyto praktiky. „Počet dotazů a podání na způsob ukončení pracovního poměru, kdy zaměstnavatel nutí zaměstnance k dohodě o skončení pracovního poměru namísto ukončení pracovního poměru pro zaměstnavatele nevýhodným způsobem, poslední dobou vzrůstá,“ sdělila Alena Švecová z oblastního inspektorátu práce.

Často ale lidé nejprve smlouvu podepíší a teprve následně se obracejí na inspektoráty práce nebo na poradny a hledají pomoc. Po podpisu smlouvy je ale již pozdě. Lidé se pak mohou obrátit se svou stížností již jen na soud. „Doporučujeme, aby zaměstnanci v případech jakékoliv nejistoty nepodepisovali dokumenty bez předchozí konzultace s odborníky,“ radí náměstek generálního inspektora ze Státního úřadu inspekce práce Jiří Macíček.

Některé firmy se ovšem zaměstnanců zbavují jen naoko. Jak řekl LN předseda odborového sdružení Kovo Josef Středula, podniky nejprve přinutí zaměstnance k dohodě o ukončení pracovního poměru. A následně je najmou zpět na provádění určité práce. Pro firmy je takový systém výhodný. „Protože již nejsou zaměstnanci, firmy za ně neodvádějí pojištění. A ještě jim vyplácejí mnohem méně peněz, protože takto najímaní pracovníci již pobírají podporu v nezaměstnanosti,“ řekl nedávno Josef Středula. Podle něj stát kvůli tomuto způsobu, kdy jsou jak firmy, tak i pracovníci, kteří si přivydělávají při pobírání dávek v nezaměstnanosti, v kontroverzní situaci, přišel loni přibližně o deset miliard korun. Ministr financí Eduard Janota o problému ví. Podle něj stát přichází ročně o okolo stovek milionů korun. Jak uvedl, je na ministerstvu práce a sociálních věcí, aby situaci řešilo. To připravuje novelu zákona o zaměstnanosti. Otázkou ale zůstává, zda by ji projednala ještě tato sněmovna. Na druhou stranu chování některých firem ovšem obhajuje například Svaz průmyslu a dopravy. Podle jeho prezidenta Jaroslava Míla mohou firmy pracovníky najímat jen na určité práce a platit jim méně peněz, nebo provoz mohou úplně zavřít a lidé zůstanou zcela bez práce.

„Doporučujeme, aby zaměstnanci v případech jakékoliv nejistoty nepodepisovali dokumenty bez konzultace odborníků.“

Dopisy čtenářů

Profit | 8.3.2010 | rubrika: Fórum | strana: 62

Elektronizací zdravotnictví může stát ušetřit

Ekonomická krize vrhá stále razantněji temný stín na hospodaření českého zdravotnictví.

Reálně hrozí, že zdravotní pojišťovny postupně přijdou o miliardové přebytky, které si našetřily během posledních let. Aktuálně ztrácejí 800 milionů korun kvůli sníženému výběru pojistného. Již brzy tak může být omezována zdravotní péče a může nastat situace, že pojišťovny začnou posílat platby lékařům se zpožděním.

Evropa stárne – očekává se, že počet Evropanů starších 65 let vzroste do roku 2030 o 40 procent. Přitom podle údajů Českého statistického úřadu čerpají lidé ve věku nad 65 let čtyřikrát více zdravotní péče než ostatní. Až 60 procent všech úmrtí je v důsledku chronických onemocnění, z nichž představují kardiovaskulární nemoci a diabetes 80 procent. Léčba těchto onemocnění je extrémně finančně náročná a dlouhodobá, což výrazně zvyšuje celkové náklady na zdravotní systém.

Zástupce VZP MUDr. Jiří Bílek potvrzuje, že pokud budou mít praktičtí lékaři dostatek validních informací díky rychlejší elektronické výměně dat, tak jejich péče o pacienty bude určitě lepší – kvalitnější bude diagnóza i léčba. S tím podle něj souvisí omezení zbytné péče, přičemž odborné odhady zbytné péče se pohybují mezi 15 až 30 procenty celkových nákladů ve zdravotnictví, jde tedy o více než 60 miliard ročně.

Systém zdravotnictví stojí proto před radikálními změnami. Je nutné racionalizovat stávající kapacity, lépe koordinovat poskytování zdravotní péče, zavést disease management programy a ekonomicky motivovat občany i soukromé subjekty. Podle ekonoma Miroslava Zámečníka není vstup moderních technologií tak bolestivý jako u ostatních nástrojů a jeho výhody jsou znatelné jak na straně lékařů, tak i pacientů. Úspěšná elektronizace již přinesla například ve Španělsku nebo Dánsku úspory stovek milionů eur.

V systému IZIP (Elektronická zdravotní knížka) získává výhodu každý. Zdravotní pojišťovny realizují výraznou finanční úsporu, lékaři rychleji stanoví diagnózu a pacientovi se dostane kvalitnější a často i včasnější léčby, zkrátí se například čekací doba na operaci. Elektronickou zdravotní knížku aktuálně využívá více než 1 330 000 klientů, přičemž do systému IZIP se zapojilo již přes 12 000 lékařů a téměř 7000 zdravotnických zařízení, z toho 66 nemocnic.

Jiří Pašek ředitel akciové společnosti IZIP

Čeká nás období stagnace

Zlepšení indikátoru důvěry podnikatelů v únoru 2010 patří mezi příjemnější zprávy. Meziměsíčně se zvýšil oproti lednu o 2,5 bodu a indikátor důvěry v průmyslu se dostává na hodnoty z počátku krize. Na druhou stranu nelze v této nejisté a proměnlivé době význam těchto údajů přeceňovat a vyvozovat závěr, že ekonomika má nejhorší za sebou. Podle našich průzkumů čeká naši ekonomiku poměrně dlouhé období stagnace. Firmy v nejbližší době neočekávají ukončení recese a nástup k ekonomickému růstu. Tento názor potvrzují i informace ČSÚ, podle nichž zhruba 72 procent podnikatelů očekává v příštích třech až šesti měsících v průmyslu neměnnou situaci. Klíčovým problémem zůstává nedobrá situace v zakázkách. Také negativní očekávání ohledně růstu zaměstnanosti v průmyslu koresponduje s šetřeními Svazu průmyslu a dopravy ČR, podle nichž jen 15 procent firem plánuje nabírat nové zaměstnance.

Informace ČSÚ hovoří v této souvislosti o 12 procentech.

Boris Dlouhý zástupce generálního ředitele Svazu průmyslu a dopravy ČR

Věřitel nesmí uplatňovat sílu

Nedávno se v médiích objevily zprávy o obvinění zaměstnanců dceřiné firmy ČEZ z vydírání při vymáhaní pohledávek za neplatiči elektrické energie a o praktikách specializovaného oddělení NTZ.

Asociace inkasních agentur (AIA), jejímž cílem je kultivace trhu správy a inkasa pohledávek, zastává názor, že dlužníci musejí za své konání nést odpovědnost a důsledky. Na druhé straně je nezbytné, aby se při vymáhání pohledávek postupovalo zásadně v souladu se zákony a etickým kodexem. Členové AIA denně řeší stovky případů osobních návštěv dlužníků a do dnešního dne jsme nezaznamenali žádný případ porušení osobní nedotknutelnosti dlužníka. Práce inspektorů pro osobní návštěvy dlužníků je velice náročná, zejména po psychické stránce, ale nelze si ji splést s armádním nebo policejním cvičením a dokazováním si své síly.

Proto je nezbytné, aby v oblasti správy pohledávek působily jenom společnosti, které jsou důvěryhodné, vykonávají svou činnost v souladu se zákony a v souladu s etickým kodexem, přesahujícím rámec jedné země.

S ohledem na finanční krizi se zvýší počet dlužníků neschopných splácet své závazky. To však neopravňuje věřitele k tomu, aby na dlužnících uplatňovali svou sílu.

České výrobní podniky a krize

ČRo Rádio Česko | 5.3.2010 | 08:08 | pořad: Rozhovor na aktuální téma

Martina MAŠKOVÁ, moderátorka

--------------------

České výrobní podniky patří podle průzkumu poradenské firmy KPMG k těm, které ve střední a východní Evropě nejvíc zasáhla ekonomická recese. To by byla špatná zpráva. Ale ta dobrá, mají dobrou pozici pro zotavení a přežití. Výsledky průzkumu stručně shrne Patricie Polanská.

Patricie POLANSKÁ, redaktorka

--------------------

Výrobní podniky ve střední a východní Evropě, tedy i v Česku, zasáhla ekonomická a hospodářská krize silněji než například sektor služeb, uvádí průzkum. České výrobní podniky proto, že jde především o exportéry výrobků do zemí západní Evropy, hlavně Německa. S krizí jim pak pochopitelně klesly tržby, propouštěly a klesla i celková produktivita. Co naopak přispěje k obratu? Před krizí české výrobní podniky vykazovaly velmi silnou produktivitu práce, což jim nyní má pomoci, musí se ale více soustředit na hledání nových možností, jak snížit náklady, zvýšit zisky a předehnat konkurenci. V Česku se ovšem výrobní podniky orientují na snižování nákladů více než v regionálním průměru, zhruba ze 70 procent. Stranou pak někdy zůstává kvalita služeb pro zákazníky, což může být v době doznívající recese jeden z prostředků, jak posílit postavení firmy na trhu, upozorňuje průzkum KPMG.

Martina MAŠKOVÁ, moderátorka

--------------------

Který přiblížila Patricie Polanská a poslouchal nás i Josef Zbořil, člen představenstva Svazu průmyslu a dopravy a také Evropského hospodářského a sociálního výboru v Bruselu, dobré ráno.