Stanovisko k transpozici směrnice 2012/19/EU "elektroodpady"

Stanovisko Svazu průmyslu ČR k návrhu změny zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, ve věci transpozice směrnice 2012/19/EU.

 (Připomínky Českomoravská elektrotechnická asociace a RETELA, s.r.o.):

Zásadní připomínky:

A. §38 bod 5 se mění takto:

(5) Poslední prodejce je povinen při prodeji výrobků, na které se vztahuje povinnost zpětného odběru, informovat konečného uživatele o způsobu zajištění zpětného odběru těchto použitých výrobků. V případě, že tak neučiní, je povinen tyto použité výrobky odebírat přímo v provozovně, a to bez nároku na úplatu od konečného uživatele, po celou provozní dobu a bez vázání odebrání použitých výrobků určených ke zpětnému odběru na nákup zboží.

Zdůvodnění:

Ponechání poslední věty by bylo v rozporu s ustanovením §37k bod (4)a.

 B. Čl. II bod 2 v Přechodných ustanoveních se mění takto:
 
2. Řízení ve věci zápisu do Seznamu výrobců elektrozařízení podle § 37i zákona č. 185/2001 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, která nebyla pravomocně skončena do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, týkají-li se zajištění financování nakládání s elektrozařízeními pocházejícími z domácností a uvedenými na trh do dne 13. srpna 2005 nebo je-li navrhovatelem osoba usazená v jiném státě než v České republice, se dnem nabytí účinnosti tohoto zákona zastavují. Ostatní řízení ve věci zápisu do Seznamu výrobců elektrozařízení, která nebyla pravomocně skončena do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se dokončí podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li řízení ve věci zápisu do Seznamu výrobců elektrozařízení pro zajišťování financování nakládání s elektrozařízeními pocházejícími z domácností a uvedenými na trh do dne 13. srpna 2005 zastaveno podle věty první, jsou Právnické osoby podle § 37h odst. 1 písm. c) zákona č. 185/2001 Sb., které podaly návrh na zápis přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jsou oprávněny zajišťovat financování nakládání s elektrozařízeními pocházejícími z domácností a uvedenými na trh do dne 13. srpna 2005 v rozsahu podaného návrhu na zápis po dobu 1 roku od nabytí účinnosti tohoto zákona.
 
Zdůvodnění:

Situace v oblasti financování nakládání s elektrozařízeními pocházejícími z domácností a uvedenými na trh do dne 13. srpna 2005 je od prvopočátků předmětem řady soudních sporů, z nichž některé již byly uzavřeny a jiné nikoli. V roce 2014 má být zahájeno společné (obnovené) správní řízení pro skupinu č. 3 a nelze (do doby vydání zákona o výrobcích s ukončenou životností) vyloučit další řízení. Vzhledem ke známým závěrům již ukončených soudních řízení, vzhledem ke stanoviskům ÚOHS, která jsou brána v potaz při přípravě nové legislativy a v neposlední řadě s přihlédnutím k tomu, že v praxi nelze tzv. historická EEZ rozlišovat (a příspěvky na jejich financování nelze od 13.8.213 uvádět odděleně), považujeme za nezbytné zajistit uvedené financování jak uvedeno výše.
 

(Připomínky Asociace spotřební elektroniky):

Zásadní připomínky

1. Vymezení působnosti zákona jen na určitá elektrozařízení uvedená v příloze.  Navržené ustanovení § 37f odst. 2 písm. b) je v rozporu s čl. 2 odst. 1 písm. b) směrnice 2012/19/EU, o odpadních elektrických a elektronických zařízeních (OEEZ) – dále jen „směrnice“. Ta je po 15. 8. 2018 postavena na principu tzv. otevřené působnosti, tj. vztahuje se na všechna zařízení splňující definici elektrozařízení (s výslovnými výjimkami podle čl. 2 odst. 3 a 4 směrnice), nikoliv jen na ta, která jsou uvedena v seznamu. 

           
Uvedené jasně plyne z rozdílu mezi formulacemi obou písmen v čl. 2 odst. 1 směrnice a z textu „ Tato směrnice se použije na elektrická a elektronická zařízení (dále jen "EEZ") takto…od 15. srpna 2018, s výhradou odstavců 3 a 4, na všechna EEZ. Všechna EEZ se zařadí do kategorií uvedených v příloze III. Příloha IV obsahuje nevyčerpávající seznam EEZ spadajících do kategorií uvedených v příloze III (otevřená oblast působnosti). “ 

2. V § 37f odst. 5 se za slova „ v příloze č. 7 části I k tomuto zákonu“ vloží čárka.

3. Definice výrobce elektrozařízení [§ 37g písm. e)]. V důsledku nové definice pojmu zcela vypadnou z okruhu povinných osob zahraniční dovozci elektrozařízení, kteří nejsou v České republice usazeni a kteří neprodávají EEZ prostřednictvím prostředků komunikace na dálku. Tito zahraniční dovozci nebudou výrobci podle § 37g písm. e), zároveň ale výrobcem ve smyslu zákona nebude ani jejich tuzemský odběratel (ten totiž nebude EEZ uvádět na trh ve smyslu zákonné definice). Existuje významné riziko, že povinnosti k elektrozařízením dovozeným do České republiky těmito zahraničními výrobci nebudou vůbec plněny. 

          
Navrhujeme proto, aby výrobcem elektrozařízení byl i zahraniční výrobce, který uvádí na trh v České republice elektrozařízení, a své povinnosti byl povinen plnit prostřednictvím zplnomocněného zástupce. 

4. Evidence výrobků - v nově navrženém ustanovení § 37h odst. 3 se vypouštějí slova „ v rozsahu stanoveném prováděcím právním předpisem“ a na závěr se vkládá text: 

 „Při vedení této evidence je výrobce povinen odděleně uvádět elektrozařízení pocházející z domácností a použitá elektrozařízení nepocházející z domácností. Výrobce elektrozařízení a v případě podle § 37h odst. 1 písm. c) příslušná právnická osoba jsou v každém kalendářním roce povinni zajistit prostřednictvím auditora ověření správnosti a úplnosti vedení evidence vedené podle tohoto odstavce a vypracování zprávy o tomto ověření; zprávu o ověření jsou povinni ministerstvu písemně doložit vždy nejpozději do šesti měsíců od skončení ověřovaného období. Podrobnosti a rozsah vedení evidence stanoví ministerstvo prováděcím právním předpisem.“

Jestliže má být o nakládání se zpětně odebranými elektrozařízeními vedena evidence (§ 37h odst. 3), je nutné pracovat s věrohodnými údaji odpovídajícími skutečnosti. Navrhuje se proto do § 37h vložit povinnost výrobce zajistit, aby auditor podle zvláštního předpisu ověřil správnost a úplnost evidence a údajů, na jejichž základě výrobce dokládá splnění svých povinností, zejména množství EEZ uvedených v jednotlivých letech na trh, množství zpětně odebraných EEZ a množství EEZ opětovně použitých a využitých, včetně doložení požadavků podle § 37m zákona o odpadech.

5. K bodu 10 (§ 37i odst. 1) – povinnost podat návrh prostřednictvím zplnomocněného zástupce je nutné rozšířit i na ty výrobce, kteří uvádějí elektrozařízení na trh v ČR, ačkoliv zde nejsou usazeni, neboť jinak nebude nová legislativa vůbec postihovat elektrozařízení, která sem doveze zahraniční subjekt (s ohledem na definici uvedení na trh dle zákona). Viz též připomínku č. 3 k definici výrobce elektrozařízení výše.

 6. K bodu 11 (§ 37i odst. 2) – Poslední věta odstavce 2 („ Výrobce není povinen podat návrh na zápis do Seznamu, jestliže jeho povinnosti plní zplnomocněný zástupce podle § 37q odst. 2, který je v Seznamu zapsán. “) se vypouští.

I když je zplnomocněný zástupce v Seznamu zapsán, je nutné, aby za výrobce podal návrh na zápis a docílil mj. zápisu údajů o zahraničním výrobci podle navrženého znění § 37i odstavce 3 písm. c).

          
7. Bod 13 (§ 37i odst. 5) – provádění změn v Seznamu výrobců elektrozařízení všemi zapsanými výrobci (§ 37i odst. 4) bez vlivu MŽP.  Navrhujeme toto ustanovení vypustit bez náhrady.

Nelze souhlasit s tím, že výrobci elektrozařízení budou provádět sami změny v Seznamu výrobců elektrozařízení, včetně např. změny zápisu způsobu zajišťování financování nakládání s elektrozařízením a elektroodpadem. Hrozí riziko, že zápisy v Seznamu výrobců elektrozařízení zcela ztratí svoji vypovídacíschopnost a MŽP nebude s to v reálním čase ověřovat změny, které budou výrobci provádět ad hoc. Nelze opomenout, že se navržené ustanovení má vztahovat i na provádění změn zápisů osob podle § 37h odst. 1 písm. c) zákona o odpadech (tedy kolektivních systémů). Jestliže má být zápis do Seznamu prováděn rozhodnutím, stejným způsobem by měly být řešeny i změny zápisů.

Poněkud nesmyslně by podle předloženého návrhu výrobce naopak nemohl jednostranně měnit údaje o svém sídle, o změně obchodní firmy apod. 

Pokud ale MŽP chce posuzovat zapisované údaje podle odstavce 3, a následně by měla být výrobcům poskytnuta možnost je samostatně měnit, ztrácí celý institut posuzování návrhu na zápis smysl. Bylo by naivní spoléhat na to, že MŽP ve všech případech stihne zareagovat ve lhůtě 30 dnů – a pokud zareagovat nestihne, bude např. zcela nelegální postup při plnění povinností ze zákona „potvrzený“, což je z hlediska principů právního státu a cílů sledovaných zákonem o odpadech nepřípustné.

8. K bodu 19 - § 37j odst. 3. Ustanovení je zjevně legislativně technicky nedořešeno, a mj. budí dojem, že ten, kdo v rámci své podnikatelské činnosti prodává elektrozařízení nepocházející od výrobců zapsaných v Seznamu podle § 37i, nese odpovědnost výrobce za plnění jeho povinností i tehdy, je-li zahraniční výrobce zapsán prostřednictvím zplnomocněného zástupce. 

 Navrhuje se proto následující formulace § 37j odstavce 3: 
 „Ten, kdo v rámci své podnikatelské činnosti prodává elektrozařízení  nepocházející od výrobců zapsaných v Seznamu podle § 37i přímo či prostřednictvím zplnomocněného zástupce, nese odpovědnost výrobce za plnění jeho povinností stanovených v tomto dílu zákona. “ 

 9. K bodu 20, § 37k odst. 5 - předávání zpětně odebraných EEZ

 Ustanovení § 37k odst. 5 zní: 

 „ Zbavit se elektrozařízení pocházejícího z domácností nebo elektroodpadu smí jeho držitel jen jeho předáním: 

 a) na místo zpětného odběru nebo místo odděleného sběru vytvořené výrobcem; 

 b) poslednímu prodejci podle odstavce 4; 

 c) zpracovateli podle § 37l v rámci systému vytvořeného výrobcem, není-li elektrozařízení jako celek opětovně použito. 

 Zpětně odebraná elektrozařízení a odděleně sebraný elektroodpad musí být předány pouze zpracovateli podle
 § 37l v rámci systému vytvořeného výrobcem, není-li elektrozařízení jako celek opětovně použito. Jiné osoby než uvedené ve větě první a druhé nejsou oprávněny elektrozařízení pocházející z domácností a elektroodpad přebírat. Tím není dotčena možnost předávat elektrozařízení ke zpracování prostřednictvím právnické osoby podle § 37h odst. 1 písm. c). “
Původně navržené ustanovení chybně nepřipouští možnost, aby např. elektrozařízení z míst zpětného odběru či od posledních prodejců bylo ke zpracování předáváno prostřednictvím provozovatelů kolektivních systémů – proto je nutné doplnit větu „ Tím není dotčena možnost předávat elektrozařízení ke zpracování prostřednictvím právnické osoby podle § 37h odst. 1 písm. c). “

Pakliže by tato možnost scházela, poslední prodejci sice odeberou použité elektrozařízení od konečných uživatelů podle odstavce 4, následně ale mohou mít problém s dalším předáním takto odebraných elektrozařízení ke zpracování. Problémy mohou vznikat zejména menším prodejcům.

Klíčové je ale především umožnit plnit elektroodpadové povinnosti těm osobám, kterým je směrnice a zákon ukládá, tedy výrobcům elektrozařízení. Jedině ti pak nesou odpovědnost za to, že bude elektrozařízení odebráno a že bude recyklováno v souladu s požadavky zákona a směrnice (i povinnost podle § 37m odst. 3 je uložena výrobcům!).

Jestliže mají výrobci elektrozařízení plnit přísné požadavky stanovené zákonem o odpadech (včetně kvót na zajištění zpětného odběru, jež zavádí směrnice – viz níže), je nutné, aby jim právní úprava splnění těchto povinností umožnila. Klíčové je, aby zpětně odebraná elektrozařízení končila v systémech organizovaných a financovaných výrobci, jinak by splnění kvót mohlo být zcela nereálné.

10. Místa zpětného odběru a odděleného sběru  

 V § 37k se za odstavec 5 vkládá nový odstavec 6, který zní:

  „(6) Výrobce je povinen:

 a) zřídit minimálně jedno místo zpětného odběru v každé obci, městském obvodě nebo městské části s počtem více než 2.000 obyvatel, kde se nachází prodejna elektrozařízení nebo v nichž jsou elektrozařízení, která uvádí na trh, dodávána konečnému uživateli při prodeji prostřednictvím prostředků komunikace na dálku. Počet obyvatel se posuzuje na základě bilance počtu obyvatel České republiky zpracované Českým statistickým úřadem k 1. lednu kalendářního roku. Za místo zpětného odběru pro účely tohoto ustanovení se nepovažuje místo dodávky výrobku u konečného uživatele. Ke splnění této povinnosti může výrobce na základě písemné dohody s obcí využít systém sběru a třídění komunálních odpadů stanovený touto obcí, a to i v rámci mobilního svozu nebezpečného odpadu podle § 17 odst. 3.

 b) uzavřít smlouvu o využití systému sběru a třídění komunálních odpadů stanovených obcí s každou obcí, která o její uzavření projeví zájem a ve které  jsou elektrozařízení, která uvádí na trh, prodávána, za podmínek obdobných jako s ostatními obcemi,

 c) zřídit na vlastní náklady za podmínek obdobných jako s ostatními posledními prodejci místo zpětného odběru v každém prodejním místě posledního prodejce elektrozařízení kde jsou elektrozařízení uváděná výrobcem na trh prodávána a kde velikost prodejní plochy určené k prodeji elektrozařízení je alespoň 400 m2.“

 Dosavadní odstavce 6 – 8 se označují jako 7 – 9.

Navrhuje se detailněji upravit povinnosti výrobců elektrozařízení při zajišťování zpětného odběru a odděleného sběru, tak aby byla vytvořena síť míst zpětného odběru, která zajistí splnění náročných požadavků směrnice (zejména podle čl. 7 směrnice – viz níže).

11. Povinnost dosáhnout minimální míry zpětného odběru podle směrnice 

 V § 37k se za odstavec 6 vkládá nový odstavec 7, který zní: 

 „(7) Výrobce je počínaje kalendářním rokem 2016 povinen v každém kalendářním roce zajistit zpětný odběr elektrozařízení a oddělený sběr v rozsahu stanoveném pro jednotlivé skupiny elektrozařízení, které uvádí na trh či se z jiného důvodu pokládá za jejich výrobce podle tohoto zákona, přílohou č. 15 k tomuto zákonu; tuto skutečnost je povinen ministerstvu doložit vždy do 31. března následujícího kalendářního roku spolu s roční zprávou podle § 37h odst. 2. Požadované minimální množství zpětně odebraných elektrozařízení a odděleně sebraného elektroodpadu se pro daný kalendářní rok vyjádří tak, že se celková hmotnost zpětně odebraných elektrozařízení a odděleně sebraného elektroodpadu v uvedeném kalendářním roce porovná s celkovou průměrnou hmotností elektrozařízení, které výrobce elektrozařízení uvedl na trh či se  z jiného důvodu pokládá za jejich výrobce podle tohoto zákona v uvedeném kalendářním roce a v předchozích dvou kalendářních letech.“

Dosavadní odstavce 7 – 9 se označují jako 8 – 10.

Návrh novely neimplementuje čl. 7 směrnice, dle kterého zajistí každý členský stát, aby byla uplatňována zásada odpovědnosti výrobce a aby na tomto základě byla každoročně dosažena minimální úroveň sběru.  

Od roku 2016 činí tato minimální úroveň sběru 45%, počítáno na základě celkové hmotnosti EEZ sebraných v daném roce (vyjádřeno jako procentní podíl průměrné roční hmotnosti EEZ uvedených na trh v uvedeném členském státě v předchozích třech letech). Členské státy jsou povinny zajistit, aby se objem zpětně odebraných EEZ v období od roku 2016 do roku 2019 postupně zvyšoval, dokud není dosaženo požadované úrovně sběru. Od roku 2019 činí minimální úroveň sběru, které má být každoročně dosaženo, buď 65% průměrné hmotnosti EEZ uvedených na trh v předchozích třech letech v dotčeném členském státě, anebo 85% hmotnosti produkce EEZ na území tohoto členského státu. Bez implementace tohoto ustanovení nesplní novela účel, kvůli kterému byla připravena.

Konkrétní výši kvót pro jednotlivé roky pro jednotlivé skupiny elektrozařízení, včetně určení minimálního podílu elektrozařízení zpětně odebraných z domácností, by mělo navrhnout Ministerstvo životního prostředí (tak, aby bylo dosaženo minimálně kvót daných směrnicí) a vtělit jej do přílohy č. 15 k zákonu. 

12. K bodu 31 (§ 37n odst. 6) – refundace příspěvků  

 Nově navržený odstavec 6 v § 37n zní: 

 „ (6) Právnická osoba podle § 37h odst. 1 písm. c) v případě, že se elektrozařízení prokazatelně nestane na území České republiky odpadem, vrátí peněžní prostředky obdržené na zajištění nakládání s elektrozařízením pocházejícím z domácností osobě, která prokáže, že elektrozařízení po uvedení na trh v České republice vyvezla nebo dodala do jiného členského státu Evropské unie, a která tento svůj nárok uplatní nejpozději do jednoho roku od okamžiku, kdy byly tyto prostředky uhrazeny. Právnická osoba podle § 37h odst. 1 písm. c) je před vrácením prostředků oprávněna požadovat provedení ověření nároku žadatele na vrácení peněžních prostředků na náklady tohoto žadatele, a to i prostřednictvím jí zvoleného auditora podle zvláštního právního předpisu. Není-li žadatelem o vrácení prostředků výrobce, může právnická osoba podle § 37h odst. 1 písm. c) vyžadovat doložení souhlasu výrobce s vrácením těchto peněžních prostředků. Právnická osoba podle § 37h odst. 1 písm. c) a žadatel o vrácení peněžních prostředků jsou povinni uzavřít smlouvu, ve které upraví minimálně podmínky vrácení těchto prostředků, způsob a podmínky ověření žádosti o vrácení a výši nákladů na toto ověření. “

Tzv. refundace příspěvků přinášejí významné riziko, že jejich prostřednictvím budou z kolektivních systémů tunelovány prostředky vybrané na zajištění zpětného odběru a recyklace. Zároveň se jedná o poměrně administrativně náročný proces. Navrhuje se proto jednak omezit nejdéle roční lhůtou možnost požadovat vrácení příspěvků (ale lze zvažovat i lhůtu kratší), jednak umožnit provozovateli systému vyžadovat kontrolu před tím, než prostředky vrátí.

Nelze totiž opomenout to, že mezi vývozcem elektrozařízení a provozovatelem systému nemusí existovat žádný smluvní vztah, na jehož podkladě by si provozovatel systému mohl vyžádat kontrolu oprávněnosti požadavku vývozce. Provozovatel kolektivního systému je přitom subjektem soukromého práva, nejedná se o správní orgán, kterému by příslušela oprávnění provádět kontrolu podle zvláštních právních předpisů apod. 

 Náklady na kontroly oprávněnosti refundací, které je nutné s péčí řádného hospodáře provádět, pak logicky nemohou jít k tíži ostatních příspěvků vybraných na zajištění zpětného odběru a recyklace, měl by je proto nést ten, kdo je vyvolal, tj. vývozce elektrozařízení.

Klíčové je pak to, aby mezi provozovatelem kolektivního systému a žadatelem o vrácení peněžních prostředků byla uzavřena smlouva, která jednak upraví podmínky tzv. refundace včetně ověřování oprávněnosti požadavku na refundaci, jednak bude představovat právní důvod pro vrácení prostředků.

13. K bodu 32 (§ 37o odst. 3) – uzavření dohody mezi výrobcem a konečným uživatelem jiným než
       domácnost

V nově vkládaném odstavci 3 v prvé větě část za středníkem zní „ ostatní ustanovení tohoto dílu zákona, včetně odpovědnosti výrobce za zajištění odděleného sběru, zpracování, využití a odstranění elektroodpadu, zůstávají takovou dohodou nedotčena. “ a v druhé větě se za slova „podle věty první“ vkládají slova „ stranách dohody“.

Předložený návrh dostatečně nereflektuje ustanovení čl. 13 odst. 2 směrnice, zejména ten aspekt, že nesmí dojít k narušení principu odpovědnosti výrobce za splnění tzv. elektroodpadových povinností, bez ohledu na případnou odlišnou dohodu s konečným uživatelem, který není domácností.

Vedle toho je namístě do informace obsažené v roční zprávě doplnit údaj o stranách dohody, tedy zejména o konkrétním uživateli, s nímž byla dohoda uzavřena. Postrádá smyslu, aby byla podávána informace o „základních dohodnutých podmínkách financování“, aniž by bylo zřejmé, s kým byly tyto základní podmínky dohodnuty.

 14. K bodu 33 (§ 37o odst. 5) – refundace příspěvků.  

 Nově navržený odstavec 5 v § 37o zní:

 „ (6) Právnická osoba podle § 37h odst. 1 písm. c) v případě, že se elektrozařízení prokazatelně nestane na území České republiky odpadem, vrátí peněžní prostředky obdržené na zajištění nakládání s elektroodpadem osobě, která prokáže, že elektrozařízení po uvedení na trh v České republice vyvezla nebo dodala do jiného členského státu Evropské unie, a která tento svůj nárok uplatní nejpozději do jednoho roku od okamžiku, kdy byly tyto prostředky uhrazeny. Právnická osoba podle § 37h odst. 1 písm. c) je před vrácením prostředků oprávněna požadovat provedení ověření nároku žadatele na vrácení peněžních prostředků na náklady tohoto žadatele, a to i prostřednictvím jí zvoleného auditora podle zvláštního právního předpisu. Není-li žadatelem o vrácení prostředků výrobce, může právnická osoba podle § 37h odst. 1 písm. c) vyžadovat doložení souhlasu výrobce s vrácením těchto peněžních prostředků. Právnická osoba podle § 37h odst. 1 písm. c) a žadatel o vrácení peněžních prostředků jsou povinni uzavřít smlouvu, ve které upraví minimálně podmínky vrácení těchto prostředků, způsob a podmínky ověření žádosti o vrácení a výši nákladů na toto ověření. “

Ohledně odůvodnění odkazujeme na komentář k bodu 31 návrhu novely zákona.

15. K čl. II – přechodná ustanovení  

 Poslední věta čl. II odstavce 2 zní:

 „ Bylo-li řízení ve věci zápisu do Seznamu výrobců elektrozařízení pro zajišťování financování nakládání s elektrozařízeními pocházejícími z domácností a uvedenými na trh do dne 13. srpna 2005 zastaveno podle věty první, jsou právnické osoby podle § 37h odst. 1 písm. c) zákona č. 185/2001 Sb., které podaly návrh na zápis nejpozději dne 31. 12. 2013, oprávněny zajišťovat financování nakládání s elektrozařízeními pocházejícími z domácností a uvedenými na trh do dne 13. srpna 2005 v rozsahu podaného návrhu na zápis po dobu 3 let od nabytí účinnosti tohoto zákona. “

Původně navržené znění umožňovalo, aby jako kolektivní systém působily osoby, které by podaly i jen jeden den před publikací novely ve Sbírce zákonů návrh na zápis, a to i návrh zcela nesmyslný. Přitom takové návrhy lze již řešit postupem podle novely. Omezení datem 31. 12. 2013 vylučuje účelovost podávání návrhů.

 Navržená jednoroční lhůta je přitom příliš krátká, i s ohledem na předchozí zkušenosti se správním řízením o zápisech do Seznamu. Navrhuje se proto její prodloužení.

V Praze 6. ledna 2014