Rizika digitálních daní a možná řešení

Evropská komise představila letos v březnu dva legislativní návrhy, které představují návrh prozatímní (krátkodobé) daně týkající se digitálních činností (Digital Service Tax) a následné dlouhodobé řešení pravidel zdanění příjmů právnických osob, aby byly zohledněny příjmy z digitálních aktivit. Nyní se diskutuje možná finální podoba přístupu EU k problematice digitálních daní. SP ČR se této problematice intenzivně věnuje. Pozice SP ČR k digitálnímu zdanění z května 2018 je zde.

Shrnutí dvou návrhů komise

Komise vymezila pro krátkodobé řešení zdanění prodeje reklamy na internetu, příjmy z digitálních zprostředkovatelských aktivit, příjmy z prodeje dat získaných od uživatelů. Příjmy z daní by vybíraly ty členské státy, kde se uživatelé nacházejí, a týkaly by se společností s celkovým minimálním ročním celosvětovým příjmem ve výši 750 milionů eur a zároveň příjmy v EU ve výši 50 milionů eur. Navrhovaná sazba je na úrovni 3 % z příjmů, byť v diskuzi jsou i jiné sazby.

Cílem dlouhodobého řešení je problém daňové „nepřítomnosti“ moderních digitálních firem stanovením, kdy bude firma muset založit tzv. stálou virtuální provozovnu, a to tedy za podmínek splnění alespoň jednoho z kritérií: roční příjmy v členském státě přesahují 7 milionů eur; má zde za jedno daňové období více než 100 000 uživatelů; za daňové období uzavřela s uživateli z řad podniků více než 3 000 obchodních smluv na poskytování digitálních služeb. Cílem je také změnit způsob, jak dělit zisky mezi státy, např. více v závislosti na tom, kde uživatel fyzicky služeb využívá. Dlouhodobé řešení by se mělo napojit na snahu využívat konsolidovaného základu daně z příjmů právnických osob (CCCTB, Common Consolidated Corporate Tax Base), což je ale projekt, jehož finální podoba není definitivně stanovena a odsouhlasena.

Oproti formálnímu řazení obou řešení (Komise vždy nejdříve zmiňuje dlouhodobé řešení a poté krátkodobé řešení v podobě digitální daně) je z pohledu SP ČR rozhodně na prioritním místě upozornit na negativa především krátkodobého řešení, tedy zavedení digitální daně, přičemž dlouhodobé řešení patří mezi témata, o kterých chceme dále diskutovat, analyzovat a hledat ekonomicky schůdnou a co nejméně zatěžující formu.

Obtížné vymezení

Chápeme snahu daňový systém přizpůsobit novým trendům, mezi něž patří digitalizace. Na druhou stranu z našeho pohledu jsou digitální aktivity lidskou aktivitou, se kterou již stávající daňový systém počítá. Vývoj v digitální oblasti je někdy rychlejší, než jsou reakce klasického daňového systému. Obáváme se snah, které by do dynamické oblasti vnesly další rigiditu a strnulost. Problém vidíme hned na začátku ve vymezení této oblasti – co jsou přesně digitální aktivity vymezené v rámci krátkodobého řešení (tedy např. zdanění příjmů z prodeje reklamy na internetu, zdanění příjmu z digitálních zprostředkovatelských aktivit, viz výše) a jestli takto budou vypadat i za dva nebo za tři roky. Klasické digitální aktivity, na něž cílí zdanění, mají řadu příbuzných aktivit a řadu aktivit na pomezí Komisí vymezené definice, problém také je, že mezi subjekty v digitální oblasti existuje řada složitých vztahů, a to např. mezi uživateli, poskytovateli, zákazníky. Pomyslné klubko vztahů je tedy složitější než jen například provozovatel sociální sítě a uživatelé této sítě a v budoucnu může daň dosáhnout na mnoho dalších oborů.

Průřezová oblast

Digitální ekonomika prostupuje všemi oblastmi ekonomiky a všemi sektory. Zvolená daň problém komplexnosti digitálních aktivit neřeší, pouze selektivně zatíží jednu vybranou část digitální oblasti. Digitální technologie jsou z podstaty věci využitelné kdekoliv na světě bez ohledu, kde jejich autor fyzicky sídlí – to je podstata problému a s tím je nutné pracovat systematicky, nikoliv selektivně uvalit daň, kterou možná digitální technologie umožní obejít. Lépe než „danit“ by bylo začít úpravou obecných daňových pravidel na co nejširší, ideálně globální, úrovni.

Klíčovou otázkou, kterou by si EU měla položit při úvahách o zdanění, je, proč země EU nejsou skutečným lídrem v této oblasti. Proč též evropské firmy naopak více netěží z toho, že daňové a právně sídlí v EU a poskytují služby do zbytku světa? V EU je sice bujné podhoubí startu-upů, malých a středních podniků v digitálních oblasti, které jsou často úspěšné ve své úzké profilaci na konkrétní sektory. Mezi globálně působícími firmami, které by poskytovaly více než několik specifických a izolovaných služeb či produktů, těch evropských příliš není. Nepovažujeme proto také za vhodné, abychom potenciální firmy, které se přehoupnou přes „hranici“ pro uvalení digitální daně, okamžitě a automaticky zatížily touto povinností.

Prahové hodnoty

Jak nastínil předchozí odstavec, problematické je tedy i vymezení prahových hodnot (tj. u krátkodobého řešení, tedy u daně z digitálních služeb, budou zdanění podléhat firmy s celosvětovými příjmy 750 mil. eur a příjmy v EU nad 50 mil. eur, jak je uvedeno na začátku článku), neboť racionálně předpokládáme, že digitální aktivitou bude v krátké budoucnosti stále více aktivit a objem prostředků v této oblasti se bude stále zvyšovat a zdanění bude v EU podléhat stále více firem.

Předpokládáme, že z EU možná nebudou pocházet dva či tři přední globální hráči, byť i velké digitální firmy v EU sídlí, ale patrně tu bude vznikat řada menších specializovaných firem, které budou mít úzce profilované služby. Pokud se některá evropská digitální firma vymaní a vyroste, zákonitě narazí na práh digitálních daní, což může do určité míry ovlivňovat i chování firem.

Zákazníci digitálních firem jsou průmysl a podniky

Nyní diskutujeme mimo jiné o zdanění služeb, které přispívají firmám ke zvyšování jejich efektivity. Právě digitální služby, které na špičkové úrovni poskytují mimoevropské firmy, využívá evropské podnikatelské prostředí a část produktivity evropských firem je dána právě využíváním nepřeberného množství digitálních služeb. Zdanění tak evropskému byznysu zdraží vstupy.

Otázkou též je, proč evropské firmy zatěžovat daní, když již všechny ostatní daně (daně z příjmů, DPH, odvody) zaplatí v EU. Unie se snaží budovat jednotný digitální trh (Digital Single Market) a zavedení digitálních daní je v daňové oblasti nejviditelnějším příspěvkem k tomuto projektu. Nemyslíme si, že právě toto daňové opatření patří k těm stimulujícím.

Možná řešení

Výše uvedené argumenty a kritiku předložených řešení, především toho krátkodobého, chceme doplnit také pozitivními návrhy, tedy ukázkou postupu, který by byl pro podnikatelskou sféru přijatelný.

V první řadě musíme hledat širší, nejenom evropský, konsenzus, který by ukázal možnosti, jak danit moderní ekonomiku. Samozřejmě, nejhorší variantou by byly izolované pokusy o zavedení národních verzí zdanění. Optimální by bylo řešení na úrovni OECD, aby se na této platformě států našlo realizovatelné řešení, které by nedusilo dynamicky se rozvíjející obor.

Rozhodně doporučujeme nepřijímat dočasná řešení, která dle řady předpovědí mohou negativní vliv na konkurenceschopnost a na rozvoj moderních forem podnikání.



 

Vladimír Štípek
/
kategorie Z hospodářské politiky
zpět