Změny v posuzování souběhu funkcí?

Ústavní soud vydal nález k souběhu funkcí.

                   Změny v posuzování souběhu funkcí?

Dne 22.9.2016 vydal Ústavní soud nález sp.zn. I. ÚS 190/15 k souběhu funkcí, tedy výkonu obchodního vedení společnosti jednou osobou souběžně v pracovním poměru a dle smlouvy o výkonu funkce, který bude mít dopad na dosavadní posuzování souběhu funkcí soudy.

Do konce roku 2011byl souběh funkcí na základě rozsudků Nejvyššího soudu považován za nepřípustnýa pracovní smlouvy byly označovány za absolutně neplatné. Platný souběh funkcí byl možný pouze v případě naprosto odlišných činností statutárního orgánu a vedoucího zaměstnance společnosti (dnešní terminologií obchodní korporace). 

Od 1. 1. 2012 byla situace vyřešena vložením § 66d do obchodního zákoníku, který umožnil delegovat obchodní vedení z funkce statutárního orgánu a vykonávat je na základě souběžného pracovního poměru, a to i stejnou osobou, při zachování podmínek tam stanovených.
Nový zákon o obchodních korporacích ani občanský zákoník neobsahují žádné ustanovení, které by odpovídalo úpravě podle obchodního zákoníku. Podle odborníků tak není jednoznačně určeno, zda je souběh možný či nikoli. Dle názoru odborné veřejnosti a stanovisek soudců Nejvyššího soudu prezentovaných na seminářích a konferencích lze přes prohlášení autorů právní úpravy, že „co není zakázáno, je dovoleno“, dovodit, že souběh je zakázán a stávající pracovní smlouvy budou posuzovány jako neplatné.
K tomuto názoru se přiklonilo i ministerstvo spravedlnosti, které definitivně potvrdilo, že souběh funkcí je od roku 2014 nepřípustný.

Tuto situaci, ale aktuální nález Ústavního soudu velmi zpochybňuje. I když se týká právní úpravy před rokem 2012, měl by obstát i dle současné.

Ústavní soud ve své argumentaci uvádí, proč posuzuje souběh funkcí odlišně od Nejvyššího soudu: 

• platí základní zásada soukromého práva, vyjádřená v článku 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dle které může každý činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá – tedy smlouva se má primárně posuzovat jako platná
  
  
• souběh funkcí nebyl nikdy výslovně v žádném zákoně zakázán a tento zákaz byl vytvořen judikaturou. Obecné soudy musí tedy předložit argumenty k tomu, aby jeho nepřípustnost a tím způsobenou neplatnost souběžných pracovních smluv dovodily.

Ústavní soud nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu, že pod režim zákoníku práce spadá výlučně závislá práce a dovodil, že z pracovněprávního pohledu není žádný důvod, proč by člen statutárního orgánu nemohl vykonávat svou činnost nebo její část na základě smlouvy podřízené režimu zákoníku práce.
Pokud jde o argumentaci Nejvyššího soudu při odůvodňování nepřijatelnosti souběhu funkcí bez jakéhokoliv bližšího vysvětlení pouze odkazem na neslučitelnou povahu obchodních korporací a funkce člena statutárního orgánu, Ústavní soud konstatuje, že považuje obecný odkaz na povahu obchodních korporací za naprosto nedostačující. 
Výše popsaný nález nelze vnímat tak, že Ústavní soud má bez dalšího za to, že souběh funkcí je zcela přípustný, jen považuje používanou argumentaci Nejvyššího soudu za nesprávnou.

Nejvyšší soud se bude muset s tímto nálezem Ústavního soudu v dalších rozhodnutích vypořádat, tedy, buď novou argumentací potvrdit svůj názor o nepřípustnosti souběhu funkcí nebo naopak opustit svou dosavadní judikaturu a souběh připustit.

                                                                                                                                       JUDr. Jitka Hlaváčková
                                                                                                                                      sekce zaměstnavatelská