SP ČR nesouhlasí se zavedením povinného zastoupení advokátem i pro právnické osoby

V Části 1 Hlava II Díl 5 bod 28 se navrhuje zavést tzv. advokátský spor, tedy povinnost, aby i společnost při vedení soudního sporu byla povinně zastoupena advokátem, a to již od stádia upomínky.

Výhrady k návrhu zavedení advokátského sporu:

Zavedení povinného zastoupení advokátem v rozsahu, jak je navrhováno v bodě 28. věcného záměru , není v souladu se zásadou procesní ekonomie, která usiluje o co největší rychlost řízení a co nejnižší náklady. Dle našich dlouhodobých zkušeností povinné zastoupení advokátem nepovede k proklamovaným cílům, tj. k urychlení řízení a dosažení soudního rozhodnutí s přiměřenými náklady.

Zastoupení advokátem by mělo být zachováno jako možnost, nikoliv jako povinnost. Pouze ve výjimečných, zákonem stanovených, případech by se mělo jednat o povinné zastoupení (např. v dovolacím řízení, avšak se zachováním stávajících výjimek – viz níže).

Koncepce povinného zastoupení advokátem není přínosem pro osoby fyzické, ani osoby právnické. Argumentace uvedená níže bude vedena z pohledu obchodních společností (dále jen „společnosti“), které mají bohaté zkušenosti s civilním řízením a se zastupováním ze strany advokátů.

Odůvodnění výhrad k návrhu:

Řada společností si v průběhu let vytvořila vlastní právní oddělení s vysokoškolsky vzdělanými zaměstnanci v oboru právo (jsou často advokáty), kteří se specializují na řízení před soudy. K tomuto kroku přistoupily i proto, že z ekonomického hlediska je neúnosné využívat výhradně externích právních služeb. Interní právníci disponují detailní znalostí svého zaměstnavatele a jsou schopni hájit jeho zájmy mnohdy lépe a rychleji než externí právníci (advokáti), kteří tyto interní znalosti logicky postrádají. Pokud by došlo k přijetí návrhu povinného zastoupení advokátem, pak budou tyto společnosti nuceny vynakládat značné finanční prostředky i v situacích, kdy si jsou schopny zajistit procesní obranu za mnohem nižší náklady. Případný „přísudek“ je většinou pouhým zlomkem vynaložených nákladů na advokáty.

Společnosti bezpochyby budou nadále využívat služeb advokátů/advokátních kanceláří, se kterými mají dlouhodobě dobré zkušenosti a které poskytují právní služby na vysoké úrovni. Nicméně společnosti musí postupovat s péčí řádného hospodáře a v „méně důležitých sporech“ (např. s nižším finančním plněním) by docházelo k tomu, že i přes úspěch v soudním sporu by společnosti vynakládaly vyšší částky na právní zastoupení, než kterých se domůžou u soudu (jak uvedeno v předchozí odrážce). Bezpochyby by docházelo k tomu, že by společnosti důkladně zvažovaly, zda se budou domáhat svých práv soudní cestou, nebo zda raději dlužné částky či jiná práva tzv. nebudou vymáhat soudně. Potažmo by návrhem na povinné zastoupení mohlo dojít k porušení práva na spravedlivý proces, resp. práva na přístup k soudu dle čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Povinné zastoupení advokátem může být překážkou pro řadu účastníků sporu, především pro fyzické osoby (např. na straně žalující). Ti si až v průběhu sporu mohou uvědomit, že stávající advokát je pro ně příliš drahý, nebo se spor v průběhu doby stal natolik nákladným, že už na další služby nebudou mít finanční prostředky a tyto fyzické osoby budou požadovat přerušení řízení s tím, že si musejí najít levnějšího advokáta atp. A mohou soudy odepřít tento požadavek na změnu advokáta? Nebo by tím znemožnily dotčenému účastníku přístup k soudu? Tím bude naopak docházet k oddalování soudního rozhodnutí, a to nejen pro žalobce, ale i pro stranu žalovanou (např. společnost, pro kterou tato situace bude spojena s dalšími výdaji – další soudní jednání, komunikace s novým advokátem protistrany atd.).

Povinné zastoupení advokátem, ve vší úctě k advokátskému stavu, není dostatečnou zárukou urychlení řízení. Letité zkušenosti bohužel dokládají, že velký počet sporů je záměrně komplikován samotnými advokáty. Ti skrze procesní obstrukce oddalují kýžené soudní rozhodnutí, případně jsou motivováni počtem hodin/úkonů právní služby a není v jejich zájmu rychlé skončení soudního sporu. Tím zároveň narůstají náklady i druhé straně (společnosti). Za vhodnější považujeme takovou změnu osř, kdy odměna strany, která měla ve věci úspěch, by byla vyšší v případě, že tato strana (včetně jejího případného advokáta) nečinila procesní obstrukce a činila procesní kroky tak, aby soud mohl rozhodnout v přiměřené době, a rovněž i v situaci, kdy druhá straně činila procesní obstrukce.

Pokud je jedním z cílů návrhu předejít nekvalitním podáním účastníků sporu, kteří nejsou právně zastoupeni, pak je možné, aby byla soudu stanovena možnost vyžadovat na účastníkovi sporu doplnění podání s tím, že pokud nedojde k nápravě v přiměřené době, bude účastníkovi ustanoven advokát (obdobně jako dnes § 30 osř). I zde je vhodnější forma možnosti ustanovení advokáta soudem (třeba i se stanovením krátkých lhůt, aby nedocházelo k nechtěným průtahům), než povinné zastoupení advokátem. Praktické poznatky ze současné soudní praxe poukazují na to, že nejsou výjimečné situace, kdy strany, přes opakované výzvy soudu a rovněž přes to, že jsou zastoupeny advokátem, výzvě nevyhoví a podání nedoplní kýženým způsobem. Lze si položit otázku, nakolik je pravděpodobné, že se na tomto stavu něco změní, když by mělo být zastoupení advokátem povinné.

Za relevantní považujeme požadavek na zachování povinného zastoupení v mimořádných případech, např. v rámci dovolacího řízení (současná úprava § 241 osř), obdobně i ustanovení § 30 odst. 1 zákona o ústavním soudu či ustanovení § 105 soudního řádu správního, opět však s výjimkami pro osoby mající právnické vzdělání.

Závěr:
Je nezbytné, aby navrhované znění bodu 28. věcného záměru bylo přinejmenším doplněno o výjimky, např. povinné zastoupení advokátem nebude vyžadováno u osob s právnickým vzděláním, u společností se zaměstnanci s právnickým vzděláním, společností, za něž jedná osoba s právnickým vzděláním apod.

JUDr. Miroslav Mrázek
člen Unie podnikových právníků ČR