Libor Kraus: V Comtes FHT vyvíjíme i nanotitan do hodinek

Aplikovaný výzkum a vývoj není házení peněz do černé díry. I když se jeho výsledky nakonec neuplatní na trhu, firma z něj získá určité unikátní know-how. „Zahraniční firmy s výzkumem umí pracovat strategicky. České podniky se to teprve učí. Paradoxně nejvíce nám rostl obrat v letech 2009 a 2010, kdy si české firmy uvědomily, že potřebují mít konkurenční výhodu,“ říká Libor Kraus, předseda představenstva výzkumné společnosti Comtes FHT, která je prostřednictvím Asociace výzkumných organizací členem Svazu průmyslu a dopravy ČR.

Firma Comtes FHT se specializuje na aplikovaný výzkum kovových materiálů. Její záběr se pohybuje od zdravotnictví, přes elektrotechniku, automobilový průmysl, stavebnictví až po jaderné elektrárny. Na jakých zajímavých aplikacích teď pracujete?

Vyvinuli jsme například nanostrukturní titan do zdravotnictví. Všiml si ho ale jeden švýcarský výrobce hodinek a na jaře s námi podepsal dlouhodobou smlouvu na vývoj těchto nanostrukturních materiálů. S několika německými automobilkami vyvíjíme nové materiály pro osobní auta. Pracujeme na materiálech pro nové jaderné reaktory, hodně se věnujeme 3D tisku kovů a zkušebním metodám tištěných materiálů. Další velmi úspěšnou oblastí je výzkum a vývoj nových metod zpracování kovů.

K čemu se v hodinkách uplatní nanostrukturní titan?

I v titěrných věcech můžete ušetřit místo nebo gramáž. Původně jsme nanotitan vyvíjeli pro dentální implantáty. Některé jsme ověřovali ve spolupráci se stomatologickou klinikou fakultní nemocnice v Plzni. Jenže je problém takový materiál dostat na trh. Výrobci zdravotnické techniky nemají příliš zájem používat nový materiál, který ještě není zavedený. Ozvala se nám ale švýcarská firma, která má v portfoliu zhruba deset značek luxusních hodinek. Od ní vzešla myšlenka, že by tyto materiály mohla použít v hodinových strojcích, které se už v řadě případů vyrábějí z titanu.

Zlepšuje nanotitan přesnost hodinek?

Přesnost se nezlepší. Ale je to materiál s lepšími vlastnostmi a přitom je stejně lehký jako klasický titan. Při zachování stejné hmotnosti získáte dvojnásobnou pevnost. Výrobce by tak dokázal zmenšit třeba hodinové hřídelky nebo kolečka. Tím by mohl ušetřit prostor, který je nutný pro složité hodinové strojky.

Co se řeší v automobilovém průmyslu?

Nejnovějším trendem je snižování emisí. S tím souvisí vylehčení konstrukce auta. Zkoumají se materiály, které mají minimálně stejné vlastnosti, ale jejich výroba je méně energeticky náročná, nebo materiály, které mají lepší vlastnosti, například lépe absorbují energii při nárazu a zlepšují bezpečnost vozidel.

Jak se těchto nových vlastností dá dosáhnout? Musíte změnit vnitřní strukturu materiálu, nebo jde hlavně o technologii zpracování?

Může jít o jiné složení základního materiálu, například mikrolegováním, nebo nalezením jiné legovací báze. Vyvíjíme materiály, které mají formu kovových pěn. Ty jsou mnohem lehčí a jen něco méně pevné, než jsou klasické materiály. Tím se dá výrazně ušetřit na hmotnosti. Pak jde o speciální způsoby zpracování.

Dají se vlastnosti materiálů zlepšovat i klasickými výrobními technologiemi?

Technologické procesy, které se dělaly před padesáti lety, umíme dnes mnohem lépe řídit a identifikovat jednotlivé fáze výrobního procesu. Už tím, že dokážeme přesně řídit teplotní nebo deformační pole, nebo kontrolovat časy, kdy se má začít s určitými operacemi v průběhu zpracování materiálu, se dají významně ovlivnit konečné vlastnosti.

Umíte dopředu celý výrobní proces nasimulovat v počítači?

Děláme počítačové, numerické simulace výrobních procesů, ať je to tepelné zpracování, nebo tváření jako válcování nebo kování. Takže můžeme mnohem lépe popsat, co se v materiálu během zpracování děje, a jaká je predikce konečných vlastností. Až po simulaci se zkouší prototypová výroba, která výsledky predikcí potvrdí, nebo vyvrátí. Kromě laboratoří máme také velkou metalurgickou halu, kde umíme udělat prototypovou výrobu do přibližně pěti set kilogramů.

Třetinu příjmů máte z výzkumu, který děláte přímo pro firmy. Je takový podíl obvyklý i jinde v Evropě?

Náš vzor je německý Fraunhofer Institut, který dělá aplikovaný výzkum. Má strukturu příjmů podobnou jako my. Třetina prostředků přichází přímo od firem, další třetina je od státu, zbytek je z různých projektů výzkumu a vývoje, které si jeho jednotlivé instituty vysoutěží. My získáváme třetinu peněz ze smluvního nebo kolaborativního výzkumu přímo pro firmy (z toho polovinu ze zahraničí), další část jsou projekty výzkumu a vývoje dotované státem nebo Evropskou unií. Na většině z nich pracujeme opět s firmami.

Liší se nějak zadání nebo typ projektů, které si objednávají přímo firmy a které jsou financovány z veřejných peněz?

Největší rozdíl mezi těmito projekty je v čase a ve zveřejňování informací. Firmám, které nám přímo zadávají výzkum, jde o maximální zkrácení doby řešení problému. Kdybychom na stejný výzkum psali projekt podporovaný z veřejných peněz, trvalo by minimálně rok, než se projekt rozběhne. Některé firmy také nemají zájem o projekt s veřejnou podporou, protože nechtějí zveřejňovat své záměry. Chtějí maximálně utajit své know-how a své plány.

Musí v dotovaném projektu odhalit své záměry detailně?

U veřejně podporovaných projektů do jejich registru vkládáte anotaci, čeho se týká. Konkurenti se pak snaží z takových záměrů poučit. Mohli by se inspirovat a také něco podobného zkoumat. Špičkové firmy proto nechtějí ani takto svůj směr výzkumu prozrazovat.

S jakým cílem vás firmy oslovují?

Máme zákazníka z Německa, který říká, že nechce dělat masovou produkci, protože by nebyl schopný cenou konkurovat čínským výrobcům. S námi tato firma spolupracuje, aby si před Číňany udržela náskok. Němci tvrdí, že když uvedou na trh nový produkt, tak čínští výrobci jsou schopni ho za dva roky okopírovat. Na výrobku proto budou vydělávat dva roky a pak musí začít dělat něco úplně jiného, co Číňané ještě neumí.

Uvažují tak i české firmy?

Někdy ano, ale je jich málo.

Je to tím, že jsou níže v dodavatelských řetězcích?

Možná 80 procent středních a větších firem v Česku má zahraniční vlastníky. Ti mají za sebou mnohem delší historii kapitalismu a naučili se rozhodovat strategicky. Vědí, že když se nebudou připravovat na to, že někdo jejich výrobek napodobí nebo vrhne na trh jiný, budou mít problém. Tyto firmy se naučily dělat rozvojové strategie, plánovat technologický rozvoj, rozvoj inovací a výzkumu a vývoje. Vědí, že všechny myšlenky, které nám zadávají k řešení, nemusí skončit na trhu. Ale minimálně z nich získají nějaké know-how. Jsou si vědomy, že výzkum a vývoj s sebou nese určité riziko. Takto české firmy zatím moc neuvažují.

Mění se aspoň jejich přístup k výzkumu a vývoji?

Jsou tady firmy, které i když jsou v dodavatelském řetězci, tak se připravují na inovace svých produktů. Nebo se připravují na možnost, že jejich hlavní odběratelé přijdou s požadavkem na výrobu úplně nového dílu. Pokud v řetězci chtějí zůstat, musí to umět. Nejvíce nám rostl obrat v letech 2009 a 2010, kdy si i české firmy uvědomily, že potřebují mít konkurenční výhodu. Začaly chápat, že výzkum a vývoj není cpaní peněz někam do studny, ale jde o činnost, která může jejich výrobu posunout na vyšší úroveň.

Při přípravě projektů financovaných z veřejných zdrojů vycházíte z dlouhodobých potřeb firem a technologických trendů, protože víte, že za pět či deset let budou firmy tato řešení potřebovat?

Snažíme se trendy sledovat. Naši lidé jezdí na odborné konference po celém světě. Snažíme se zjišťovat, co nejlepší světová výzkumná pracoviště zkoumají a aktivně se do jejich projektů zapojujeme. Máme společný projekt se singapurským špičkovým ústavem A*Star. Máme smlouvy s několika výzkumnými organizacemi na Tchajwanu. Pracujeme na projektech s Číňany, Jižní Koreou, nebo evropskými organizacemi. Světové trendy jsme schopni přenášet do Česka. Naši lidé vytipovávají firmy, kde bychom mohli vhodnou inovaci nebo vhodný vývoj doporučit a zavést.

Nedávno český Nejvyšší kontrolní úřad konstatoval, že veřejná podpora vědy a výzkumu nefunguje, protože se tuzemský inovační potenciál nezvětšuje. Souhlasíte s tímto závěrem?

Neřekl bych, že podpora výzkumu a vývoje nefunguje. Ale není úplně dobře zaměřená. Když se podíváte na největší světové ekonomiky, tak valná většina peněz je zaměřena na aplikovaný výzkum. V Česku je ze tří čtvrtin podporován hlavně základní výzkum a aplikovaný výzkum je někdy takový spíše nutný přívažek. To je špatně. Na druhou stranu se musíte podívat na strukturu vlastníků českých inovačních firem a uvědomit si, kdo u nich rozhoduje o strategii jejich rozvoje.

Existuje optimální poměr podpory základního a aplikovaného výzkumu?

Hranice mezi základním a aplikovaným výzkumem je strašně široká. Někdy se vám povede základní výzkum, který přinese ohromnou aplikaci. Někdy děláte aplikovaný výzkum, který po patnácti letech zastavíte, protože buď už je výsledek zastaralý, nebo se na trhu neuplatní. V Česku na výzkum vynakládáme 36 miliard korun. Z toho rozpočet Technologické agentury ČR jsou necelé 4 miliardy korun a rozpočet ministerstva průmyslu a obchodu na výzkum jsou 3 miliardy korun ročně. Pak existují menší programy dalších poskytovatelů. Z 36 miliard jde maximálně 10 miliard korun na aktivity, které by měly končit aplikovaným výsledkem výzkumu.