Analýza: Snížit emise o 90 % český průmysl nezvládne bez konce některých odvětví

Solární elektrárna, Francie

Snížení 90 % emisí do roku 2040 (při srovnání s hodnotami ze začátku 90. let) by si v českém průmyslu vyžádalo dramatický růst investičních i provozních nákladů. Firmy by ve svém vývoji byly nuceny přeskočit tři až čtyři inovační cykly, což by oslabilo konkurenceschopnost jejich produkce, a to vše v situaci, kdy již dnes platí za elektřinu výrazně více než jejich konkurenti v okolních zemích. Příliš rychlá transformace směřuje místo dekarbonizace spíše k útlumu a přesunu části výroby mimo Evropu. 

Takové závěry předložila spolu s výpočty studie o dopadech nového evropského klimatického cíle pro rok 2040 na český průmysl, kterou pro Svaz průmyslu a dopravy ČR vypracovala energetická konzultační společnost EGU. 

Dokument pracuje se třemi scénáři. První zpracovaná varianta počítá s nejvyšším emisním cílem 90 %, druhá s cílem 85 %, který EU nově za určitých okolností připouští. Třetí scénář zkoumá možnost dosažení předchozí verze klimatických cílů – snížení emisí o 76 %. Jednotlivé trajektorie se výrazně liší v míře zavedení nových technologií i v nákladech. Žádná z nich se však neobejde bez negativních dopadů na objem výroby a strukturu českého průmyslu.

Kompletní znění analýzy 

Jaké jsou tedy hlavní závěry? 

CÍL -90 % V PRŮMYSLU VYŽADUJE MASIVNÍ ELEKTRIFIKACI, VODÍK A CCS 

• Cíl snížení emisí o 90 % vyžaduje výraznou akceleraci dekarbonizace průmyslu. Toto snížení do roku 2040 uvádí průmysl do pozice, kdy místo několika investičních cyklů do postupné dekarbonizace musí být již ta příští investice dekarbonizační v takovém měřítku, aby k cílenému snížení došlo. Taková investice však není z čistě ekonomického pohledu obhajitelná, neboť je velmi pravděpodobné, že výsledný produkt nebude na trhu cenově konkurenceschopný.
• Klíčové dekarbonizační technologie aktuálně neumožňují rentabilní nasazení v průmyslu. Ekonomika náhrady šedého vodíku pomocí RFNBO (kapalná a plynná paliva nebiologického původu, například obnovitelný vodík) je aktuálně hlavní brzdou potřebného rozvoje. Současná investiční realita výrazně zaostává za cíli, které má průmysl v oblasti RFNBO splnit (zatím do roku 2030). Obdobně plánování investic s využitím CCS (zachytávání a ukládání oxidu uhličitého) zatím nenabízí ani předvídatelný, natož fungující a komerčně udržitelný ekosystém celého hodnotového řetězce. Bez výrazných finančních pobídek na straně výroby i spotřeby a zajištění základních podmínek pro fungování trhu s těmito „komoditami“ (RFNBO, CO2) včetně přepravních sítí a skladování nelze cílů k roku 2040 realisticky dosáhnout.
• V případě odmítnutí snížení emisí o 90 % (vysoký scénář) nelze z pohledu nákladovosti průmyslu a jeho konkurenceschopnosti akceptovat ani 85 % (nízký scénář), protože rovněž vyžaduje komerční nasazení technologií, jež se v průmyslovém měřítku dosud nepoužívají, a vynucuje si srovnatelné nepřímé náklady. Scénář WEM (podle současných podmínek) je s ohledem na technicko-ekonomické výsledky studie hraničně realizovatelný, byť pozici průmyslu rovněž velmi negativně ovlivňuje.

• Riziko dalšího poškození konkurenceschopnosti průmyslu je velmi nerovnoměrně distribuované. Některá odvětví ekonomiky i samotného průmyslu budou postižena méně, typicky energeticky nenáročná odvětví, některá budou postupně vystavena likvidačním požadavkům. Jde především o energeticky vysoce intenzivní obory, jako je chemický průmysl, keramický a sklářský průmysl, hutnictví a další obory, u nichž je podíl nákladů výroby za pořízení energií ve výši nižších desítek procent. 

ROZSÁHLÁ ELEKTRIFIKACE VYŽADUJE OBROVSKÉ INVESTICE DO SÍTÍ A OZE

• Požadovaný rozsah elektrifikace a rozvoj OZE pro 90% dekarbonizaci průmyslu nevyžaduje jen modernizaci sítě ale její faktické zdvojnásobení. K tomu je třeba nejen investic, ale také časový rámec přesahující rok 2040.
• Investice spojené s náhradou dekarbonizačních technologií (elektrické pece, tepelná čerpadla, elektrokotle atd.) by dosáhly čtvrtiny nákladů spojených s výstavbou nových zdrojů elektřiny (0,46 bil. CZK vs. 2,1 bil. CZK). Dekarbonizace průmyslu je v podstatě závislá na rozvoji OZE a síťové infrastruktury, jež vyžadují dohromady 3,3 bil. CZK. Ačkoliv celou sumu investičních nákladů neponese průmysl přímo, část nepřímých nákladů se na něj přenese v podobě provozních nákladů, např. zvýšením regulovaných cen energií.
• Celková suma investic ve výši 3,8 bil. CZK, tedy více než 250 mld. CZK ročně, výrazně přesahuje aktuální výnosy ze systému EU ETS 1 (cca 40 mld. CZK ročně).
• Samotná elektrifikace průmyslu navyšuje spotřebu elektřiny o přibližně 60 % oproti současnému stavu. Téměř 38 TWh nové bezemisní elektřiny si vyžádá výstavbu přibližně 30 GW nových FVE, 16 GW VTE a rozsáhlou skladovací kapacitu (80 GWh bateriových úložišť) v časovém horizontu 15 let. Taková skladba zdrojů umožňuje pokrýt novou poptávku bezemisní elektřiny v průběhu celého roku nejen v průměru, ale i s ohledem na sezónní a denní výkyvy výroby. (Pro srovnání, ke konci roku 2025 se zatím v Česku podařilo vystavět 5,4 GW fotovoltaických a 0,4 GW větrných elektráren a přibližně 2,3 GWh kapacity bateriových úložišť.)

TECHNOLOGICKY NESPLNITELNÝ CÍL V DANÉM ČASOVÉM HORIZONTU

• 90% dekarbonizace je neuskutečnitelná bez rozsáhlého využití bezemisního vodíku (v tuto chvíli zvažován pouze RFNBO) ve výši 166 tis. tun a technologie CCS pro 1,3 mil. tun CO2.
• Nedostatečná komerční a technická připravenost zmíněných klíčových technologií vyvolává riziko další prudké eskalace nákladů. Zejména zachytávání emisí CO2 v cementářství a při výrobě vápna se zatím nacházejí jen v pilotních fázích, bez ověřené spolehlivosti ve velkém měřítku. Podobně je na tom také technologie redukce železa pomocí vodíku. Otázka kompletního přechodu na zpracování šrotu a náhrady vysokých pecí obloukovými pecemi v celé EU pak naráží na ekonomickou dostupnost vstupního materiálu.
• Dlouhá projektová příprava a doposud absolutní infrastrukturní nejistota pro technologii CCS. Příprava projektů trvá 10 a více let, chybí kapacita úložišť i sběrná a přepravní síť.
• Extrémně vysoká cena RFNBO, která v současnosti dosahuje přibližně 15 EUR/kg v regionu střední Evropy. RFNBO jako palivo mnohonásobně dražší než šedý vodík či zemní plyn zatím odrazuje budoucí odběratele od dlouhodobých závazků odběru, a tím snižuje možnosti investorů realizovat projekty výroby RFNBO.

Počáteční stav modelace začíná na hodnotách roku 2021 ve výši 25,26 Mt CO2.

• Pokud se má Česko k vytčenému cíli alespoň přiblížit, je nutné urychlit výstavbu bezemisních zdrojů, a především zdrojů flexibility tak, aby spolehlivost sítě neklesala s rostoucím podílem intermitentních OZE. V průmyslu je třeba doplnit finanční nástroje o zrychlené odpisy a stabilnější podporu pro projekty s vysokými kapitálovými náklady (CAPEX). Vodíkové nástroje by měly být zacíleny pragmaticky na průmyslové ostrovy a projekty s přímou integrací výroby a spotřeby, případně infrastrukturní projekty umožňující dovoz a distribuci cenově dostupnějšího vodíku.

Co může Česko udělat pro zachování konkurenceschopnosti českého průmyslu?

Elektrárna Amager Bakke v Kodani, Dánsko

• Doporučujeme zrychlení odpisů investic do dekarbonizačních projektů. Vzhledem ke stále se zvyšujícímu tlaku na dekarbonizaci je nutné i úspěšné projekty neustále inovovat. Dlouhý odpisový interval brání zrychlení těchto inovací.
• Zjednodušit povolovací procesy a stavební řízení pro dekarbonizační projekty. U velkých obnovitelných zdrojů trvají povolovací procesy (EIA, územní a stavební řízení) v některých případech až 10 let. Snadnější povolovací procesy je třeba rozšířit také na stavby typu technologie CCS, elektrické obloukové pece či úložiště CO2.
• Podpořit elektrifikaci průmyslu skrze PPA se státní garancí. Pro investice do elektrokotlů, tepelných čerpadel či elektrických pecí (tedy hlavních dekarbonizačních technologií) je rozhodující stabilní cena elektřiny a jistota protistrany. Stát by měl garantovat PPA (Power Purchase Agreement) pro případ platební neschopnosti odběratele nebo regulačního zásahu a energii v takovém případě převzít a odprodat. Tím se výrazně snižuje riziková přirážka ve financování, prodlužují se kontrakty a roste ochota firem elektrifikovat.
• Garantovat předvídatelné investiční prostředí a řídit transformaci programově. Investoři potřebují stabilní a předvídatelné prostředí s pevným kalendářem aukcí, jasnými lhůtami a realistickými milníky. Projekty by měly mít prioritu podle ceny ušetřené tuny CO2, aby systém dosahoval cílů s minimálními náklady.
• Vytvořit lepší podmínky pro akcelerační zóny pro jejich rychlejší rozvoj. Zkrácené povolování je nutné doplnit o cílené investiční pobídky, aby byly v zónách skutečně vystavěny nové větrné farmy, velké FVE či průmyslové elektrolyzéry.
• Snížit ceny elektrické energie pro energeticky náročný průmysl. Vysoká míra elektrifikace si vyžádá obrovské navýšení investic do rozvoje OZE, bateriových úložišť (BESS) a síťové infrastruktury, což zvýší nákladovost elektřiny, která je již dnes pro průmysl vysoká a neexistují téměř žádné podpůrné mechanismy, které by ji snížily. Nabízí se zejména možnosti snížení sazeb u regulovaných složek (daň z elektřiny, POZE, systémové služby). V případě připojování obnovitelných zdrojů je porušen princip úhrady nákladů těmi, kdo je způsobují, i v této oblasti doporučujeme úpravu, která nedovolí další navyšování křížové dotace od jiných uživatelů sítě.
• Zacílit podporu na nejefektivnější dekarbonizační nástroje, což je jen jinak řečeno zachování technologické neutrality dekarbonizace. Veřejné prostředky musí směřovat tam, kde přinesou nejvíce snížených tun CO2: do velkých průmyslových projektů (elektrolyzéry, vysokoteplotní elektrifikace, modernizace pecí, CCS) a velkých OZE, nikoliv do rezidenčního sektoru, komunitní energetiky či osobní vodíkové dopravy.
• Navýšit prostředky v Modernizačním fondu a dalších dekarbonizačních programech. Transformace průmyslu bude kapitálově velmi náročná a současná dotační kapacita není dostačující. Navýšení alokací v Modernizačním fondu a jejich stabilní víceleté plánování zvýší realizovatelnost klíčových dekarbonizačních projektů.
• Rušit volné povolenky až na základě vyhodnocení účinnosti CBAM. Je vhodné nejprve důkladně vyhodnotit účinnost a funkčnost CBAM (Mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích) v praxi a teprve na základě těchto zkušeností postupně snižovat objem volných alokací. Tak lze zajistit, že CBAM skutečně poskytne účinnou a spravedlivou ochranu evropského průmyslu, aniž by došlo k jeho oslabení a k přesunu emisně náročné výroby mimo EU. Předčasné snižování volných alokací by mohlo vést ke dvojí zátěži pro evropské firmy (vyšší náklady na CO2 bez dodatečné kompenzace vůči levnému dovozu).
• Zachovat cílené bezplatné alokace povolenek pro export. Mechanismus CBAM se vztahuje pouze na dovoz a neobsahuje kompenzaci nákladů u vývozu. Evropské exportní firmy jsou tímto výrazně znevýhodněný na světových trzích.
• Zavést expiraci povolenek anebo omezení doby jejich držení jedním subjektem pro korekci trhu s povolenkami. Volné povolenky jsou často záměrně a dlouhodobě drženy na emisních účtech s vidinou vyššího pozdějšího zisku (ať již z přímého prodeje nebo odevzdání). Cena povolenek v důsledku neodpovídá převisu na trhu.

Větrná elektrárna, Portugalsko