Stefano Mallia: Sjednocením můžeme krizím čelit nejlépe

Přečtěte si rozhovor se Stefanem Malliou, prezidentem skupiny Zaměstnavatelé v Evropském hospodářském a sociálním výboru, který se zúčastnil květnového expertního týmu SP ČR pro EU.

Už podruhé jste byl zvolen předsedou zaměstnavatelské skupiny v Evropském hospodářském a sociálním výboru. Můžete nám přiblížit, jaká je role EHSV?
Evropský hospodářský a sociální výbor je formální institucí v rámci struktur Evropské unie, na jeho fungování tedy mají smluvní shodu všechny členské země. Výbor je platformou, kde mají zastoupení zaměstnavatelé, zaměstnanci zastoupení odbory i občanská společnost. EHSV má v legislativním procesu EU zásadní roli, protože Evropský parlament, Rada i Komise mají povinnost se s ním radit při schvalování nových zákonů na nejrůznější témata. EHSV tak může svými názory významně ovlivňovat rozhodování v EU.

EHSV má několik skupin, konkrétně vy vedete skupinu Zaměstnavatelé. Jaká je její role a jaké máte cíle?
Všechny tři skupiny – zaměstnavatelé, odbory i občanská společnost – musí dospět ke konsenzu a obvykle se nám to i podaří. Přesto se někdy skupiny neshodují, například v otázce minimální mzdy. Různé priority se mohou projevit nejen napříč skupinami, ale také z hlediska různých členských států. Zaměstnavatelská skupina má nicméně celkem 106 členů a ty jsou ze všech členských zemí EU. Za největší přidanou hodnotu výboru považuji to, že nepracujeme naplno jen pro tuto instituci. Vedle práce pro výbor máme svoje obchodní aktivity. Na Maltě se věnuji podnikání a do Bruselu každý týden nebo ob týden přináším realitu našeho pracovního světa – se všemi těžkostmi a výzvami, s nimiž se potýkáme. A zrovna tak to mají kolegové a kolegyně z dalších zemí. Společně do rozhodování EU vnášíme praktický vhled a zkušenosti lidí z byznysu.

Často se říká, že evropské firmy zaostávají za světovými konkurenty. Souhlasíte s tím?
Ano, evropská ekonomika v konkurenceschopnosti zaostává a není to jen pocit, odrážejí to i statistiky. V posledních dvou desetiletích Evropa ztratila třicet procent ze svého podílu na globální výrobě. Přímé zahraniční investice v EU v posledních letech klesly o více než polovinu, zatímco v USA se výrazně zvýšily. V investicích do inovací v poměru k HDP nás předhání USA, Čína, Japonsko i Korea. Jsme pozadu i v nejnovějších digitálních technologiích jako umělá inteligence, 5G a 6G nebo cloud. To je znepokojivé a jestli se chceme skutečně posunout vpřed a být více konkurenceschopní, musíme dělat víc.

Co je největší překážkou pro konkurenceschopnost Evropy?
Hlavní překážky vnímám v oblasti lidských zdrojů. Očividně nám chybí pracující s potřebnými dovednostmi, zejména v digitální sféře, v oblasti zelené transformace a nejmodernějších technologií. Překážkou je i administrativní zátěž – v této věci na Evropskou komisi neustále naléháme a máme příslib snížení o 25 procent v požadovaném výkaznictví. Další překážku spatřuji v energetice. I když se poslední dobou ceny energie poněkud zmírnily, pořád zůstávají například ve srovnání s USA vysoké. Na konkurenceschopnost to má vliv zejména v odvětvích, které jsou energeticky intenzivní, což se České republiky dost týká. Důležitá je i nastavení vstřícnějšího prostředí pro zakládání podniků a investice.

V souhrnu tyto faktory vytvářejí potíže, a proto jako zaměstnavatelská skupina poukazujeme na to, že potřebujeme komplexní agendu na podporu konkurenceschopnosti.

Ironií je, že v EU má být naším ústředním bodem jednotný trh a ekonomika. Přesto od roku 2010 nemáme novou strategii pro zvýšení konkurenceschopnosti. Cílem tehdejší strategie bylo, abychom se stali nejkonkurenceschopnější a nejinovativnější ekonomikou světa. Teprve teď vidíme po dlouhé době kroky správným směrem a konkurenceschopnost se stává významnou otázkou, přesto by jí Komise mohla dát ještě více pozornosti. Netvrdím, že jde o nejvýznamnější téma, ale opomíjet se nesmí.

Zmínil jste se o zelené transformaci. Které sektory podle vás nejvíce ovlivní? Jsou i takové, které by ji nemusely zvládnout, a jak jim v tom můžeme pomoct?
Z hlediska zaměstnavatelů vůbec není pochyb, že se do zelené transformace musíme pustit. Kvůli změně klimatu je to třeba, na tom se plně shodneme. Cíl je tedy beze sporu jasný – bezuhlíková ekonomika. Otázkou ale je, jak tohoto cíle dosáhnout. Nejsem přesvědčený, že současné technologie, nástroje a legislativní rámce nám to umožní. Mohlo by se stát, že se nám to sice povede, ale zaplatíme za to příliš mnoha oběťmi.

Každá země a každé odvětví bude mít svůj vlastní příběh. Česko vyniká ve výrobě oceli, automobilovém průmyslu nebo výrobě skla a porcelánu. A tyto obory se ocitají v ohrožení, protože jsou energeticky náročné. Bude nutné skončit s využíváním uhlí, ale nesouhlasím s tím, abychom teď z energetického mixu odstranili i plyn a jádro. Ohrožení těchto odvětví by mohlo znamenat, že zcela skončí a přijdeme o ně, nebo že se přesunou jinam, například do USA nebo Číny. Jsou ale i další odvětví, která se ocitají pod tlakem, například zemědělství.

Napříč celým hospodářstvím musíme důkladně vyhodnotit, jak vypadá naše produkce, jak pracujeme, jakou máme spotřebu a jak řešíme odpady. Můžeme tyto věci měnit postupně a promyšleně, aby nedošlo k prudkým šokům.

Vnímáte tedy souvislosti mezi konkurenceschopností a zelenou transformací?
Ano, tyto oblasti jsou úzce propojené. Průmyslové plány související se zelenou transformací se zaměřují na tuto zelenou stránku, ale podle mého názoru se neobejdou bez digitalizace. Právě digitalizace totiž pomůže zelené plány uskutečnit. Vlastně je to jednoduché – čím více nových digitálních technologií uplatníme, tím více budeme konkurenceschopní. Často říkám, že tu vlastně máme závod mezi Evropou, USA a Asií o to, kdo vyvine nejlepší model zelené ekonomiky. Když říkám nejlepší, tak nemyslím nutně nejzelenější – ta zelená stránka je nutná, ale také je potřeba vytvářet pracovní místa a blahobyt a rozvíjet různé obory. Někdo vytvoří nejúspěšnější model a ostatní ho budou následovat. Pokud se nám nepodaří vytvořit náš vlastní, půjdeme ve vleku Ameriky, Číny nebo někoho jiného.

V současnosti čelíme různým výzvám, ať jde o vysoké ceny energií a výroby, potíže se zásobováním nebo nedostatek polovodičů, ale i krizím jako válka v Ukrajině. Před nedávnem jsme se potýkali s covidem. Kromě toho vnímáme napětí v transatlantických vztazích, problémem je i Čína. Jak si firmy v EU dovedou s těmito vlnami krizí poradit?
Dnešní situace je složitá, ale složitá období už jsme zažili i v minulosti, patří to k životu. Být součástí EU má řadu výhod, například stabilnější prostředí a přístup k jednotnému trhu. Důležitou roli hraje mezinárodní obchod a jako EU máme příhodnější příležitosti k obchodování. Domnívám se ale, že nemáme obchod využívat k tomu, abychom jen jeho prostřednictvím nutili jiné země ke změnám produkce. Podle mě je důležité, aby obchodní dohody byly obchodními dohodami a přinášely příležitosti obchod vytvářet.
Společná pravidla a regulace v EU jsou výhodou, ale někdy to s nimi možná přeháníme, například v oblasti výkaznictví. Kupící se regulace představují pro firmy hlavní problém hned po vysokých cenách energie. Vedení EU musí udělat maximum pro to, aby Evropa byla nejlepším místem na investice a podnikání. Krizím můžeme nejlépe čelit, když jsme sjednocení. Některé národní zájmy se mohou lišit, ale ve výsledku se nám víc vyplatí fungovat jako unie, ne jako jednotlivé země. Protekcionismus ještě nikdy nikomu doopravdy nepomohl.

Jako předseda skupiny musíte slaďovat různé přístupy, pomáhat najít shodu. Jak to děláte?
Pomáhá to, o čem jsem před chvílí mluvil: společná evropská identita, naše společné dobro. Samozřejmě se tu střetávají různé zájmy – národní, ale i sektorové. Lidé ve výrobě mohou vnímat jiné potřeby než ve službách nebo zemědělství, i když jsou ve stejné skupině. Spojuje nás ale to, že jsme zaměstnavatelé, hájíme zájmy podniků a přejeme si to nejlepší pro evropskou ekonomiku. S touto perspektivou se proto snažíme slaďovat s ostatními skupinami. Společně se musíme ptát, co nejvíc prospěje evropské ekonomice – a jak nejlépe nastavit regulace a finanční nástroje. Neptáme se, co nejvíc prospěje Francii, Německu nebo Maďarsku, ale Evropě jako celku. Když přepnete jen do národního vnímání, shodu a propojení nenajdete.

Potom musíme hledat konsenzus s odbory a občanským sektorem, které mohou mít jiný pohled než byznys. I s odbory a neziskovkami ale sdílíme společný evropský zájem, což nám pomáhá hledat společnou řeč a formulovat návrhy. Občas bych si přál, abychom byli pevnější, ale v zájmu konsenzu je někdy potřeba trochu ustoupit. Jindy naopak trváme na svém. Teď se například vede debata, jestli mají přednost sociální, nebo ekonomická práva. Podle mě je bezpředmětná. Trvám na tom, že jen se silnou ekonomikou můžeme mít víc sociálních práv, protože si je budeme moci dovolit. Evropa má jednu z nejsolidnějších sociálních politik, protože si ji může dovolit díky silnému hospodářství.

Jak je to se sociálním dialogem? Je v EU dost silný, nebo potřebuje podpořit?
Na celoevropské úrovni podle mě sociální dialog funguje a slouží svému účelu. Na úrovni členských států je to různé, někde je silnější a někde slabší Musíme chápat a respektovat, že členské země mají různé modely sociálního dialogu. Pokud funguje, nechtěl bych mu nutit stejnou podobu, jako má jinde. Ale pokud je někde slabý, je v zájmu nás všech ho podpořit, protože sociální partneři pro nás a pro ekonomické rozhodování hrají významnou roli. Na Maltě například máme Radu pro hospodářský a sociální rozvoj, kde sociální partneři sedí u kulatého stolu s vládou, ale vládní představitelé jen naslouchají. V jiných modelech se vláda v sociálním dialogu více angažuje, jinde v něm naopak nefiguruje vůbec. Někde může být sociální dialog oslabený, protože sociálním partnerům chybí potřebná platforma či struktura. Tam je na místě, abychom ho posílili skrze vzdělávání, financování i sdílení poznatků a dobré praxe. Z fungujícího sociálního dialogu budeme těžit všichni.

Článek vyšel v časopisu Spektrum 02/2023. Celé číslo si můžete přečíst ZDE.