NC Line: Digitální dvojče výroby nahradilo stohy papíru a dny práce

Cena za Průmysl 4.0 to v loňském roce neměla z brněnského výstaviště do nového domova daleko. Společnost NC Line, dodavatel sofistikovaných plechových výrobků, sídlí v moravskoslezském Suchdole nad Odrou. V NC Line implementovali digitální dvojče výroby, které automatizuje organizaci tisíců zakázek, umožňuje okamžité přeplánování a integruje ERP, stroje i personál pro řízení výroby podle aktuálních dat. Výrobu plánuje s přesností na minuty, a to, co dřív trvalo hodiny až dny, je teď hotové během chvíle. Plánovačům ubylo více než 50 % ruční práce, vzrostla vytíženost strojů a klesla chybovost i zmetkovitost výroby.  

Šéf logistiky René Klega a vedoucí pro ICT a digitalizaci Jiří Dvořák jsou ze změny nadšení a těší se na další vývoj. Pokročilý plánovací systém totiž není jediná přelomová věc, kterou firma disponuje. „Máme modernizaci nakloněného majitele. Většinou, když přijdeme s nějakou novou myšlenkou, ptá se, proč už to dávno nemáme,“ poznamenává Jiří Dvořák. „Vlastně tu cenu chceme získat ještě párkrát,“ dodává s humorem.  

Jiří Dvořák (uprostřed), René Klega (druhý zprava) a jejich kolegové programátoři z VŠB-TUO.

Jaká je teď obecně úroveň digitalizace ve vaší firmě?  

RK: Nacházíme se už v pokročilejším stádiu digitalizace. Digitální dvojče zastřešuje všechny naše předchozí modernizační kroky. Ani by ho nešlo zavést bez toho, abychom měli v pořádku data a digitalizované procesy. Když jsem tu kdysi začínal, data od zákazníků jsme tiskli, kolegyně před sebou měla komín papírů a jeden po druhém to několik dní zpracovávala ručně. Dnes to máme hotové během tří hodin a jsme schopní naplánovat za 12–15 minut tři a půl měsíce práce. Bez digitalizace bychom se vůbec nemohli rozvíjet. Máme osm a půl tisíce výrobků, a to prostě v excelu uřídit nejde.  

Digitální dvojčata výroby jsou jedny z nejpokročilejších trendů. Jak jste došli k tomu, že pro vás bude nejvhodnější právě toto řešení?

RK: Když jsme se procházeli po firmách a zkoumali reference pro nové ERP (Enterprise Resource Planning) a nový plánovací model, zjistili jsme, že jsme opravdu trošku dál než všichni ostatní. Nikde nám neukázali pokročilé plánování, jaké bychom potřebovali. Takže jsme implementovali nové ERP a jakmile se usadilo, začali jsme zkoumat, jak skutečně pokročile plánovat. Nakonec jsme vybrali řešení od Siemensu, na které jsme se byli podívat přímo u jejich zákazníka. Myslím, že jsme udělali dobře, protože těch úspěšných implementací je hrozně málo.  

JD: Ono se zdá, že už by to dávno všichni měli mít nasazené, ale většině firem chybí ten digitalizovaný základ – pokud nemáte dostatek kvalitních dat, nemáte moc co pokročile plánovat. Ten systém vyžaduje, aby výroba běžela online v reálném čase.  

RK: Všechno máme na čtečky, všude jsou terminály, výkresy jsou digitalizované. Jsme odpůrci papíru a nemáme rádi ani excel, ten úplně nesnáším. Zákazníci mají často tendenci komunikovat s námi právě přes excel, ale my pro ně radši vyvíjíme zákaznický portál, kde jsme k nim maximálně otevření a všechno tam najdou online. Vědí přesně, co a kdy dostanou, jestli jsme ve zpoždění a podobně. Díky tomu v podstatě nemá cenu nám volat, protože nevíme víc, než vidí zákazník na portálu.

Co obnáší vývoj vlastního pokročilého modelu?  

RK: Pracovali jsme na tom asi dva a půl roku. Ze začátku jsme to programovali sami spíš po večerech a někdy v půlce se k nám připojila Vysoká škola báňská, díky které jsme výrazně zrychlili. Přešli jsme do režimu, kdy programovali na VŠB a my jsme jim říkali, jak to potřebujeme a co bychom chtěli změnit a doplnit.  

Řada firem připouští, že jim proces digitalizace komplikovala určitá vnitřní rezistence, která se v reálu ukázala být významnější, než čekali. Zpětně pak hodnotí, že by modernizaci bývali lépe komunikovali dovnitř podniku. Zažili jste něco takového?  

RK: Zpočátku mezi zaměstnanci na chvíli zavládly obavy, jestli někdo nepřijde o práci, ale vysvětlili jsme jim, že cílem této změny určitě není někoho propouštět. Plánovači spíš naopak měli hodně přesčasů a teď můžou jít domů na konci pracovní doby. Dřív jsme tu trávili celé dny, než jsme něco dali dohromady.  

JD: V našem případě je výhoda, že náš plánovací model skoro nemění prostředí, ve kterém zaměstnanci pracují. Výsledek se někde spočítá, vrátí zpátky a oni ani nepoznají, že už to nedělá plánovač, ale stroj. Zavedení systému se přímo týkalo jen relativně úzkého týmu lidí, kterému systém pomáhá, nemění jejich stávající prostředí. Nejtvrdší ořech byl nakonec paradoxně tady kolega. Programoval to nejdříve sám, a když jsem přišel s tím, že na to nasadíme kluky z VŠB, chvíli jsme bojovali s důvěrou, jestli budou schopni pochopit naše procesy a fungování. Jakmile se ale přepnul do módu, kdy už to nemusel psát, ale začal to testovat, dostal vývoj tu správnou forsáž.  

RK: Opravdu jim nakonec stačilo říct: Takhle to musí být, tady jsou vstupy a taková jsou k tomu pravidla, a pak už jen doplňovat informace, které se ukázaly, že systému chybějí.  

S VŠB jste spolupracovali v rámci dotačního programu EDIH. Jakou jste si z toho odnesli zkušenost se státní podporou?

JD: Musím smeknout klobouk, ta spolupráce s vysokou školou byla famózní. Co slíbili, to dodali, včas a ve výborné kvalitě. Potvrdilo mi to, že spolupráce s vysokými školami má opravdu smysl. Dotační program byl jednoduchý, administrativně rozumný. Vyplnil jsem jeden dotazník na začátku a jeden na konci. Nemuseli jsme držet člověka, aby to administroval, nemuseli jsme se bát složitých kontrol a podobně. Ty peníze skončí ve škole, kluci se něco naučili a můžou to rozvíjet – za mě je to win win situace pro všechny. Takhle bych si představoval politiku státu, která přiblíží lidi z vysokých škol provozu v průmyslu.

Jak jste se s VŠB vlastně našli?  

JD: Potkali jsme se náhodou na nějaké akci v době, kdy už jsme měli vybraný jiný systém, povídal jsem jim o našem projektu a oni přišli s tím, že na něčem takovém právě pracují a že by se to dalo propojit s dotačním programem EDIH. Vůbec jsem ho tehdy neznal, ale znělo to velmi dobře, a nakonec to do sebe skvěle zapadlo. Jak se říká: Když je žák připraven, učitel se vždycky najde.  

Jaké kroky plánujete dál?  

RK: Jakmile začali digitální dvojče programovat kluci, bylo vidět, že jejich styl už je někde jinde. Místy třeba některé kódy předělali, aby mohl být systém rychlejší. Sami nakonec přišli s myšlenkou, že v druhé fázi by na základě zkušeností, které u nás nabrali, byli schopni identifikovat místa, která by mohla fungovat lépe, a produktivita výroby by mohla vyrůst až o 20 %. Použijí k tomu genetické algoritmy, pomocí kterých projdou náš datový prostor, a měli bychom se dostat k tomu, že ten systém nebude umět jen rychle a precizně počítat, co mu zadáme, ale také nám bude radit, jak to zorganizovat lépe.  

René Klega na prezentaci firem oceněných Cenou za Průmysl 4.0

Vedle systémových vylepšení jde u vás ve výrobě zahlédnout i roboty a další moderní technologie. Co všechno u vás máte?  

JD: Snažíme se zavést kolaborativní robot v brusírně a u laserového svařování. V této oblasti se chceme posunout, protože pořád platí, že nejsou lidi. Jako novinku máme laserové čištění a intenzivně se věnujeme 3D tisku. Ten potřebujeme hlavně pro výrobu přípravků – máme velké těžké přípravky, a když se nějaký kus zničí, trvá hrozně dlouho vyrobit nový. Díky 3D tisku ho máte hotový během noci.  

RK: Snažíme se automatizovat všechno, co se automatizovat dá. Ve spolupráci s VŠB teď třeba plánujeme robotizovat výrobu nádrží, protože je jich asi jen šest druhů, takže variabilita tam není až tak velká. Zhruba 60 % výrobků ale takto automatizovat nejde, nevyplatilo by se to. Vyrábíme malé série i unikátní výrobky, které vyrobíme jen jednou. Naše portfolio najdete na stavebních strojích, manipulačních vozících, bagrech, ve vzduchotechnice, na lékařských přístrojích. Dokonce jsme dělali i oplechování fasády na jednu budovu v Praze. Vždycky nám zůstane nějaký podíl ruční práce.  

Jaké tedy máte další modernizační plány? Co teď přijde na řadu?  

RK: Už vloni jsme se chystali stavět automatický sklad a zvednout střechu. Statik ale řekl, že vybraná budova spadne, jakmile do ní sáhneme. Takže jsme se rozhodli, že pětina firmy, stará původní stavba, půjde k zemi a postavíme nový automatický sklad s automatickými vozíky a dalším vybavením. Cílem je nemít tady rozpracovanou výrobu, aby provoz fungoval rychleji a plynuleji. Aby výrobní prostor byl opravdu výrobní, a ne skladovací.  

JD: Mohli bychom mít bez problémů větší obrat, ale brzdí nás mimo jiného právě schopnost protáhnout ho výrobou.

RK: Lidí je také nedostatek a ani do budoucna jich nebude víc, takže se snažíme na nich snížit závislost a rozvíjet robotickou pracovní sílu. Proto chceme automatický sklad na plechy a automatický sklad na expedici 4D shuttle. Byli jsme se na něj podívat v Číně a velice se nám to líbilo. Ale to je zase až další krok. Teď budeme stavět novou halu.  

Jedna věc jsou možnosti modernizace, které se aktuálně zdají být takřka nekonečné, ale další věc je, všechny ty inovace ufinancovat. Jak mezi tím udržujete rovnováhu?  

RK: Plánujeme ve výhledu přibližně tří let a víme, že se nemůžeme jen tak utrhnout. Musíme investovat do toho, o čem víme, že se nám vrátí zpátky. Moderní strojní technologie jsou velice drahé.  

JD: Ale na druhou stranu v kancelářské části jsou nové nástroje až závratně levné a brzdí nás jen kapacita člověka to všechno pojmout a začít s tím pracovat. Například se může stát, že nám dodavatel nabízí něco k dodání za 16 hodin, zatímco my sami to zvládneme za tři s použitím AI mechanismů. Ten rozdíl v produktivitě a výkonosti je obrovský a musí si to uvědomit celý dodavatelský řetězec i sami zaměstnanci.  

JD: Co se týká kancelářské práce, tam se do automatizace snažíme šlapat podobně. V oblasti AI se teď láme chleba a produktivita může narůstat řádově. Mohli bychom toho uplatnit mnohem víc, ale brzdí nás absorpční schopnost trhu i našich dodavatelů. Máme kolegu, který se věnuje přímo AI, vyhledává ve firmě rutinní procesy a převádí je do systému, aby byly automatické. Chtěl bych, abychom si zvykli na přístup AI first. Pokud něco děláš, nejdřív se zamysli nad tím, jestli by to neuměla AI. A pokud ne, přemýšlej, jak to udělat, aby ano. Snažíme se například dostat do AI manuály a tickety tak, aby nám uměla odpovídat na konkrétní dotazy a nemuseli jsme kontaktovat dodavatele.  

	Rozhovor vyšel v magazínu Svazu průmyslu Spektrum v prosinci 2025.  Ke stažení zde >