Změna zákona o ochraně spotřebitele

Stanovisko k návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony.

K ČÁSTI PRVNÍ  – Změna zákona o ochraně spotřebitele

 

1. K bodu 8 - § 2 odst. 1 písm. f a g- navrhujeme upravit text takto:

f)výrobkem věc movitá a nemovitá, která byla nebo bude vyrobena, vytěžena nebo jinak získána bez ohledu na stupeň jejího zpracování a je určena k nabídce spotřebiteli, voda, plyn a elektřina, jsou považovány za výrobek, pokud jsou prodávány v omezeném objemu nebo v určitém množství,

g) službou jakákoliv podnikatelská činnost, která je určena k nabídce spotřebiteli, včetně tepla z dálkového vytápění nebo digitálního obsahu, který není poskytnut na hmotném nosiči,        

Odůvodnění:

Domníváme se, že je nutné upřesnění pojmů výrobek a služba o specifické případy produktů, které dnes nejsou přímo rozlišovány jako zboží nebo služba, a směrnice 2011/83/EU je výslovně upravila specifickým způsobem pro jednoznačnost určení, zda se v daném konkrétním případě jedná o zboží (v případě zákona č. 634/1992 Sb. se hovoří o výrobku) nebo o službu. Toto přesné rozdělení je pro oblast ochrany spotřebitele v energetických odvětvích a vodárenství zcela klíčové, především s ohledem na další související povinnosti, které ze směrnice 2001/83/EU vyplývají, a to především např. problematiku odstupování od smluvních vztahů v případě smluv uzavřených distančním způsobem, nebo mimo prostory obvyklé k podnikání. Definice zboží a služby podle směrnice 2011/83/EU je novou koncepcí těchto pojmů, která se dosud do české právní úpravy vůbec nepromítla, což je pro právní závaznost směrnice na vnitrostátní úrovni klíčové (nebyla zohledněna ve znění nového občanského zákoníku, je částečně promítnuta do navrhované novely energetického zákona, avšak ne pro oblast pojmů, ale až jako povinnost plynoucí z chápání daných pojmů pro právo odstupování od smluvních vztahů v rámci smluv uzavřených distančním způsobem a mimo prostory obvyklé k podnikání). Zákon o ochraně spotřebitele představuje pro oblast veřejnoprávní roviny ochrany spotřebitele předpis „lex generalis“ aměl by se snažit o plnou a zcela přesnou transpozici směrnice 2011/83/EU, a to včetně oblasti pojmů. Pokud by definice nebyly přesně stanoveny s ohledem na specifika energetických odvětví a vodárenství, nemohli by si nikdy být osoby podnikající v daných odvětvích jisté, zda se nedopouštějí porušení zákona č. 634/1992 Sb. ve vztahu ke klamavému jednání případně klamavého opomenutí, protože pokud nebude přesně stanoveno, zda se v případě daného produktu jedná o zboží nebo službu, neví podnikatel nikdy s jistotou, jaké má pro spotřebitele stanovit termíny pro specifické podmínky odstoupení od smluvního vztahu. To platí pro oblast energetiky především pro komodity elektřiny a plynu, které jsou dodávané spotřebitelům podle smluv uvedených v ustanovení § 50 a § 72 energetického zákona, jedná se o smlouvu o sdružených službách dodávky a smlouvu o dodávce, kde je stanoveno, že elektřina nebo plyn jsou dodávány ve vymezeném množství a časovém průběhu, čímž naplňují definici zboží podle směrnice 2011/83/EU.            

Tato připomínka je zásadní.

2. § 3 odst. 1 písm. b - nad rámec navrhovaných změnnavrhujeme:

Navrhujeme do zákona doplnit definici pojmu „jakost“.

Odůvodnění:

Tento termín by měl být vymezen tak, aby byla jasná jeho hranice ve vztahu k pojmům „termín splnění“ (je každé splnění po termínu neposkytnutím služby v uvedené jakosti a tedy správním deliktem?)a „vadné plnění“ (je každé vadné plnění neposkytnutím služby v uvedené jakosti a tedy správním deliktem?)

Tato připomínka je zásadní.

 

3. K bodu 17

 

§5 odst. 2 navrhujeme upravit text takto:

 

Za klamavou se považuje také obchodní praktika, i když obsahuje věcně správnou a pravdivou informaci, ale ……………………..

Odůvodnění:

Jde o zpřesnění textu ve vazbě na znění § 5 odst. 1

Tato připomínka je zásadní.

§ 5a až § 5c navrhujeme právní úpravu konkretizovat a formulačně zpřesnit

Odůvodnění:

Tato ustanovení jsou formulována z pohledu praxe nedostatečně konkrétně a jednoznačně, což může u podnikajících osob, které obchodují se spotřebiteli mnohdy vyvolat právní nejistotu ve vztahu k některým jimi činěným úkonům a jednáním.

Např. § 5a odst. 4 písm. a) „rozsah odpovídající danému sdělovacímu prostředku“ nebo dovětek za písm. e) „nejsou-li patrné ze souvislosti“ a text ustanovení § 5b odst. 2 písm. b) „způsob jednání, jeho výhrůžnost nebo urážlivost“, který je ve spojení s § 5c  jen velice obtížně prokazatelný, v § 5c odst. 1 není jasné správnost jakých skutkových tvrzení má podnikatel prokazovat. Pokud svých, musí být jednoznačně stanoveno, aby nemohlo být vykládáno jinak.

 Tato připomínka je zásadní.

 

4. § 19 odst. 3 - nad rámec navrhovaných změnnavrhujeme doplnit ustanovení, že v případě jedinečných výrobků vyráběných na zakázku, může být lhůta pro vyřízení reklamace např. v délce původní dodací lhůty sjednané ve smlouvě či v délce stanovené prodávajícím, nanejvýše však XY (např. 60) dnů apod.

 

Odůvodnění:

Zákon stanoví 30-denní lhůtu k vyřízení reklamace, pokud se strany nedohodnou na delší lhůtě. V praxi však zákazník, nebývá ochoten přistoupit na delší lhůtu, což způsobuje problémy v případě, kdy se jedná o individuálně, na míru vyráběný výrobek, u kterého není možné v případě výměny celého výrobku anebo jeho pouhé části, ve 30-denní lhůtě věc objednat, zaplánovat do výroby, vyrobit a dovézt k zákazníkovi. Tohoto faktu řada zákazníků zneužívá např. v případech, kdy si koupi výrobku kupující z nějakého důvodu rozmysleli a není pak pro ně nic jednoduššího, než najít něco, proč výrobek reklamovat s vědomím, že prodávající vyřídit reklamaci ve 30denní lhůtě nestihne a pak bude možné následně odstoupit od smlouvy de facto jen kvůli tomu, že takto striktně stanovenou lhůtu pro vyřízení reklamace není ve výrobních a logistických silách prodávajícího stihnout. Prodávajícímu se navíc v takovém případě vrátí zpět výrobek, který je vyroben na míru konkrétnímu zákazníkovi a jehož další následné uplatnění (prodej apod.) je téměř nemožné.

Tato připomínka je zásadní.

5. K bodu 30 – mimosoudní řešení sporů

 

• § 20c odst. 1 věta první navrhujeme upravit text takto:

Spotřebitel má právo na mimosoudní řešení sporu ze smluv o koupi výrobku nebo poskytnutí služeb s výjimkou smluv uzavřených.        

Odůvodnění:

Viz připomínka k bodu 8. Kupní smlouva je upravena občanským zákoníkem jako nominátní smlouva ve vztahu ke koupi zboží. Podle definic směrnice 2011/83/EU, je „zbožím“, resp. „výrobkem“, za specifických podmínek i voda, elektřina a plyn, přičemž energetický zákon pro oblast elektřiny a plynu stanovuje speciální nominátní smlouvy, které jsou od kupní smlouvy odlišné (podle ustanovení § 50 a § 72 energetického zákona se jedná o smlouvu o sdružených službách dodávky a smlouvu o dodávce, kde je stanoveno, že elektřina nebo plyn jsou dodávány ve vymezeném množství a časovém průběhu, čímž naplňují definici zboží podle směrnice 2011/83/EU). Navržená úprava textu se snaží postihnout veškeré smlouvy na „zboží“ v souladu se směrnicí  2011/83/EU, tak aby speciální úprava smluv v jiných právních předpisech mimo občanský zákoník nevedla k vyloučení prodeje produktů z těchto odvětví z možnosti mimosoudního řešení sporů, což je také dále patrné např. z ustanovení § 20d odst. 3 návrhu novely zákona č. 634/1992 Sb., které stanovuje ERÚ jako subjekt řešící mimosoudní spory pro oblast energetiky.                          Tato připomínka je zásadní.

§ 20d  odst 2

Dáváme k úvaze, jestli lze v případě ČTÚ hovořit o mimosoudním řešení spotřebitelských sporů, pokud je vydáváno správní rozhodnutí a o stejné věci může následně rozhodovat soud podle části páté OSŘ.

K Pozn. 42 - Působnost ČTÚ není stanovena pouze zákonem o elektronických komunikacích, ale i zákonem o poštovních službách.

Tato připomínka je doporučující.

§ 20l - navrhujeme změnit formulaci „kontaktoval druhou stranu za účelem řešení sporu"

Odůvodnění:

Z textu ustanovení není jasné, co se rozumí kontaktem. Je to již uplatnění první reklamace ve věci nebo jakási výzva či vznesení nároků. Stávající formulace bude způsobovat problém v praxi při výkladu, kdy lhůta vlastně započala plynout. Navrhujeme vázat počátek této lhůty na nějaký objektivněji a pro obě strany shodně definovatelný bod, např. den uplatnění reklamace apod.                                                                                                                                  Tato připomínka je zásadní.

§ 20o odst. 2 navrhujeme vypustit

Odůvodnění:

Domníváme se, že ve vazbě na krátkou 15ti denní lhůtu v odstavci 1 by ustanovení postihlo i odpovědné prodávající. U prvního vyjádření ve věci by měla být 30-denní lhůta - seznámení se se spisovým materiálem, podklady apod. vyžaduje delší čas a často i koordinaci vice lidí, kteří nemusí být ve stejný okamžik a na stejném místě k zastižení. Dáváme k úvaze, zda nepoužít analogii dle OSŘ, tj. pokud se strana nevyjádří, má se za to, že nárok proti ní vznesený, uznává.  

Tato připomínka je zásadní.

 

§ 20r odst. 2 navrhujme zpřesnit lhůtu na 3 pracovní dny

 

Odůvodnění:

Lhůta 3 dny (rozuměno kalendářní)  je příliš krátká a v některých případech nereálná (sobota, neděle, svátky).

Tato připomínka je zásadní.

6. Nad rámec navržených změn navrhujeme doplnit přechodná ustanovení.

 

Odůvodnění:

Mnohá nově navržená ustanovení mohou zasahovat i do stávajících smluvních vztahů. Z textu zákona však není zřejmé, zda se tato povinnost má nově vztahovat i na stávající smlouvy. Jedná se např. o ustanovení nově navrhovaného § 14, kde je stanovena informační povinnost o mimosoudním řešení spotřebitelských sporů

Tato připomínka je zásadní.

 

 

7. K ČÁSTI ČTVRTÉ  – změna zákona  o elektronických komunikacích

 

k bodu 6 - § 129 odst. 4 navrhujeme upravit text takto:

Úřad přizná náhradu nákladů řízení v plné výši účastníkovi řízení také v případě, že byl pro chování dalšího účastníka řízení vzat zpět návrh, který byl účastníkem řízení podán důvodně.

Odůvodnění:

Domníváme se, že v daném případě je nutné doplnění slova „řízení“ za slovo „účastník“, jelikož v daném ustanovení je nezbytné odlišit čistě pojem „účastník“ podle § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 127/2005 Sb. od pojmu „účastním řízení“, kdy účastníkem daného řízení před ČTÚ může být i osoba vykonávající komunikační činnost a i tato osoba by měla mít v daném případě nárok na náhradu škody. Dosavadní znění § 129 odst. 3 zákon č. 127/2005 Sb., kde je stanoveno obdobné ustanovení, ve své podstatě skutečně dopadá pouze na případy, kdy návrh podává účastník podle § 2 odst. 1 písm. a) zákon č. 127/2005 Sb. (návrh na zahájení řízení o námitce proti vyřízení reklamace), nejde tedy o návrhy poskytovatelů služeb. ČTÚ pak přizná náklady řízení účastníkovi i v případě, kdy až podání návrhu na zahájení řízení vedlo z pohledu účastníka k nápravě situace, k níž do doby podání návrhu nedošlo, tj. k vyřízení reklamace způsobem vyhovujícím účastníkovi, který návrh podával.

Ustanovení § 129 odst. 4 zákona č. 127/2005 Sb. ale dopadá nejen na případy, kdy se účastník domáhá odlišného způsobu vyřízení jeho reklamace, ale také na všechny ostatní spory včetně např. sporů o peněžité plnění, tj. případy, kdy návrh na zahájení řízení podává poskytovatel služeb a nikoliv pouze účastník ve smyslu ustanovení § 2 písm. a) zákona č. 127/2005 Sb.

Pokud by navrhovaný text poslední věty ustanovení § 129 odst. 4 zůstal stejný jako stávající text poslední věty odst. 3 zákona č. 127/2005 Sb., stále by se jednalo pouze o účastníka dle definice podle § 2 písm. a) zákona č. 127/2005 Sb., může nastat situace, kdy účastník neuhradí řádně vystavenou a splatnou fakturu, poskytovatel služby podá návrh na rozhodnutí sporu k ČTÚ (tento návrh podléhá správnímu poplatku), po podání návrhu účastník dlužnou částku uhradí, tím odpadne důvod pro vedení řízení, a řízení bude zastaveno bez možnosti náhrady škody poskytovateli služeb.

Doplnění slova „řízení“ za slovo „účastníkem“ vyloučí pochybnosti o možnosti přiznat náklady řízení poskytovateli služeb v případě zpětvzetí návrhu na zahájení řízení o sporu o peněžité plnění z důvodu úhrady dlužné částky a nebude vytvářet diskriminační prostředí, které by přiznávalo náhradu škody jen vybrané skupině účastníků řízení a nikoliv všem.     Tato připomínka je zásadní.

8. K ČÁSTI PÁTÉ – změna zákona o poštovních službách

K bodu 2 § 6a odst. 2 – navrhujeme doplnit poslední větu takto:

Lhůta pro vydání pravomocného rozhodnutí činí 90 dnů.

Odůvodnění:                                                                                                                                          Z textu není zřejmé, zda se jedná o lhůtu pro vydání prvostupňového rozhodnutí nebo pro vydání pravomocného rozhodnutí. Podle části čtvrté ZOS, která se na postup ČTÚ ovšem nepoužije, má být řízení do 90 dnů ukončeno. Obdobnou povinnost stanoví Směrnice 2013/11/EU. Z toho lze dovozovat, že vydáním rozhodnutím se zde míní vydání pravomocného rozhodnutí, ale z důvodu právní jistoty by mělo být specifikováno.              Tato připomínka je zásadní.

 

 

K bodu 3 § 6a odst. 3

Navrhujeme upřesnit, že odst. 4 se vztahuje pouze na spory, kde je jednou ze stran spotřebitel.

Odůvodnění:

V řadě sporů podle § 6a bude jednou ze stran sporu podnikatelský subjekt nebo právnická osoba. Adresát ani odesílateli nemusí být spotřebiteli a v řadě případů ani nebudou.

V poznámce pod čarou č. 26 má být odkaz na § 20d odst. 2, nikoli 26d odst. 2.

Tato připomínka je zásadní.

V Praze dne 22.8.2014