Dočasné přidělení k jinému zaměstnavateli a daně

Dočasné přidělení k jinému zaměstnavateli z daňového pohledu Závěry koordinačního výboru s Komorou daňových poradců ČR potvrzené Generálním finančním ředitelstvím  .

Zákonem č. 365/2011 Sb. s účinností od 1. 1. 2012 je do zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, vloženo nové ustanovení § 43a, dle kterého lze sjednat dočasné přidělení zaměstnance k jinému zaměstnavateli. Jedná se v podstatě oznovuzavedení institutu, který existoval již ve starém zákoníku práce (ust. § 38 odst.4 zákoníku práce č. 65/1965 Sb., které bylo zrušeno k 1. 10. 2004 zákonemč. 436/2004 Sb.).

4. Dočasné přidělení zaměstnance z daňového pohledu

Z pohledu daňového však institut přidělení zaměstnance k jinému zaměstnavateli

přinesl řadu otázek, jejichž možné řešení je níže uvedeno:

4.1. Daň z příjmů právnických osob

Z ustanovení § 43a odst. 2 zákoníku práce vyplývá, že za dočasné přidělení

zaměstnance k jinému zaměstnavateli nesmí být poskytována úplata, a to s výjimkou

úhrady nákladů, které byly vynaloženy podle odst. 5 téhož paragrafu. Podle prostého

textu tohoto ustanovení se jedná o mzdu nebo plat, případně též cestovní náhrady.

Náklady vynaložené dle odst. 5

Zákoník práce ani žádný výkladový pokyn nedefinuje, zdali do úhrady nákladů dle §

43a odst. 5 lze započítat i další náklady související s pracovním poměrem, jako jsou

např. odvody na sociální a zdravotní pojištění hrazené za zaměstnance jeho

zaměstnavatelem, případně jiné složky odměny. Ačkoliv při striktně gramatickém

výkladu citovaného ustanovení by do úhrady nákladů měla vstoupit pouze mzda či

plat dočasně přiděleného zaměstnance (odhlédneme-li od cestovních náhrad),

z ekonomického hlediska tento postup nedává smysl. Při dočasném přidělení

zaměstnance by do úhrady nákladů dle § 43a odst. 5 měla vstoupit mzda nebo plat,

včetně jejich náhrad, sociální a zdravotní pojištění hrazené zaměstnavatelem,

bonusy a benefity vyplývající z pracovní smlouvy uzavřené mezi dočasně přiděleným

zaměstnancem a právním zaměstnavatelem, plnění vyplývající z kolektivní smlouvy

nebo interních předpisů právního zaměstnavatele1, jakož i další náklady související

s pracovně právním vztahem mezi zaměstnancem a právním zaměstnavatelem2,

a dále též cestovní náhrady.

Zákoník práce se žádným způsobem nevyjadřuje k otázce toho, jaké náklady mohou

vznikat v souvislosti s dočasným přidělením zaměstnance ekonomickému

zaměstnavateli (s výjimkou mzdy nebo platu, kde zákoník práce tuto povinnost

jednoznačně přiznává právnímu zaměstnavateli). Domníváme se však, že nic

nebrání tomu, aby si právní a ekonomický zaměstnavatel dohodli, které náklady

související s pracovním poměrem dočasně přiděleného zaměstnance který

zaměstnavatel ponese tak, jak je taková dohoda zjevně možná u cestovních náhrad.

Domníváme se proto, že i jiné náklady, které mohou ekonomickému zaměstnavateli

vzniknout v souvislosti s dočasným přidělením zaměstnance mohou být za splnění

standardních podmínek daných zákonem o daních z příjmů (zejm. § 24 a § 25 ZDP)

daňově uznatelnými náklady ekonomického zaměstnavatele.

Úplata za dočasné přidělení

Dle § 43a odst. 2 zákoníku práce právní zaměstnavatel nemůže účtovat

ekonomickému zaměstnavateli ke mzdovým nákladům zaměstnance ziskovou ani

žádnou jinou přirážku, jak je obvyklé při agenturním zaměstnávání nebo

mezinárodním pronájmu pracovní síly.

U agenturního zaměstnávání je rozdíl mezi úplatou za zaměstnance od

ekonomického zaměstnavatele a vyplácenou mzdou hlavním zdrojem zisku právního

zaměstnavatele, tedy agentury. V případě mezinárodního pronájmu pracovní síly je

účtování ziskové přirážky nad mzdové náklady obvyklé. Pokud dochází

k mezinárodnímu pronájmu pracovní síly mezi spojenými osobami ve smyslu § 23

odst. 7 zákona o daních z příjmů, nedochází mezi nimi v souladu s principem tržního

odstupu obvykle k poskytování jakékoliv formy služeb pouze za cenu nákladů,

mezinárodní pronájem pracovní síly je prakticky přeshraničním agenturním

zaměstnáváním.

Pro posouzení, kdy se jedná o dočasné přidělení zaměstnance dle § 43a zákoníku

práce a přirážku účtovat nelze, a kdy o agenturní zaměstnávání dle § 308 a § 309

zákoníku práce nebo o mezinárodní pronájem pracovní síly, jak jej definuje Pokyn

Ministerstva financí České republiky D-151, a přirážku účtovat lze, je nezbytné určit,

z jakých důvodů a za jakým účelem k poskytnutí zaměstnance dochází.

Prvním faktorem je předmět podnikání právního zaměstnavatele. K dočasnému

přidělení může dojít pouze tehdy, není-li poskytování zaměstnanců předmětem

podnikatelské činnosti právního zaměstnavatele. Výjimku by tvořilo pouze dočasné

přidělení kmenového zaměstnance agentury práce jiné agentuře práce v rámci

vzájemné výpomoci.

Pravděpodobně klíčovým faktorem určujícím, že se jedná o dočasné přidělení, je

benefit plynoucí právnímu zaměstnavateli z dočasného přidělení. Obvykle tímto

benefitem může být dočasné uvolnění zaměstnance, který není pracovně vytížený, a

jako výhodnější se jeví jeho přidělení jinému zaměstnavateli za úplatu ve výši

nákladů na zaměstnance. Jiným benefitem dočasného přidělení zaměstnance pro

jeho právního zaměstnavatele může být zájem o získání zkušeností a praxe pro

zaměstnance z jiného prostředí či ze zahraniční.

Při agenturním zaměstnávání nebo mezinárodním pronájmu pracovní síly nemá

právní zaměstnavatel z tohoto pronájmu žádný jiný benefit než kladný rozdíl mezi

úplatou od ekonomického zaměstnavatele a uhrazenými náklady na tohoto

zaměstnance. Při dočasném přidělení by ale mělo platit, že právní zaměstnavatel

sleduje přidělením zaměstnance jiné cíle (např. uvolnění nevytíženého zaměstnance)

než zisk z dočasného poskytnutí pracovní síly. Navíc právní zaměstnavatel nesmí

vykonávat pronájem pracovní síly v rámci své podnikatelské činnosti a dočasné

přidělení realizuje ad hoc s ohledem na specifické personální otázky vztahující se ke

konkrétnímu zaměstnanci. Za těchto okolností je oprávněné, aby nedocházelo ze

strany právního zaměstnavatele k účtování přirážky nad mzdové náklady přiděleného

zaměstnance. Tento princip by se měl shodně vztahovat na dočasné přidělení

zaměstnance jak mezi spojenými, tak i nespojenými osobami. Pokud jsou

právní/přidělující zaměstnavatel a ekonomický zaměstnavatel spojenými osobami ve

smyslu §23 odst. 7 ZDP, je považována úhrada za přiděleného zaměstnance ve výši

dle §43a odst. 5 zákoníku práce za obvyklou.

Závěr 4.1.:

a) Pro ekonomického zaměstnavatele je úhrada právnímu/přidělujícímu

zaměstnavateli za přiděleného zaměstnance daňově uznatelným nákladem.

Pokud některé náklady související s dočasným přidělením zaměstnance hradí

přímo ekonomický zaměstnavatel, jsou i tyto náklady pro ekonomického

zaměstnavatele daňově uznatelné (při dodržení standardních podmínek pro

daňovou uznatelnost nákladů daných zákonem o daních z příjmů).

b) Pokud jsou právní/přidělující zaměstnavatel a ekonomický zaměstnavatel

spojenými osobami ve smyslu §23 odst. 7 ZDP, je považována úhrada za

přiděleného zaměstnance ve výši dle §43a odst. 5 zákoníku práce za obvyklou.

4.2. Daň z příjmů fyzických osob

Plátce příjmu

Plátcem příjmu přiděleného zaměstnance je jeho právní zaměstnavatel (tzn.

přidělující zaměstnavatel). Ve smyslu legislativní zkratky uvedené v §6 odst. 2 ZDP

zůstává tedy obecně přidělující/právní zaměstnavatel „zaměstnavatelem“ pro účely

DPFO.

Pokud je přidělující/právní zaměstnavatel osobou se sídlem nebo bydlištěm

v zahraničí a ekonomický zaměstnavatel, ke kterému je zaměstnanec přidělen, je

českým daňovým rezidentem, stává se tento český ekonomický zaměstnavatel

„zaměstnavatelem“ ve smyslu legislativní zkratky dle §6 odst. 2 ZDP. Jelikož však

úhrada tohoto „zaměstnavatele“ osobě se sídlem nebo bydlištěm v zahraničí nemůže

obsahovat i částku za zprostředkování (ve smyslu ust. §43a odst. 5 zákoníku práce),

nelze považovat za příjem zaměstnance 60% z celkové úhrady zahraničnímu

právnímu/přidělujícímu zaměstnavateli. Český ekonomický „zaměstnavatel“ by tedy

měl zdaňovat příjem přiděleného zaměstnance dle skutečné odměny hrazené

zahraničním právním/přidělujícím zaměstnavatelem.

Cestovní náhrady

V souvislosti se zavedením institutu dočasného přidělení byla novelizována také

ustanovení části sedmé zákoníku práce „Náhrada výdajů v souvislosti s výkonem

práce“. Ve smyslu ust. §152 písm. e) zákoníku práce cestovními výdaji jsou nově i

výdaje, které vzniknou zaměstnanci při dočasném přidělení (§43a). V §165 zákoníku

práce je uvedeno, že při dočasném přidělení do jiného místa výkonu práce, než bylo

sjednáno v pracovní smlouvě, které je současně odlišné od bydliště zaměstnance,

přísluší zaměstnanci náhrady ve výši a za podmínek stanovených v §157 až 164 a to

obecně jako při pracovní cestě.

Ve smyslu §174 zákoníku práce se při poskytování cestovních náhrad postupuje

podle části sedmé hlavy II s dále stanovenými odchylkami. Jelikož v hlavě III

„Poskytování cestovních náhrad zaměstnanci zaměstnavatele, který je uveden v

§109 odst. 3“ již nedošlo k uvedení žádné odchylky či jiné specifikaci u poskytování

náhrad při dočasném přidělení tak, jak je např. v §177 uvedeno pro náhrady při přijetí

a přeložení, lze jednoznačně dovodit, že i zaměstnavatel, který je uveden v §109

odst. 3 je povinen v případě přidělení zaměstnance poskytovat cestovní náhrady

dočasně přidělenému zaměstnanci ve smyslu §165 zákoníku práce. Ve smyslu §151

zákoníku práce je totiž zaměstnavatel povinen poskytovat zaměstnanci náhradu

výdajů, které mu vzniknou v souvislosti s výkonem práce. Lze tedy konstatovat, že ve

smyslu §6 odst. 7 písm. a) ZDP předmětem daně nejsou náhrady poskytnuté

zaměstnavatelem zaměstnanci v rozsahu a ve výši dle §165 zákoníku práce, a to

náhrady při přeložení a dočasném přidělení zaměstnance k jinému zaměstnavateli.

Základním rozdílem uplatňování náhrad při přeložení a dočasném přidělení

zaměstnance je ustanovení §177 odst. 2 zákoníku práce, které stanoví omezení

doby, po kterou lze náhrady při přeložení poskytovat.

Ve smyslu §43a odst. 5 zákoníku práce je možné, aby po dobu dočasného přidělení

poskytoval cestovní náhrady buď právní/přidělující zaměstnavatel nebo i ekonomický

zaměstnavatel, tj. zaměstnavatel, ke kterému je zaměstnanec přidělen.

U zaměstnance, který je dočasně přidělen k jinému zaměstnavateli a který je vyslán

na pracovní cestu a obdrží cestovní náhrady od svého právního /přidělujícího

zaměstnavatele nebo i od ekonomického zaměstnavatele, ke kterému byl přidělen,

nebudou tyto náhrady cestovních výdajů poskytované v souvislosti s výkonem práce

ve smyslu §6 odst. 7 písm. a) ZDP považovány za předmět daně tohoto

zaměstnance. Cestovní náhrady jiné nebo vyšší než umožněné ve smyslu §6 odst. 7

písm. a) ZDP bude zdaňovat plátce tohoto zdanitelného příjmu, kterým může být

06.06.2012 Koordinační výbor 06/12

Komora daňových poradců ČR Strana 8z 35

právní/přidělující zaměstnavatel i ekonomický zaměstnavatel, ke kterému je

zaměstnanec přidělen.

Závěr 4.2.:

a) Plátcem daně z příjmů ze závislé činnosti je obecně právní/přidělující

zaměstnavatel. V případě, že právní/přidělující zaměstnavatel je zahraničním

subjektem, přecházejí povinnosti plátce příjmů ze závislé činnosti na českého

ekonomického zaměstnavatele, avšak nelze použít stanovení výše příjmů ze

závislé činnosti ve výši 60% z uhrazené částky právnímu/přidělujícímu

zaměstnavateli, pokud úhrada právnímu/přidělujícímu zamě__________stnavateli neobsahuje

částku za zprostředkování.

b) Cestovní náhrady dočasně přidělenému zaměstnanci ve smyslu §152 zákoníku

práce včetně náhrad při dočasném přidělení dle §165 zákoníku práce nejsou

předmětem daně z příjmů ze závislé činnosti ve smyslu §6 odst. 7 písm. a) ZDP,

a to bez ohledu na skutečnost, zda tyto cestovní náhrady vyplácí právní/přidělující

zaměstnavatel nebo ekonomický zaměstnavatel.

c) Pokud přiděleného zaměstnance vyšle ekonomický zaměstnavatel na pracovní

cestu, budou mít cestovní náhrady obvyklý režim cestovních náhrad při pracovní

cestě.

4.3. DPH

Klíčovou otázkou pro určení režimu DPH je skutečnost, zda se ve vztahu mezi

dvěma zaměstnavateli jedná o poskytnutí služby za úplatu v rámci ekonomické

činnosti, když poskytnutím služby je prakticky vše, co není dodáním zboží. Obecně

pak platí, že poskytnutí pracovní síly je považováno za poskytnutí služby, které je

předmětem DPH (doloženo i ustálenou judikaturou ESD).

V případě dočasného přidělení zaměstnance však § 43a odst. 2 zákoníku práce

výslovně zakazuje poskytovat úplatu za dočasné přidělení zaměstnance, připouští

pouze úhradu nákladů, které právní zaměstnavatel na přiděleného zaměstnance

vynaložil. Zákoník práce tak v případě dočasného přidělení zaměstnance prakticky

nepřipouští tvorbu přidané hodnoty jako základního prvku podnikatelské činnosti.

Odlišuje tímto dočasné přidělení zaměstnance od tzv. agenturního zaměstnání, které

beze sporu DPH podléhá.

Zákoník práce tedy eliminuje situace, kdy právní zaměstnavatel může z přidělení

zaměstnance dosáhnout zisku, umožňuje pouze úhradu (části) nákladů. Poskytnutí

této náhrady nákladů tak nepředstavuje skutečnou úplatu (protiplnění) za plnění, a

tento vztah tedy nespadá do předmětu DPH.

Podobný závěr už v předchozích letech MF ČR uveřejnilo ve své informaci

k Uplatňování zákona o DPH při poskytnutí pracovní síly (informace ze dne

16.7.2004, uveřejněná na

http://cds.mfcr.cz/cps/rde/xchg/cds/xsl/legislativa_metodika_1209.html?year=0)

, citujeme:

„…V takovém případě refundace nákladů za zaměstnance podle těchto předpisů,

jestliže neexistuje mezi zaměstnavatelem a osobou, ke které byl zaměstnanec

dočasně přidělen, obchodně závazkový vztah o poskytnutí pracovníka, není

předmětem daně, protože se nejedná o poskytnutí služby za úplatu…“

Při dodržení podobných pravidel, jaká se uplatňují na dočasné přidělení

zaměstnance podle českého zákoníku práce, není daný vztah považovaný za

poskytnutí služby pro účely DPH spočívající v poskytování pracovní síly rovněž

v jiných státech EU, např. Irsku3 nebo ve Velké Británii4.

Navrhujeme tedy, aby byla potvrzena původní interpretace, tedy že:

a) úhrada nákladů, poskytnutá při splnění podmínky dle § 43a odst. 2 zákoníku

práce, není úplatou zdanitelné plnění a nepodléhá tedy odvodu DPH

b) dočasné přidělení zaměstnance k jinému zaměstnavateli není předmětem

DPH.

Pro úplnost bychom chtěli konstatovat, že pokud ekonomický zaměstnavatel

v souvislosti s přiděleným zaměstnancem vynaloží náklady jako např. náklady na

ubytování nebo jiné náklady při pracovní cestě přiděleného zaměstnance či náklady

při přidělení formou přímého nákladu (tj. ekonomický zaměstnavatel přijme např.

ubytování či přepravní službu), je i ekonomický zaměstnavatel oprávněn při splnění

obecných podmínek nárokovat si odpočet DPH u těchto nákladů.

Závěr 4.3.:

a) Úhrada nákladů, poskytnutá při splnění podmínky dle § 43a odst. 2 zákoníku

práce, není úplatou zdanitelné plnění a nepodléhá tedy odvodu DPH.

b) dočasné přidělení zaměstnance k jinému zaměstnavateli není zdanitelným

plněním.

c) Z cestovních náhrad hrazených ekonomickým zaměstnavatelem přidělenému

zaměstnanci, v případech, kdy tyto plnění pořídil přímo ekonomický

zaměstnavatel (např. náklad na hotelové ubytování, náklady na jízdné apod.)

může obecně ekonomický zaměstnavatel nárokovat odpočet DPH na vstupu.

5. Závěr

Navrhujeme, aby byla potvrzena správnosti výše uvedených závěrů, a to z hlediska

DPPO, DPFO i DPH. Závěry se stanoviskem GFŘ by měly být vhodným způsobem

zveřejněny.

Stanovisko GFŘ k dani z příjmů:

K návrhu závěru 4.1.a):

Pro daňové řešení problematiky dočasného přidělení zaměstnance je důležité

vymezení pojmů obsažených v příslušných ustanoveních pracovněprávních předpisů

(zejména § 43a zákoníku práce), ze kterých mimo jiné vyplývá, že:

- ačkoliv to zákoník práce výslovně neřeší, lze předpokládat v případě využití institutu

dočasného přidělení zaměstnance podle § 43a zákoníku práce, mimo jiné, ujednání

mezi právním a ekonomickým zaměstnavatelem přinejmenším ohledně úhrady

nákladů, které vynaložil právní zaměstnavatel na svého zaměstnance za výkon práce

u ekonomického zaměstnavatele nebo v souvislosti s ním (refundace nákladů),

- předmětem refundace mohou být veškeré náklady, které vynaložil právní

zaměstnavatel v souvislosti s výkonem práce svého zaměstnance v době přidělení

k ekonomickému zaměstnavateli, včetně výdajů, které souvisí se zajištěním

pracovních, mzdových a platových podmínek též s ohledem ke „srovnatelnému

zaměstnanci“,

- právní zaměstnavatel může od ekonomického zaměstnavatele požadovat v souladu

s § 43a odst. 5 zákoníku práce i jiné náklady, které souvisejí s výkonem práce

zaměstnance pro ekonomického zaměstnavatele a mají přímou vazbu na výkon

práce dočasně přiděleného zaměstnance jako např. úhradu sociálního a zdravotního

pojištění hrazeného za zaměstnance z vyměřovacího základu právním

zaměstnavatelem, jiné složky odměny přiděleného zaměstnance, benefity vyplývající

ze smluvního ujednání (kolektivní smlouva) nebo stanovené vnitřním předpisem,

bonusy, ale také náklady související s poskytnutím služebního automobilu i pro

soukromé účely (bude-li vozidlo využíváno i ke služebním účelům u ekonomického

zaměstnavatele), pokud takové plnění vyplývá ze smluvního ujednání mezi právním

zaměstnavatelem a dočasně přiděleným zaměstnancem ( kolektivní smlouva, vnitřní

předpis).

Na základě výše uvedeného lze dovodit, že pokud ekonomický zaměstnavatel bude

hradit právnímu zaměstnavateli náklady specifikované v § 43a odst. 5 zákoníku

práce, příp. jiné náklady, které souvisejí s výkonem práce přiděleného zaměstnance,

a tyto náklady budou mít přímou vazbu na výkon práce dočasně přiděleného

zaměstnance a splní podmínky pro daňovou uznatelnost podle ZDP, lze je

u ekonomického zaměstnavatele uznat jako daňové.

Pokud náklady na příznivé pracovní podmínky, bezpečnost a ochranu zdraví

při práci (§ 43a odst. 4 zákoníku práce) související s dočasným přidělením

zaměstnance hradí ekonomický zaměstnavatel přímo a tyto náklady mají přímou

a bezprostřední vazbu na výkon práce dočasně přiděleného zaměstnance, vyplývají

z příslušných ustanovení pracovně právních předpisů a splní podmínky pro daňovou

uznatelnost podle ZDP, lze je u ekonomického zaměstnavatele uznat jako daňové.

Pro úplnost je nutné dodat, že institut dočasného přidělení zaměstnance a institut

agenturního zaměstnávání se od sebe zásadně liší svým účelem, nikoliv jen

podmínkami. Účelem agenturního zaměstnávání je zprostředkovat (zajistit) uchazeči

(zaměstnanci) zaměstnání u uživatele. Účelem dočasně přiděleného zaměstnance

k jinému zaměstnavateli je řešení situace, kdy právní zaměstnavatel po přechodnou

dobu zpravidla z provozních důvodů, nemá možnost přidělovat zaměstnanci

sjednanou, popřípadě ani jinou práci a proto mu zajistil dočasné přidělení k výkonu

práce u jiného zaměstnavatele.

K návrhu závěru 4.1.b):

S ohledem na výše uvedené stanovisko GFŘ k bodu 4.1. písm. a) lze souhlasit

se závěrem předkladatele.

K návrhu závěru 4.2.a):

Souhlas s názorem předkladatele.

K návrhu závěru 4.2.b):

Lze souhlasit za předpokladu dodržení následujících podmínek:

-zaměstnanci nemohou být poskytnuty dvojí náhrady za tytéž dny,

-posouzení dle § 43a odst. 3 zákoníku práce – tj. sjednané pravidelné pracoviště pro

účely cestovních náhrad. Pokud bude sjednané pracoviště pro účely cestovních

náhrad v místě přidělení, pak zaměstnanec v souladu s § 43a odst. 5 zákoníku práce

nemá nárok na cestovní náhrady při cestě od právního zaměstnavatele k jinému

zaměstnavateli.

K návrhu závěru 4.2.c):

Souhlas se závěrem předkladatele.

Stanovisko GFŘ k DPH:

V příspěvku je uvedeno úplné znění nového ustanovení § 43a zákoníku práce,

podle kterého nesmí být za dočasné přidělení zaměstnance k jinému zaměstnavateli

poskytována úplata, s výjimkou - resp. neplatí to ovšem pro úplatu ve výši zákonem

regulované omezením na možnost refundace mzdových nákladů. Současně je

v bodu 3. logicky správně dovozena existence 2 dohod pro dané případy, a to vedle

dohody právního zaměstnavatele se zaměstnancem i dohoda mezi oběma

zaměstnavateli, např. jako dohoda o vzájemné výpomoci. Jelikož všechny činnosti,

které nejsou dodáním zboží nebo převodem nemovitosti, považuje ZDPH za

poskytnutí služby, nutno připustit, že smluvně dohodnutá „vzájemná výpomoc“ obou

zaměstnavatelů může být zdanitelným plněním. Předpokladem je úplatnost takové

„výpomoci“ (služby). Proběhne-li mezi oběma zaměstnavateli protiplnění za

poskytnutého zaměstnance mělo by jít v zásadě vždy o předmět daně. Úplata mezi

zaměstnavateli v obecné poloze sice je zákonem zapovězena, avšak současně se

výslovně připouští pokud půjde o nahrazení relativně přesně vymezené nákladové

položky dotčené služby.

Úhrada nákladů na zaměstnance hrazená striktně ve smyslu dotčených

ustanovení zákoníku práce zaměstnavatelem, u kterého je zaměstnanec přidělen,

zaměstnavateli který ho přidělil, není úplatou za zdanitelné plnění. Refundované

náklady jsou ve světle zacílení vyplývající z textu regulatorní úpravy zákoníku práce

(§ 43a odst 2 ) výrazem hodnoty práce, kterou poskytl zaměstnanec zaměstnavateli,

ke kterému byl přidělen. Vzhledem k zákonné úpravě v zákoníku práce lze tyto příjmy

chápat jako příjmy na základě pracovně-právního vztahu, které se dle § 5 odst. 2

ZDPH nepovažují za ekonomickou činnost. Přeúčtování nákladů na zaměstnance by

nemělo být proto považováno za úplatu za zdanitelné plnění, protože mezi oběma

zaměstnavateli nevzniklo zdanitelné plnění, jehož by úhrada mzdových a jiných

nákladů mohla být protiplněním, jde-li o prostou refundaci nákladů dle jmenovaných

ustanovení zákoníku práce.