Dočasné přidělení k jinému zaměstnavateli a daně
Dočasné přidělení k jinému zaměstnavateli z daňového pohledu Závěry koordinačního výboru s Komorou daňových poradců ČR potvrzené Generálním finančním ředitelstvím .
Zákonem č. 365/2011 Sb. s účinností od 1. 1. 2012 je do zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, vloženo nové ustanovení § 43a, dle kterého lze sjednat dočasné přidělení zaměstnance k jinému zaměstnavateli. Jedná se v podstatě oznovuzavedení institutu, který existoval již ve starém zákoníku práce (ust. § 38 odst.4 zákoníku práce č. 65/1965 Sb., které bylo zrušeno k 1. 10. 2004 zákonemč. 436/2004 Sb.).
4. Dočasné přidělení zaměstnance z daňového pohledu
Z pohledu daňového však institut přidělení zaměstnance k jinému zaměstnavateli
přinesl řadu otázek, jejichž možné řešení je níže uvedeno:
4.1. Daň z příjmů právnických osob
Z ustanovení § 43a odst. 2 zákoníku práce vyplývá, že za dočasné přidělení
zaměstnance k jinému zaměstnavateli nesmí být poskytována úplata, a to s výjimkou
úhrady nákladů, které byly vynaloženy podle odst. 5 téhož paragrafu. Podle prostého
textu tohoto ustanovení se jedná o mzdu nebo plat, případně též cestovní náhrady.
Náklady vynaložené dle odst. 5
Zákoník práce ani žádný výkladový pokyn nedefinuje, zdali do úhrady nákladů dle §
43a odst. 5 lze započítat i další náklady související s pracovním poměrem, jako jsou
např. odvody na sociální a zdravotní pojištění hrazené za zaměstnance jeho
zaměstnavatelem, případně jiné složky odměny. Ačkoliv při striktně gramatickém
výkladu citovaného ustanovení by do úhrady nákladů měla vstoupit pouze mzda či
plat dočasně přiděleného zaměstnance (odhlédneme-li od cestovních náhrad),
z ekonomického hlediska tento postup nedává smysl. Při dočasném přidělení
zaměstnance by do úhrady nákladů dle § 43a odst. 5 měla vstoupit mzda nebo plat,
včetně jejich náhrad, sociální a zdravotní pojištění hrazené zaměstnavatelem,
bonusy a benefity vyplývající z pracovní smlouvy uzavřené mezi dočasně přiděleným
zaměstnancem a právním zaměstnavatelem, plnění vyplývající z kolektivní smlouvy
nebo interních předpisů právního zaměstnavatele1, jakož i další náklady související
s pracovně právním vztahem mezi zaměstnancem a právním zaměstnavatelem2,
a dále též cestovní náhrady.
Zákoník práce se žádným způsobem nevyjadřuje k otázce toho, jaké náklady mohou
vznikat v souvislosti s dočasným přidělením zaměstnance ekonomickému
zaměstnavateli (s výjimkou mzdy nebo platu, kde zákoník práce tuto povinnost
jednoznačně přiznává právnímu zaměstnavateli). Domníváme se však, že nic
nebrání tomu, aby si právní a ekonomický zaměstnavatel dohodli, které náklady
související s pracovním poměrem dočasně přiděleného zaměstnance který
zaměstnavatel ponese tak, jak je taková dohoda zjevně možná u cestovních náhrad.
Domníváme se proto, že i jiné náklady, které mohou ekonomickému zaměstnavateli
vzniknout v souvislosti s dočasným přidělením zaměstnance mohou být za splnění
standardních podmínek daných zákonem o daních z příjmů (zejm. § 24 a § 25 ZDP)
daňově uznatelnými náklady ekonomického zaměstnavatele.
Úplata za dočasné přidělení
Dle § 43a odst. 2 zákoníku práce právní zaměstnavatel nemůže účtovat
ekonomickému zaměstnavateli ke mzdovým nákladům zaměstnance ziskovou ani
žádnou jinou přirážku, jak je obvyklé při agenturním zaměstnávání nebo
mezinárodním pronájmu pracovní síly.
U agenturního zaměstnávání je rozdíl mezi úplatou za zaměstnance od
ekonomického zaměstnavatele a vyplácenou mzdou hlavním zdrojem zisku právního
zaměstnavatele, tedy agentury. V případě mezinárodního pronájmu pracovní síly je
účtování ziskové přirážky nad mzdové náklady obvyklé. Pokud dochází
k mezinárodnímu pronájmu pracovní síly mezi spojenými osobami ve smyslu § 23
odst. 7 zákona o daních z příjmů, nedochází mezi nimi v souladu s principem tržního
odstupu obvykle k poskytování jakékoliv formy služeb pouze za cenu nákladů,
mezinárodní pronájem pracovní síly je prakticky přeshraničním agenturním
zaměstnáváním.
Pro posouzení, kdy se jedná o dočasné přidělení zaměstnance dle § 43a zákoníku
práce a přirážku účtovat nelze, a kdy o agenturní zaměstnávání dle § 308 a § 309
zákoníku práce nebo o mezinárodní pronájem pracovní síly, jak jej definuje Pokyn
Ministerstva financí České republiky D-151, a přirážku účtovat lze, je nezbytné určit,
z jakých důvodů a za jakým účelem k poskytnutí zaměstnance dochází.
Prvním faktorem je předmět podnikání právního zaměstnavatele. K dočasnému
přidělení může dojít pouze tehdy, není-li poskytování zaměstnanců předmětem
podnikatelské činnosti právního zaměstnavatele. Výjimku by tvořilo pouze dočasné
přidělení kmenového zaměstnance agentury práce jiné agentuře práce v rámci
vzájemné výpomoci.
Pravděpodobně klíčovým faktorem určujícím, že se jedná o dočasné přidělení, je
benefit plynoucí právnímu zaměstnavateli z dočasného přidělení. Obvykle tímto
benefitem může být dočasné uvolnění zaměstnance, který není pracovně vytížený, a
jako výhodnější se jeví jeho přidělení jinému zaměstnavateli za úplatu ve výši
nákladů na zaměstnance. Jiným benefitem dočasného přidělení zaměstnance pro
jeho právního zaměstnavatele může být zájem o získání zkušeností a praxe pro
zaměstnance z jiného prostředí či ze zahraniční.
Při agenturním zaměstnávání nebo mezinárodním pronájmu pracovní síly nemá
právní zaměstnavatel z tohoto pronájmu žádný jiný benefit než kladný rozdíl mezi
úplatou od ekonomického zaměstnavatele a uhrazenými náklady na tohoto
zaměstnance. Při dočasném přidělení by ale mělo platit, že právní zaměstnavatel
sleduje přidělením zaměstnance jiné cíle (např. uvolnění nevytíženého zaměstnance)
než zisk z dočasného poskytnutí pracovní síly. Navíc právní zaměstnavatel nesmí
vykonávat pronájem pracovní síly v rámci své podnikatelské činnosti a dočasné
přidělení realizuje ad hoc s ohledem na specifické personální otázky vztahující se ke
konkrétnímu zaměstnanci. Za těchto okolností je oprávněné, aby nedocházelo ze
strany právního zaměstnavatele k účtování přirážky nad mzdové náklady přiděleného
zaměstnance. Tento princip by se měl shodně vztahovat na dočasné přidělení
zaměstnance jak mezi spojenými, tak i nespojenými osobami. Pokud jsou
právní/přidělující zaměstnavatel a ekonomický zaměstnavatel spojenými osobami ve
smyslu §23 odst. 7 ZDP, je považována úhrada za přiděleného zaměstnance ve výši
dle §43a odst. 5 zákoníku práce za obvyklou.
Závěr 4.1.:
a) Pro ekonomického zaměstnavatele je úhrada právnímu/přidělujícímu
zaměstnavateli za přiděleného zaměstnance daňově uznatelným nákladem.
Pokud některé náklady související s dočasným přidělením zaměstnance hradí
přímo ekonomický zaměstnavatel, jsou i tyto náklady pro ekonomického
zaměstnavatele daňově uznatelné (při dodržení standardních podmínek pro
daňovou uznatelnost nákladů daných zákonem o daních z příjmů).
b) Pokud jsou právní/přidělující zaměstnavatel a ekonomický zaměstnavatel
spojenými osobami ve smyslu §23 odst. 7 ZDP, je považována úhrada za
přiděleného zaměstnance ve výši dle §43a odst. 5 zákoníku práce za obvyklou.
4.2. Daň z příjmů fyzických osob
Plátce příjmu
Plátcem příjmu přiděleného zaměstnance je jeho právní zaměstnavatel (tzn.
přidělující zaměstnavatel). Ve smyslu legislativní zkratky uvedené v §6 odst. 2 ZDP
zůstává tedy obecně přidělující/právní zaměstnavatel „zaměstnavatelem“ pro účely
DPFO.
Pokud je přidělující/právní zaměstnavatel osobou se sídlem nebo bydlištěm
v zahraničí a ekonomický zaměstnavatel, ke kterému je zaměstnanec přidělen, je
českým daňovým rezidentem, stává se tento český ekonomický zaměstnavatel
„zaměstnavatelem“ ve smyslu legislativní zkratky dle §6 odst. 2 ZDP. Jelikož však
úhrada tohoto „zaměstnavatele“ osobě se sídlem nebo bydlištěm v zahraničí nemůže
obsahovat i částku za zprostředkování (ve smyslu ust. §43a odst. 5 zákoníku práce),
nelze považovat za příjem zaměstnance 60% z celkové úhrady zahraničnímu
právnímu/přidělujícímu zaměstnavateli. Český ekonomický „zaměstnavatel“ by tedy
měl zdaňovat příjem přiděleného zaměstnance dle skutečné odměny hrazené
zahraničním právním/přidělujícím zaměstnavatelem.
Cestovní náhrady
V souvislosti se zavedením institutu dočasného přidělení byla novelizována také
ustanovení části sedmé zákoníku práce „Náhrada výdajů v souvislosti s výkonem
práce“. Ve smyslu ust. §152 písm. e) zákoníku práce cestovními výdaji jsou nově i
výdaje, které vzniknou zaměstnanci při dočasném přidělení (§43a). V §165 zákoníku
práce je uvedeno, že při dočasném přidělení do jiného místa výkonu práce, než bylo
sjednáno v pracovní smlouvě, které je současně odlišné od bydliště zaměstnance,
přísluší zaměstnanci náhrady ve výši a za podmínek stanovených v §157 až 164 a to
obecně jako při pracovní cestě.
Ve smyslu §174 zákoníku práce se při poskytování cestovních náhrad postupuje
podle části sedmé hlavy II s dále stanovenými odchylkami. Jelikož v hlavě III
„Poskytování cestovních náhrad zaměstnanci zaměstnavatele, který je uveden v
§109 odst. 3“ již nedošlo k uvedení žádné odchylky či jiné specifikaci u poskytování
náhrad při dočasném přidělení tak, jak je např. v §177 uvedeno pro náhrady při přijetí
a přeložení, lze jednoznačně dovodit, že i zaměstnavatel, který je uveden v §109
odst. 3 je povinen v případě přidělení zaměstnance poskytovat cestovní náhrady
dočasně přidělenému zaměstnanci ve smyslu §165 zákoníku práce. Ve smyslu §151
zákoníku práce je totiž zaměstnavatel povinen poskytovat zaměstnanci náhradu
výdajů, které mu vzniknou v souvislosti s výkonem práce. Lze tedy konstatovat, že ve
smyslu §6 odst. 7 písm. a) ZDP předmětem daně nejsou náhrady poskytnuté
zaměstnavatelem zaměstnanci v rozsahu a ve výši dle §165 zákoníku práce, a to
náhrady při přeložení a dočasném přidělení zaměstnance k jinému zaměstnavateli.
Základním rozdílem uplatňování náhrad při přeložení a dočasném přidělení
zaměstnance je ustanovení §177 odst. 2 zákoníku práce, které stanoví omezení
doby, po kterou lze náhrady při přeložení poskytovat.
Ve smyslu §43a odst. 5 zákoníku práce je možné, aby po dobu dočasného přidělení
poskytoval cestovní náhrady buď právní/přidělující zaměstnavatel nebo i ekonomický
zaměstnavatel, tj. zaměstnavatel, ke kterému je zaměstnanec přidělen.
U zaměstnance, který je dočasně přidělen k jinému zaměstnavateli a který je vyslán
na pracovní cestu a obdrží cestovní náhrady od svého právního /přidělujícího
zaměstnavatele nebo i od ekonomického zaměstnavatele, ke kterému byl přidělen,
nebudou tyto náhrady cestovních výdajů poskytované v souvislosti s výkonem práce
ve smyslu §6 odst. 7 písm. a) ZDP považovány za předmět daně tohoto
zaměstnance. Cestovní náhrady jiné nebo vyšší než umožněné ve smyslu §6 odst. 7
písm. a) ZDP bude zdaňovat plátce tohoto zdanitelného příjmu, kterým může být
06.06.2012 Koordinační výbor 06/12
Komora daňových poradců ČR Strana 8z 35
právní/přidělující zaměstnavatel i ekonomický zaměstnavatel, ke kterému je
zaměstnanec přidělen.
Závěr 4.2.:
a) Plátcem daně z příjmů ze závislé činnosti je obecně právní/přidělující
zaměstnavatel. V případě, že právní/přidělující zaměstnavatel je zahraničním
subjektem, přecházejí povinnosti plátce příjmů ze závislé činnosti na českého
ekonomického zaměstnavatele, avšak nelze použít stanovení výše příjmů ze
závislé činnosti ve výši 60% z uhrazené částky právnímu/přidělujícímu
zaměstnavateli, pokud úhrada právnímu/přidělujícímu zamě__________stnavateli neobsahuje
částku za zprostředkování.
b) Cestovní náhrady dočasně přidělenému zaměstnanci ve smyslu §152 zákoníku
práce včetně náhrad při dočasném přidělení dle §165 zákoníku práce nejsou
předmětem daně z příjmů ze závislé činnosti ve smyslu §6 odst. 7 písm. a) ZDP,
a to bez ohledu na skutečnost, zda tyto cestovní náhrady vyplácí právní/přidělující
zaměstnavatel nebo ekonomický zaměstnavatel.
c) Pokud přiděleného zaměstnance vyšle ekonomický zaměstnavatel na pracovní
cestu, budou mít cestovní náhrady obvyklý režim cestovních náhrad při pracovní
cestě.
4.3. DPH
Klíčovou otázkou pro určení režimu DPH je skutečnost, zda se ve vztahu mezi
dvěma zaměstnavateli jedná o poskytnutí služby za úplatu v rámci ekonomické
činnosti, když poskytnutím služby je prakticky vše, co není dodáním zboží. Obecně
pak platí, že poskytnutí pracovní síly je považováno za poskytnutí služby, které je
předmětem DPH (doloženo i ustálenou judikaturou ESD).
V případě dočasného přidělení zaměstnance však § 43a odst. 2 zákoníku práce
výslovně zakazuje poskytovat úplatu za dočasné přidělení zaměstnance, připouští
pouze úhradu nákladů, které právní zaměstnavatel na přiděleného zaměstnance
vynaložil. Zákoník práce tak v případě dočasného přidělení zaměstnance prakticky
nepřipouští tvorbu přidané hodnoty jako základního prvku podnikatelské činnosti.
Odlišuje tímto dočasné přidělení zaměstnance od tzv. agenturního zaměstnání, které
beze sporu DPH podléhá.
Zákoník práce tedy eliminuje situace, kdy právní zaměstnavatel může z přidělení
zaměstnance dosáhnout zisku, umožňuje pouze úhradu (části) nákladů. Poskytnutí
této náhrady nákladů tak nepředstavuje skutečnou úplatu (protiplnění) za plnění, a
tento vztah tedy nespadá do předmětu DPH.
Podobný závěr už v předchozích letech MF ČR uveřejnilo ve své informaci
k Uplatňování zákona o DPH při poskytnutí pracovní síly (informace ze dne
16.7.2004, uveřejněná na
http://cds.mfcr.cz/cps/rde/xchg/cds/xsl/legislativa_metodika_1209.html?year=0)
, citujeme:
„…V takovém případě refundace nákladů za zaměstnance podle těchto předpisů,
jestliže neexistuje mezi zaměstnavatelem a osobou, ke které byl zaměstnanec
dočasně přidělen, obchodně závazkový vztah o poskytnutí pracovníka, není
předmětem daně, protože se nejedná o poskytnutí služby za úplatu…“
Při dodržení podobných pravidel, jaká se uplatňují na dočasné přidělení
zaměstnance podle českého zákoníku práce, není daný vztah považovaný za
poskytnutí služby pro účely DPH spočívající v poskytování pracovní síly rovněž
v jiných státech EU, např. Irsku3 nebo ve Velké Británii4.
Navrhujeme tedy, aby byla potvrzena původní interpretace, tedy že:
a) úhrada nákladů, poskytnutá při splnění podmínky dle § 43a odst. 2 zákoníku
práce, není úplatou zdanitelné plnění a nepodléhá tedy odvodu DPH
b) dočasné přidělení zaměstnance k jinému zaměstnavateli není předmětem
DPH.
Pro úplnost bychom chtěli konstatovat, že pokud ekonomický zaměstnavatel
v souvislosti s přiděleným zaměstnancem vynaloží náklady jako např. náklady na
ubytování nebo jiné náklady při pracovní cestě přiděleného zaměstnance či náklady
při přidělení formou přímého nákladu (tj. ekonomický zaměstnavatel přijme např.
ubytování či přepravní službu), je i ekonomický zaměstnavatel oprávněn při splnění
obecných podmínek nárokovat si odpočet DPH u těchto nákladů.
Závěr 4.3.:
a) Úhrada nákladů, poskytnutá při splnění podmínky dle § 43a odst. 2 zákoníku
práce, není úplatou zdanitelné plnění a nepodléhá tedy odvodu DPH.
b) dočasné přidělení zaměstnance k jinému zaměstnavateli není zdanitelným
plněním.
c) Z cestovních náhrad hrazených ekonomickým zaměstnavatelem přidělenému
zaměstnanci, v případech, kdy tyto plnění pořídil přímo ekonomický
zaměstnavatel (např. náklad na hotelové ubytování, náklady na jízdné apod.)
může obecně ekonomický zaměstnavatel nárokovat odpočet DPH na vstupu.
5. Závěr
Navrhujeme, aby byla potvrzena správnosti výše uvedených závěrů, a to z hlediska
DPPO, DPFO i DPH. Závěry se stanoviskem GFŘ by měly být vhodným způsobem
zveřejněny.
Stanovisko GFŘ k dani z příjmů:
K návrhu závěru 4.1.a):
Pro daňové řešení problematiky dočasného přidělení zaměstnance je důležité
vymezení pojmů obsažených v příslušných ustanoveních pracovněprávních předpisů
(zejména § 43a zákoníku práce), ze kterých mimo jiné vyplývá, že:
- ačkoliv to zákoník práce výslovně neřeší, lze předpokládat v případě využití institutu
dočasného přidělení zaměstnance podle § 43a zákoníku práce, mimo jiné, ujednání
mezi právním a ekonomickým zaměstnavatelem přinejmenším ohledně úhrady
nákladů, které vynaložil právní zaměstnavatel na svého zaměstnance za výkon práce
u ekonomického zaměstnavatele nebo v souvislosti s ním (refundace nákladů),
- předmětem refundace mohou být veškeré náklady, které vynaložil právní
zaměstnavatel v souvislosti s výkonem práce svého zaměstnance v době přidělení
k ekonomickému zaměstnavateli, včetně výdajů, které souvisí se zajištěním
pracovních, mzdových a platových podmínek též s ohledem ke „srovnatelnému
zaměstnanci“,
- právní zaměstnavatel může od ekonomického zaměstnavatele požadovat v souladu
s § 43a odst. 5 zákoníku práce i jiné náklady, které souvisejí s výkonem práce
zaměstnance pro ekonomického zaměstnavatele a mají přímou vazbu na výkon
práce dočasně přiděleného zaměstnance jako např. úhradu sociálního a zdravotního
pojištění hrazeného za zaměstnance z vyměřovacího základu právním
zaměstnavatelem, jiné složky odměny přiděleného zaměstnance, benefity vyplývající
ze smluvního ujednání (kolektivní smlouva) nebo stanovené vnitřním předpisem,
bonusy, ale také náklady související s poskytnutím služebního automobilu i pro
soukromé účely (bude-li vozidlo využíváno i ke služebním účelům u ekonomického
zaměstnavatele), pokud takové plnění vyplývá ze smluvního ujednání mezi právním
zaměstnavatelem a dočasně přiděleným zaměstnancem ( kolektivní smlouva, vnitřní
předpis).
Na základě výše uvedeného lze dovodit, že pokud ekonomický zaměstnavatel bude
hradit právnímu zaměstnavateli náklady specifikované v § 43a odst. 5 zákoníku
práce, příp. jiné náklady, které souvisejí s výkonem práce přiděleného zaměstnance,
a tyto náklady budou mít přímou vazbu na výkon práce dočasně přiděleného
zaměstnance a splní podmínky pro daňovou uznatelnost podle ZDP, lze je
u ekonomického zaměstnavatele uznat jako daňové.
Pokud náklady na příznivé pracovní podmínky, bezpečnost a ochranu zdraví
při práci (§ 43a odst. 4 zákoníku práce) související s dočasným přidělením
zaměstnance hradí ekonomický zaměstnavatel přímo a tyto náklady mají přímou
a bezprostřední vazbu na výkon práce dočasně přiděleného zaměstnance, vyplývají
z příslušných ustanovení pracovně právních předpisů a splní podmínky pro daňovou
uznatelnost podle ZDP, lze je u ekonomického zaměstnavatele uznat jako daňové.
Pro úplnost je nutné dodat, že institut dočasného přidělení zaměstnance a institut
agenturního zaměstnávání se od sebe zásadně liší svým účelem, nikoliv jen
podmínkami. Účelem agenturního zaměstnávání je zprostředkovat (zajistit) uchazeči
(zaměstnanci) zaměstnání u uživatele. Účelem dočasně přiděleného zaměstnance
k jinému zaměstnavateli je řešení situace, kdy právní zaměstnavatel po přechodnou
dobu zpravidla z provozních důvodů, nemá možnost přidělovat zaměstnanci
sjednanou, popřípadě ani jinou práci a proto mu zajistil dočasné přidělení k výkonu
práce u jiného zaměstnavatele.
K návrhu závěru 4.1.b):
S ohledem na výše uvedené stanovisko GFŘ k bodu 4.1. písm. a) lze souhlasit
se závěrem předkladatele.
K návrhu závěru 4.2.a):
Souhlas s názorem předkladatele.
K návrhu závěru 4.2.b):
Lze souhlasit za předpokladu dodržení následujících podmínek:
-zaměstnanci nemohou být poskytnuty dvojí náhrady za tytéž dny,
-posouzení dle § 43a odst. 3 zákoníku práce – tj. sjednané pravidelné pracoviště pro
účely cestovních náhrad. Pokud bude sjednané pracoviště pro účely cestovních
náhrad v místě přidělení, pak zaměstnanec v souladu s § 43a odst. 5 zákoníku práce
nemá nárok na cestovní náhrady při cestě od právního zaměstnavatele k jinému
zaměstnavateli.
K návrhu závěru 4.2.c):
Souhlas se závěrem předkladatele.
Stanovisko GFŘ k DPH:
V příspěvku je uvedeno úplné znění nového ustanovení § 43a zákoníku práce,
podle kterého nesmí být za dočasné přidělení zaměstnance k jinému zaměstnavateli
poskytována úplata, s výjimkou - resp. neplatí to ovšem pro úplatu ve výši zákonem
regulované omezením na možnost refundace mzdových nákladů. Současně je
v bodu 3. logicky správně dovozena existence 2 dohod pro dané případy, a to vedle
dohody právního zaměstnavatele se zaměstnancem i dohoda mezi oběma
zaměstnavateli, např. jako dohoda o vzájemné výpomoci. Jelikož všechny činnosti,
které nejsou dodáním zboží nebo převodem nemovitosti, považuje ZDPH za
poskytnutí služby, nutno připustit, že smluvně dohodnutá „vzájemná výpomoc“ obou
zaměstnavatelů může být zdanitelným plněním. Předpokladem je úplatnost takové
„výpomoci“ (služby). Proběhne-li mezi oběma zaměstnavateli protiplnění za
poskytnutého zaměstnance mělo by jít v zásadě vždy o předmět daně. Úplata mezi
zaměstnavateli v obecné poloze sice je zákonem zapovězena, avšak současně se
výslovně připouští pokud půjde o nahrazení relativně přesně vymezené nákladové
položky dotčené služby.
Úhrada nákladů na zaměstnance hrazená striktně ve smyslu dotčených
ustanovení zákoníku práce zaměstnavatelem, u kterého je zaměstnanec přidělen,
zaměstnavateli který ho přidělil, není úplatou za zdanitelné plnění. Refundované
náklady jsou ve světle zacílení vyplývající z textu regulatorní úpravy zákoníku práce
(§ 43a odst 2 ) výrazem hodnoty práce, kterou poskytl zaměstnanec zaměstnavateli,
ke kterému byl přidělen. Vzhledem k zákonné úpravě v zákoníku práce lze tyto příjmy
chápat jako příjmy na základě pracovně-právního vztahu, které se dle § 5 odst. 2
ZDPH nepovažují za ekonomickou činnost. Přeúčtování nákladů na zaměstnance by
nemělo být proto považováno za úplatu za zdanitelné plnění, protože mezi oběma
zaměstnavateli nevzniklo zdanitelné plnění, jehož by úhrada mzdových a jiných
nákladů mohla být protiplněním, jde-li o prostou refundaci nákladů dle jmenovaných
ustanovení zákoníku práce.
- Jitka Hlaváčková
- /
-
kategorie Právní infoservis